Pøírodní úkaz? Pisatel jednoho èlánku v nejmenovaných novinách si upøímnì povzdechl nad absencí slušnosti v naší spoleènosti. Výkladový slovník definuje slovo absence jako nepøítomnost osoby, vlastnosti èi jevu. Pokud jsem dobøe pochopila souvislosti, tak pouhý povzdech je, v pøípadì slušnosti, málo. Jestli se vskutku v naší spoleènosti slušnost nevyskytuje, mìl by si pisatel a pota¾mo i ètenáø naprosto zoufat, èili kvílet, bít se v prsa, padnout na kolena, roztrhnout šat a posypat si hlavu popelem.
Pohled do slovníku mì donutil k zamyšlení, zda je slušnost vlastnost nebo jev. Vlastnosti máme po pøedcích, nebo je získáváme výchovou. Tak¾e to s námi vypadá dost bledì. Absence slušnosti v tomto pøípadì znamená, ¾e naši pøedkové byli pìkní hulváti, a tak je nad slunce jasnìjší, ¾e ani z nás nemohli nic poøádného vychovat. Ale to se mi moc nezdá. Jak pøedpokládám, tak vaši (a také moji) rodièe a prarodièe byli pøece slušní lidé! Jistì, v ka¾dé rodinì se najde nìjaká ta èerná ovce… Ale všichni jsme se uèili zdravit, po¾ádat a podìkovat.
Udìlala jsem si malý prùzkum výskytu alespoò tìchto, takøíkajíc vnìjších atributù, slušného chování. Výsledek lze hodnotit dvojím metrem. Podle toho, zda je èlovìk optimista a vidí sklenici napùl plnou, nebo pesimista, jen¾ stejnou sklenici oznaèí jako z poloviny prázdnou. Pøímo se nabízí závìr, ¾e pozdrav a slova prosím a dìkuji, pova¾ují za zcela zbyteèné lidé mladí. Omyl. Zdá se, ¾e kultura vystupování nemá s vìkem nic spoleèného a nelze z ní proto dìlat generaèní problém. Napadlo mnì, ¾e na vinì je spíš náš vìèný spìch. Lidé mají pocit, ¾e èas je natolik drahý, ¾e s ním nelze plýtvat ani v mluveném projevu.
Vynechání pozdravu ušetøí nìjakou tu vteøinku. A vìtu zaèínající slovy: „Prosím vás, potøeboval(a) bych...“, lze s úspìchem zkrátit na: „Chci….“ A kdy¾ u¾ èlovìk dostane ¾ádané, podìkování vlastnì netøeba. Taky se stane, ¾e jeho po¾adavku nemù¾e být vyhovìno, a pak je nìjaký ten dík vskutku kontraproduktivní. Ušetøený èas lze s úspìchem vìnovat slovùm, která sice nelze otisknout, ale zato èlovìku uleví. Ovšem kultivované chování neznamená v¾dy, ¾e ten èi onen je opravdu slušný. Stejnì jako zlatá stu¾ka na krásné krabièce nutnì neznamená, ¾e je uvnitø zásnubní prsten. V sametové krabièce se mù¾e skrývat i nìjaký jiný, ménì tou¾ebnì oèekávaný pøedmìt. Tak¾e není na škodu trocha obezøetnosti. Koneckoncù, neuèili jsme se jen pozdravit a podìkovat. Taky nám doma urèitì øíkali, ¾e se nemá lhát, krást a podvádìt…
Slušnost ještì existuje. Není, ¾el, tak samozøejmá, jak bychom si pøáli. A tak jsme udiveni, nadšeni a nìkdy pøímo dojati, kdy¾ se s ní setkáme. Tudí¾ se domnívám, ¾e otázka, zda nazvat slušnost vlastností èi jevem, je zodpovìzena. Je to jev! Nìco jako gejzír, duha nebo polární záøe.
