Letos zaèal Advent 1. prosince ¾eleznou nedìlí. Mohli jsme navštìvovat vánoèní trhy, kupovat dárky. Povìsit na dveøe domu a dát do oken vánoèní výzdobu. Rozsvítit na stole první svíèku adventního vìnce. Zaèít péci medové perníèky. Zpívat a poslouchat koledy. A hlavnì se zastavit ve všem tom shonu a uvìdomit si blízkost všech lidí, kteøí nás mají rádi, udìlat si èas na setkání a pohovoøení s nimi. Pøedat si navzájem dùkaz sympatií, pøátelství a lásky. Ka¾dý èlovìk ji potøebuje. Ka¾dý èeká na vlídné slovo, povzbuzení a potìšení.
U nás v Chotìboøi byla tato nedìle obzvláš» sváteèní. Pøed rozsvícením vánoèního stromu se na námìstí køtila kniha šesti chotìboøských básníkù, kterou vydalo naše mìsto.
Druhá adventní nedìle byla bronzová. Zapálili jsme druhou svíèku na stole a trošku se zasnili. Nemìli bychom ani zapomínat na podìkování tomu, v nìho¾ vìøíme, za vlastní zdraví i našich blízkých, za radost z vnouèat. Mìli bychom si udìlat vpodveèer procházku na námìstí a pokochat se vánoèní výzdobou mìsta a krásným osvìtleným stromem uprostøed. Sdílená radost je dvojnásobná radost a za tím úèelem jsou poøádány koncerty. Sedíme uprostøed pøátel v lavicích a kolem nás se line nádherná hudba koled a my s ní splýváme jako souèást všech tìch lidí, kteøí sedí kolem nás, a na chvilku si uvìdomíme, ¾e jsme na stejné lodi a ¾e všichni máme ve svých srdcích lásku a dobro.
Tøetí støíbrnou nedìli adventní (ta je právì dnes) zapalujeme tøetí svíèku. Vìtšina dìtí u¾ má pøistrojený stromeèek. Zpívají u nìj koledy, dospìlí pijí punè nebo grog a pøikusují vánoèku. Dìti si pochutnávají na horké èokoládì. Kolem nás jsou vzájemné úsmìvy, rozprostøená radost, pokojný èas. Podáme si s pøáteli ruku, popøejeme si hezké Vánoce. Námìstí ¾ije vyzdobenými vánoèními stánky, svaøeným vínem, peèenými kaštany, smíchem dìtí, spokojeností dospìlých.
Ètvrtá adventní nedìle, zlatá nedìle je 22. 12. pøed Štìdrým veèerem. Na stole, na adventním vìnci hoøí a plápolají všechny ètyøi svíèky. Oèi dìtí záøí, rodièe se oprostili od všech všedních starostí. Byt je uklizen, cukroví napeèeno, dobroty na stole. V nìkterých rodinách maminka zapálila vonného františka, v jiných se rozlévá vùnì purpury. A jsou mezi námi i takové rodiny, které se nemohou doèkat, sesednou se kolem stolu a pustí si Èeskou mši vánoèní. Jakmile zazní „Hej mistøe, vstaò bystøe“, celá rodina ztichne, dìti se pøitulí k rodièùm a ka¾dý myslí na nìco jiného.
Dìti se tìší na dárky, maminka se tìší danou chvílí, láskou man¾ela a svých dìtí a tatínek si mo¾ná vzpomene na Jakuba Jana Rybu. Narozeného v roce 1765 v Pøešticích. Zde zaèínalo jeho hudební vzdìlání. Vzpomene na nìj jako na uèitele, vynikajícího pedagoga, který mimo jiné odstranil ze škol tìlesné tresty, autora pøevá¾nì církevní hudby, která ¾ije a je oceòována dodnes. Svou nejznámìjší Èeskou mši vánoèní slo¾il ve svých tøiceti létech a poprvé se hrála v Ro¾mitále v roce 1796, kde Jakub Jan Ryba pùsobil jako uèitel a varhaník. Mnoho let tato jeho mše rozdává radost lidem, v tento adventní èas rozeznívá vìtšinu kostelíèkù i chrámù a dává pokoj lidem dobré vùle.