Korsika je ostrov velmi mnohostranný a kdo se tam jede jen válet na plá¾i, o mnoho pøijde. Pøeèetli jsme si u¾ doma o její bohaté historii, která sahá a¾ hluboko do doby bronzové (menhiry, objevené u Filitosy, jsou staré více ne¾ 3500 let) a došli tak a¾ k relativnì moderní dobì, která, pro malý èasový odstup, vypadá znaènì zamotanì a nepøehlednì. Dìjiny Korsiky jsou dìjinami kolonie, která se brání rùzným uchvatitelùm. A bojuje vlastnì dodnes za svoji samostatnost, pøesto¾e má autonomii. Není náhoda, ¾e slovo „maquis“, macchia znamená i úkryt pro pronásledované. Ve Francii, kde jsou tímto hou¾evnatým porostem pokryty také èásti hor, si za druhé svìtové války lidé v odboji proti nacizmu a kolaborantské vládì ve Vichy také øíkali maquis. Maurská hlava se šátkem pøes èelo, oficiální emblém Korsiky, má zajímavou historii. V dobì, kdy vládl Korsice aragonský král, upozornil ho jeden z korsických slu¾ebníkù na pøipravovaný komplot maurských otrokù. Král tomu pøíliš nevìøil, uvìøil teprve tehdy, kdy¾ mu korsický slu¾ebník pøinesl useknutou hlavu dotyèného Maura na bílém šátku. Od té doby je tato hlava na korsické vlajce, i kdy¾ s malou odchylkou od pùvodní. V osmnáctém století mìla Korsika velkého bojovníka za nezávislost, moudrého èlovìka, pøítele J. J. Rousseaua, jménem Pasquale Paoli, který dovedl Korsièany ke krátké samostatnosti a ještì staèil v roce 1767 zalo¾it universitu v Corte. Ten tomuto vyobrazení Maura na vlajce posunul šátek z oèí na èelo a náušnici, tehdy znak otroctví, odstranil z jeho ucha. Pasquale Paoli, jeden z nejvìtších synù zemì, dodnes všemi Korsièany uctívaný, zemøel roku 1807 v Anglii, v exilu, a je pohøben v kryptì opatství ve Westminsteru.
Korsika má mnoho rùzných zvláštností, kdy¾ jí tehdy pøevzala, v roce 1769, pod svou vlajku Francie, stala se sice francouzština úøedním jazykem, ale svoji øeè si Korsièané stále udr¾ovali a v posledních letech se na školách vyuèuje i jazyk korsický, který se stále víc díky péèi nadšených lingvistù, stává jazykem samostatným a bohatým.
Vra»me se do pøírody. Jako první jsme se chtìli vydat do hor. Plánovali jsme, ¾e dojedeme co nejdál autem a pak budeme chodit pìšky. První místo, kam jsme mìli namíøeno, bylo Monte Cinto, nejvyšší hora na Korsice, skoro 3 000 m vysoká. Proto¾e nepíšu cestopis, ani neopisuji z nìjakého cestovního prùvodce po Korsice, budete se mnou jen sdílet naše dojmy. Dávné dojmy, z doby pøed víc ne¾ dvaceti pìti lety, kdy na Korsiku nejezdily autobusové zájezdy, kdy tam bylo docela málo turistù a všechno bylo jinak.
Divoce krásné hory nás úplnì uchvátily a mìli jsme co dìlat, abychom se odtamtud vymotali. Údolí toti¾ vìtšinou konèí v nepøekonatelných kotlích, ka¾dé jednotlivé údolí je vlastnì samostatné, slepá ulice bez spojení se sousedy. Horské potoky se po delším váhání sjednotí a vrhají se na vás ze skalní rozsedliny. Málem jsme spadli do rùzných str¾í a horských potokù, (já), koupali se v pøírodních bazénech, které voda za staletí vyhloubila a skoro vùbec jsme nikoho nepotkali, co¾ bylo nejhezèí. Mìli jsme spací pytle a mysleli jsme, ¾e budeme, jak jsme byli zvyklí, spát „pod širákem“. Proto¾e jsme pøijeli z placatého království a nemìli ¾ádnou kondici, potøebnou do hor, byli jsme dost unavení a taky nám byla v noci hrozná zima. Pod Monte Cinto byla malá kamenná chata, domnívali jsme se, ¾e se tam dá pøespat. Jen¾e v chatì bydleli dìlníci, kteøí budovali horské støedisko. Kdy¾ jsme se u¾ chystali zklamanì odejít, zatáhli nás zpìt. Usadili nás na lavici a postavili pøed nás kafe v hluboké misce a k tomu krajíc domácího chleba s kusem šunky. Šunka tak vonìla, ¾e jsme se do ní hned pustili. Po jídle nás zase táhli ven, ¾e nám nìco uká¾ou. Mysleli jsme, ¾e jeskyni, èi tak, ale oni bìhali a cosi hledali. Nenašli. Vysvìtlili, ¾e chtìli ukázat ten zdroj, ze kterého šunka, která nám tak chutnala, pochází. Èuníci bìhají celý rok venku a cpou se dobrotami, které si najdou. Nejradìji mají jedlé kaštany, kterých jsou na Korsice celé háje. Tak¾e, kdy¾ jsme potom jeden exempláø tìchto volnì v macchii pobíhajících prasátek na silnici potkali, u¾ jsme vìdìli, jaký osud ho èeká.
Dál jsme pak jeli autem, po dost špatných cestách, divokou pøírodu, kolem skal a str¾í a koukali na tu krásu jako omámení. Kdy¾ tu v tom pøed námi na cestì stál dìdek s holí a s flintou pøes rameno. Na nohou mìl baèkory. Energicky mával, abychom zastavili. Co¾ jsme radìji uèinili, mìl tu flintu. Vysvìtlil nám, ¾e ho máme vzít kus sebou. Øeè jsme dál moc nevedli, dìda mluvil jen korsicky, co¾ je jakási podivná odrùda italštiny. Tiše si sedìl, vezl se a páchnul jako kozel. Doufali jsme, ¾e nás nezatáhne nìkam do lotrovské jeskynì. Ale asi po pùlhodinì zabouchal holí na strop auta. Zastavit. A ejhle, vlevo od nás visel na skále nad propastí domeèek. Dìda se vysoukal z auta a energicky mával, ¾e máme jít s ním. Z domu vybìhli pøíbuzní rùzných velikostí. Vra¾dìní se nekonalo.Udìlali nám kafe a pak pøinesli ještì dvì sklenièky, jako dárek za dovezení dìdy. Jednu s medem, a vìøte, ¾e lepší med jsme nikdy pøed tím, ani potom nejedli. Ve druhé byla marmeláda z jedlých kaštanù, dobrá a velmi vydatná. Kdy¾ takovou posnídáte, nemusíte jíst do veèera.
Korsika mìla spoustu velmi proslulých loupe¾níkù, abyste nemysleli, ¾e jsme se báli zbyteènì. Jedna rodina byla obzvláš» zajímavá. Bonelli z Bolognana, v ní pak statní mu¾ové, zvaní „krásná lýtka“, Bellacoscia. Pøisvojili si dost nepøístupný kus zemì v Penticii a vybírali si danì od pastevcù a rùznì si tam hospodaøili, od roku 1848 a¾ do 1892. Otec byl pozoruhodný také tím, ¾e mìl za man¾elky tøi sestry, se kterými mìl devìt dìtí. Jeho syn Antoine ¾il jen v úkrytu, zabil toti¾ starostu Bocagnana, který na nìm nerozumnì chtìl, aby vrátil ukradenou pùdu. Také druhý synek, Jacques spáchal nìkolik vra¾d. Byl proto na nì vydán zatykaè a vypsána odmìna za dopadení, tehdy nesmírná suma, 50 000 frankù. Ale zrádce se nenašel. Antonio se sám vydal do rukou soudu, ale byl kupodivu osvobozen, jen vyobcován do Marseille. Pochopitelnì se hned vrátil na Korsiku. Jacques byl nakonec dopaden a sedìl ve vìzení v Chiavari, odkud rozesílal dopisy, které razítkoval (!) „nezávislý Jacques Bonelli, zvaný Bellacoscia“.
To co vidíte vlevo nahoøe na skále je v bývalém hlavním mìstì Korsiky, Corte. Skoro ka¾dé mìsto je pevnost, která se pevnì dr¾í skály a nebo se schovává v údolí. Vesnièky to samé. Pak se podívejte se na obrázek vpravo. Vidíte malinkou vesnièku jménem Lama, skoro pevnost, úplnì schovanou v kaštanových lesích. Jen mìsta a vesnice, které mají pøístup k moøi, mají té¾ spojení se svìtem. Poslyšte, my jsme byli na té Korsice ještì tøikrát, pak jsme si museli pøísnì zakázat jet tam ještì jednou, proto¾e bychom tomu docela propadli a u¾ nikdy nikam jinam nejeli. Ale zùstala to nav¾dycky naše veliká láska. Korsika.
Je tam divoká krása, docela nepopsatelná, a zase idylická místa, kde by èlovìk chtìl prostì zùstat nav¾dycky. Unesco vyhlásilo skoro celý ostrov za chránìný a není divu. Napøíklad poloostrov Scandola, je svìtová kulturní památka, ale celá Korsika by mìla být vlastnì reservace. Také jsme byli na ostrovech mezi Korsikou a Sardinií, zvaných Le Isole di Lavezzi v Reserva naturele di Lavezzi. Najdou se tam zcela nevídané rostliny. Tady jednu vidíte, latinsky se jmenovala Helicodiceros miscivolvus, øíkali jsme jí „obscénní rostlina“. Posuïte sami. Dost páchla, slétaly se na ní mouchy, které vypadaly jako tak zvané masaøky.
Man¾el se tam vášnivì potápìl, tenkrát byl holt mladší a nic mu nevadilo. Podmoøský svìt byl tehdy také ještì mnohem bohatší ne¾ dnes. Mìl dokonce pod vodou kamaráda, moøského okouna, kterého vidíte na fotografii, byli docela nerozluèní, na tìch nìkolik dnù, co je osud svedl dohromady. Objednával si pak dlouho všude v restauracích jen malé ryby, aby si byl jist, ¾e nejí svého pøítele.
Na Sardinii, kam jsme tenkrát jen nakoukli na pár dnù, se nám moc nelíbilo, tedy ne tak, jako na Korsice. Pøipadala nám ménì zelená a ménì pøívìtivá. A to tehdy byla ještì dost divoká a pøirozená. Teï, tedy v prùbìhu let, tam nastavìli spoustu velice krásných a drahých hotelù a vesnièek pro turisty, se vším mo¾ným i nemo¾ným pøepychem a jezdí tam vybraná spoleènost snobù. Se skuteènou Sardiniií a jejími obyvateli to nemá u¾ vùbec nic spoleèného. Snad jen to, ¾e nìkteøí našli práci v tìch luxusních prázdninových sídlech.
Loï, plachetnice, kterou vidíte vpravo, se jmenuje Amerigo Vespucci a je to školní loï italského námoønictva, uèí se na ní disciplinì a praxi budoucí námoøní dùstojníci. Setkali jsme se s ní jednoho rána v Bastii, kdy¾ jsme ještì pøed rozbøeskem èekali na pøevozní loï, mìli pøijet naši pøátelé. Najednou se z husté mlhy, která visela nad moøem, vynoøila krásná tøístì¾òová plachetnice a docela tiše, jako pøízrak se blí¾ila do pøístavu. Celá èerná, zlatá a bílá, úplný sen. Moderní lodi jsou ohromné, imposantní, tahle je krásná. Vyfotografovat to nijak nešlo, tak jsme se tam vrátili v poledne, loï tam ještì byla, stále majestátní, ale kouzlo dávných èasù, pirátù a bukanýrù u¾ nìjak vyvanulo, zmizelo jako ta ranní mlha. Jen¾e my si dodnes doká¾eme vyvolat znovu kouzlo neopakovatelného, to krásné ráno, mlhu a v ní loï jak pøízrak a pøedevším èas, který se na chvíli zastavil.
Potom, co Francouzi odešli z Al¾íru, odešla v roce 1962 i cizinecká legie ze Siddi-bel-Abbes, ze svého mìsta, které vybudovala a kde mìla 120 let svùj hlavní stan. Legie se rozešla na ètyøi kontinenty, èást se tehdy usídlila na Korsice, v Calvi. Nemìli to snadné, pøedevším ne ti, kteøí u¾ z armády odešli a chtìli si vybudovat jinou existenci. Korsièané jim vyhazovali do povìtøí domy, které si postavili a pomeranèové plantá¾e nièili tím, ¾e k mladým stromkùm lili petrolej. Nepøáli si je mezi sebou, pøíliš pracovité cizáky.
Našli jsme tehdy také docela náhodou u Calvi v malé vilce majora cizinecké legie Karla Horu, který tam ¾il s rodinou na pensi. Jeho ¾ivot je bezesporu docela neobyèejný a mù¾ete si o nìm všechno pøeèíst v jeho knize, která v Èechách také vyšla. Jmenuje se „Moje matka, cizinecká legie“. Tam se také dozvíte, jak to s tou legií bylo, proè legionáøi z Al¾íru odešli a za jakých okolností, a proè nìkdo mù¾e nazývat cizineckou legii matkou. Pan Hora maminku mìl, byla to Japonka, jen tatínek byl Èech, diplomat a pozdìji obchodník. Maminka se pøes svùj exotický pùvod cítila doma v Èechách, kde ¾ila, a synovi vštípila dokonce i lásku k vlasti. Jen¾e synáèek byl velmi zlobivý, nebylo s ním k vydr¾ení a tatínek ho proto, nevìda si s ním rady, posadil na loï do Ji¾ní Ameriky a nekoupil mu zpáteèní lístek. Však si to pøeètìte v jeho knize, stojí za to, abyste ji shánìli.
My jsme sice nemuseli do vyhnanství, ale nazpìt do Holandska, kde èekala práce. Na man¾ela byly pøipraveny zase ještì ke všemu velké zmìny v zamìstnání. Osud si øekl, ¾e si nìjak moc klidnì ¾ijeme a pøipravil problémy, abychom mìli co øešit. Majitelé tiskárny v Kempen , kde man¾el pracoval, se rozhodli osamostatnit celé reprodukèní oddìlení, oddìlit ho od firmy a prodat. Èást podílù si nechali a nabídli nìkolika zamìstnancùm, aby se do firmy zakoupili a stali se tak spolumajiteli. Pøesto¾e jsme jako obyèejnì nemìli peníze, rozhodli jsme se do toho jít. Tedy man¾el. Pùjèili jsme si od banky a shrabali i nìco svých penìz a dali tak dohromady potøebnou èástku na podíl. Tak se stal mùj milý cho» kapitalistou, ještì se tøemi dalšími lidmi byl spolumajitelem firmy Regrafo GmbH. Zase víc starostí. Peníze z toho na zaèátku nebyly skoro ¾ádné. Jen problémy se zamìstnanci, s novou technikou, se zákazníky, a tak podobnì. Ale man¾el byl všemi u firmy oblíbený, zakázky zatím také byly, deset let šel podnik docela dobøe. Tøicet zamìstnancù mìlo chleba, dokonce s máslem.
Máme osud, máme v hrsti, mysleli jsme si. Jen¾e, jak øíkal ten starý rabín na smrtelné posteli : „Všechno je jinak“. Ale to zase pøedbíhám událostem.
Korsika je ostrov velmi mnohostranný a kdo se tam jede jen válet na plá¾i, o mnoho pøijde. Pøeèetli jsme si u¾ doma o její bohaté historii, která sahá a¾ hluboko do doby bronzové (menhiry, objevené u Filitosy, jsou staré více ne¾ 3500 let) a došli tak a¾ k relativnì moderní dobì, která, pro malý èasový odstup, vypadá znaènì zamotanì a nepøehlednì. Dìjiny Korsiky jsou dìjinami kolonie, která se brání rùzným uchvatitelùm. A bojuje vlastnì dodnes za svoji samostatnost, pøesto¾e má autonomii. Není náhoda, ¾e slovo „maquis“, macchia znamená i úkryt pro pronásledované. Ve Francii, kde jsou tímto hou¾evnatým porostem pokryty také èásti hor, si za druhé svìtové války lidé v odboji proti nacizmu a kolaborantské vládì ve Vichy také øíkali maquis. Maurská hlava se šátkem 
pøes èelo, oficiální emblém Korsiky, má zajímavou historii. V dobì, kdy vládl Korsice aragonský král, upozornil ho jeden z korsických slu¾ebníkù na pøipravovaný komplot maurských otrokù. Král tomu pøíliš nevìøil, uvìøil teprve tehdy, kdy¾ mu korsický slu¾ebník pøinesl useknutou hlavu dotyèného Maura na bílém šátku. Od té doby je tato hlava na korsické vlajce, i kdy¾ s malou odchylkou od pùvodní. V osmnáctém století mìla Korsika velkého bojovníka za nezávislost, moudrého èlovìka, pøítele J. J. Rousseaua, jménem Pasquale Paoli, který dovedl Korsièany ke krátké samostatnosti a ještì staèil v roce 1767 zalo¾it universitu v Corte. Ten tomuto vyobrazení Maura na vlajce posunul šátek z oèí na èelo a náušnici, tehdy znak otroctví, odstranil z jeho ucha. Pasquale Paoli, jeden z nejvìtších synù zemì, dodnes všemi Korsièany uctívaný, zemøel roku 1807 v Anglii, v exilu, a je pohøben v kryptì opatství ve Westminsteru. 
Korsièané stále udr¾ovali a v posledních letech se na školách vyuèuje i jazyk korsický, který se stále víc díky péèi nadšených lingvistù, stává jazykem samostatným a bohatým.
Proto¾e jsme pøijeli z placatého království a nemìli ¾ádnou kondici, potøebnou do hor, byli jsme dost unavení a taky nám byla v noci hrozná zima. Pod Monte Cinto byla malá kamenná chata, domnívali jsme se, ¾e se tam dá pøespat. Jen¾e v chatì bydleli dìlníci, kteøí budovali horské støedisko. Kdy¾ jsme se u¾ chystali zklamanì odejít, zatáhli nás zpìt. Usadili nás na lavici a postavili pøed nás kafe v hluboké misce a k tomu krajíc domácího chleba s kusem šunky. Šunka tak vonìla, ¾e jsme se do ní hned pustili. Po jídle nás zase táhli ven, ¾e nám nìco uká¾ou. Mysleli jsme, ¾e jeskyni, èi tak, ale oni bìhali a cosi hledali. Nenašli. Vysvìtlili, ¾e chtìli ukázat ten zdroj, ze kterého šunka, která nám tak chutnala, pochází. Èuníci bìhají celý rok venku a cpou se dobrotami, které si najdou. Nejradìji mají jedlé kaštany, kterých jsou na Korsice celé háje. Tak¾e, kdy¾ jsme potom jeden exempláø tìchto volnì v macchii pobíhajících prasátek na silnici potkali, u¾ jsme vìdìli, jaký osud ho èeká.
Dál jsme pak jeli autem, po dost špatných cestách, divokou pøírodu, kolem skal a str¾í a koukali na tu krásu jako omámení. Kdy¾ tu v tom pøed námi na cestì stál dìdek s holí a s flintou pøes rameno. Na nohou mìl baèkory. Energicky mával, abychom zastavili. Co¾ jsme radìji uèinili, mìl tu flintu. Vysvìtlil nám, ¾e ho máme vzít kus sebou. Øeè jsme dál moc nevedli, dìda mluvil jen korsicky, co¾ je jakási podivná odrùda italštiny. Tiše si sedìl, vezl se a páchnul jako kozel. Doufali jsme, ¾e nás nezatáhne nìkam do lotrovské jeskynì. Ale asi po pùlhodinì zabouchal holí na strop auta. Zastavit. A ejhle, vlevo od nás visel na skále nad propastí domeèek. Dìda se vysoukal z auta a energicky mával, ¾e máme jít s ním. Z domu vybìhli pøíbuzní rùzných velikostí. Vra¾dìní se nekonalo.Udìlali nám kafe a pak pøinesli ještì dvì sklenièky, jako dárek za dovezení dìdy. Jednu s medem, a vìøte, ¾e lepší med jsme nikdy pøed tím, ani potom nejedli. Ve druhé byla marmeláda z jedlých kaštanù, dobrá a velmi vydatná. Kdy¾ takovou posnídáte, nemusíte jíst do veèera.
Také druhý synek, Jacques spáchal nìkolik vra¾d. Byl proto na nì vydán zatykaè a vypsána odmìna za dopadení, tehdy nesmírná suma, 50 000 frankù. Ale zrádce se nenašel. Antonio se sám vydal do rukou soudu, ale byl kupodivu osvobozen, jen vyobcován do Marseille. Pochopitelnì se hned vrátil na Korsiku. Jacques byl nakonec dopaden a sedìl ve vìzení v Chiavari, odkud rozesílal dopisy, které razítkoval (!) „nezávislý Jacques Bonelli, zvaný Bellacoscia“.
chtìl prostì zùstat nav¾dycky. Unesco vyhlásilo skoro celý ostrov za chránìný a není divu. Napøíklad poloostrov Scandola, je svìtová kulturní památka, ale celá Korsika by mìla být vlastnì reservace. Také jsme byli na ostrovech mezi Korsikou a Sardinií, zvaných Le Isole di Lavezzi v Reserva naturele di Lavezzi. Najdou se tam zcela nevídané rostliny. Tady jednu vidíte, latinsky se jmenovala Helicodiceros miscivolvus, øíkali jsme jí „obscénní rostlina“. Posuïte sami. Dost páchla, slétaly se na ní mouchy, které vypadaly jako tak zvané masaøky. 
mu nevadilo. Podmoøský svìt byl tehdy také ještì mnohem bohatší ne¾ dnes. Mìl dokonce pod vodou kamaráda, moøského okouna, kterého vidíte na fotografii, byli docela nerozluèní, na tìch nìkolik dnù, co je osud svedl dohromady. Objednával si pak dlouho všude v restauracích jen malé ryby, aby si byl jist, ¾e nejí svého pøítele.
školní loï italského námoønictva, uèí se na ní disciplinì a praxi budoucí námoøní dùstojníci. Setkali jsme se s ní jednoho rána v Bastii, kdy¾ jsme ještì pøed rozbøeskem èekali na pøevozní loï, mìli pøijet naši pøátelé. Najednou se z husté mlhy, která visela nad moøem, vynoøila krásná tøístì¾òová plachetnice a docela tiše, jako pøízrak se blí¾ila do pøístavu. Celá èerná, zlatá a bílá, úplný sen. Moderní lodi jsou ohromné, imposantní, tahle je krásná. Vyfotografovat to nijak nešlo, tak jsme se tam vrátili v poledne, loï tam ještì byla, stále majestátní, ale kouzlo dávných èasù, pirátù a bukanýrù u¾ nìjak vyvanulo, zmizelo jako ta ranní mlha. Jen¾e my si dodnes doká¾eme vyvolat znovu kouzlo neopakovatelného, to krásné ráno, mlhu a v ní loï jak pøízrak a pøedevším èas, který se na chvíli zastavil.
hlavní stan. Legie se rozešla na ètyøi kontinenty, èást se tehdy usídlila na Korsice, v Calvi. Nemìli to snadné, pøedevším ne ti, kteøí u¾ z armády odešli a chtìli si vybudovat jinou existenci. Korsièané jim vyhazovali do povìtøí domy, které si postavili a pomeranèové plantá¾e nièili tím, ¾e k mladým stromkùm lili petrolej. Nepøáli si je mezi sebou, pøíliš pracovité cizáky.