Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Nad vìcí
Kdysi mi pøišla mailem tato fotografie. Hned jsem byla doma. Hotel Vysoèina na našem námìstí a na nìm transparent. Kdyby se díval nezasvìcený, pomyslel by si, ¾ivé mìsteèko. Ale to je omyl. Je to fronta u papírnictví. Tentokrát na toaletní papír. Ale nemyslete si, ¾e jste mohli vybírat: bílý, rù¾ový, zelenkavý s kytièkami jako dnes, kdepak. Vyrábìl se jen jeden druh a pokyn pro prodavaèky znìl: „Jeden kus na hlavu, nebo» ti nevdìèníci ho pou¾ívají na úplnì jinou èást tìla.“ Kdyby se vám jeden kus zdál málo, byla mo¾nost postavit se opìt na konec fronty, ale bìda, kdyby si vás prodavaèka zapamatovala. Kdyby v tu chvíli pøišel Amerièan a zeptal se: Naè èekáte? Na toaletní papír. A proè si ho radìj nekoupíte?
Kdy¾ se tvoøila fronta na svetry, bylo øešení. ROH zakoupilo pletací stroj, který jsme si pùjèovaly domù a vyrábìly svetry, èepice, šálky pro celou rodinu. Man¾el koukal na fotbal a my pletly. Nìkdy jsme si musely dát pauzu, abychom ho pøejí¾dìním a hrèením jezdce nerušily.
Fronty na zavaøeniny se také øešily doma. Zakoupily se sklenice a zavaøovací hrnec. Pracovní síla byla po práci k dispozici. Zavaøovalo se ovoce, zelenina i maso, dìlaly se d¾emy, š»ávy, mošty, leèo a ptáte se preèo? Proto¾e všechno bylo plánované, na chlup tak, aby se nedostávalo.
Doma jsme si, my ¾eny, po pracovní dobì toaletní papír vyrábìt nemohly, ani nebylo mo¾no kousíèek na veøejných WC šlohnout, nebo» tam nebyl, proto jsme musely do fronty. Já jsem byla nad vìcí. Do této fronty jsem nešla, radìji jsem støíhala noviny. Mùj mu¾ neprotestoval. Proè taky. Jednak si je mohl po kousíèkách proèíst ještì jednou a za druhé tušil, ¾e bych mohla do fronty poslat jeho. Sice vìdìl, ¾e bych ho pro nìco tak potupného nepøemluvila, ale naè èeøit rodinou pohodu. A já, proto¾e jsem to vìdìla taky, jsem to radìji ani nezkoušela. Jsou èinnosti, ke kterým se mu¾ nepropùjèí. Jedna z nich je vìšet prádlo a druhá vystát dolík mezi babama ve frontì by» i na nezastupitelný hajzlpapír. Jo, èekat takhle dva dny na auto, ve spacáku celou noc na televizor, sporák nebo mrazák a nevìdìt co vlastnì pøivezou, to u¾ byla svým zpùsobem chlapská práce.
V tu dobu k nám pøišla vzácná návštìva ze zahranièní a u nás na WC nastøíhané noviny. Byla bych se hanbou propadla, ale nemìla jsem kam. Dodnes nevím, jestli to návštìva pochopila nebo mì pova¾ovala za neandrtálce.
Tak takhle jsme, my ¾eny, utrácely naše mládí po pracovní dobì. Jednou èi dvakrát týdnì to bylo maso, ka¾dý ètvrtek knihy, sem tam banány, pomeranèe, buráky, flanelové košile, kozaèky, hraèky, zvláštì Rubikova kostka, koberce, záclony, pøed Vánoci máslo, kakao a kdo ví co ještì. O riflích ani nemluvím, to byla zále¾itost Tuzexu. A ptáte se, co dìlali mezitím naši mu¾i? Víte, ¾e ani nevím. Asi vymýšleli vtipy a parkovali na námìstí zadarmo.
Pamìtníci, vzpomínejte!