SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Liběna,
zítra Saskie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

My cizinou jsme bloudili (2/2)

Jak zní otřepaná fráze „čas trhnul oponou“ a pro mě nastal (téměř před deseti lety) čas uvažovat o odchodu do penze a současně pravý čas uskutečnit dlouho plánovanou Velkou Cestu, na kterou během pravidelného zaměstnání nebyl nikdy čas. I zasedl jsem k počítači a pomocí mého Excelu jsem začal stavět „vzdušné zámky“. Do první kolonky jsem napsal jména míst, která bych chtěl se ženou Janou navštívit a do další kolonky odhad-rozpočet, kolik to asi bude obnášet v těch zatrolených dolárcích. A věřte, že těch míst, která jsem toužil navštívit, nebylo právě málo a byla rozseta po třech kontinentech. Nakonec jsem požádal počítač, aby mi laskavě sečetl ty mnou odhadované položky a když jsem viděl konečný součet, tak jsem začal s krvácejícím srdcem moje plány dramaticky redukovat. Sbohem Kanado, USA i Jižní Afriko, kde jsem měl přátele, které jsem chtěl navštívit a i starý kontinent jsem sestříhal na pouhých pět zemí, rodnou vlast nepočítaje.

Zmínil jsem se ženě, že bych rád navštívil zemi, kde jsem jako dítko školou povinné strávil téměř půl roku. Jak milé by bylo setkat se se členy rodiny, jíž jsem byl hostem. Od té doby však uplynulo padesát čtyři let a tak jsem neměl představu, jak dávno přerušený styk obnovit. Moje žena Jana to však považovala za dobrý plán a začala trvala na tom, abych se pokusil najít schůdnou cestičku do míst, mnou více jak před půl stoletím navštívených. Prvním krokem bylo, že jsem zatelefonoval na Švédský konzulát v Sydney s dotazem, jak se nazývá ve Švédsku instituce podobná radnicím v Česku, případně councilům u nás v Austrálii. Prý „Community“ byla odpověď, pokud si správně pamatuji. I napsal jsem jim zdvořilý dopis, kde jsem vysvětlil moji situaci a požádal o informaci o rodině Uhlénů. Musím ale přiznat, že jsem si už nebyl jist jak se jméno rodiny správně psalo, ani adresu, kde bydleli. Ovšem křestní jména dětí jsem si pamatoval a do žádosti napsal.

A potom mi, asi po dvou, nebo třech týdnech pošta doručila obálku s mojí adresou, napsanou mnou neznámým rukopisem. A jaké milé překvapení to bylo. Dopis byl od nejstaršího „bratra“ Bengta, kde psal, že sice již nežije v Hälleforstu, ale v asi sto kilometrů vzdáleném městě Karlstadu. Hned jsem využil toho, že kromě zpáteční adresy přiložil i své telefonní číslo, které jsem okamžitě vyvolal a po těch mnoha letech opět mluvil s Bengtem. Jak jsem se dozvěděl, někdo z jeho přátel stále pracoval na zmíněném úřadě v Hälleforstu a když si přečetl křestní jména, která jsem v dopise uvedl, odeslal dopis správným směrem. Seznámil jsem Bengta s naším plánem navštívit Švédsko a podívat se do Hälleforstu a domluvili jsme se na datu naší návštěvy.

Za pár dnů nato přišel další dopis, tentokrát z Německa, z Wiesbadenu, tentokrát od stejně jako já starého „bratra“ Björna. Vysvětlil mi v dopise, že žije v Německu, kam se oženil. Často prý ale jezdí do Švédska, ale nasmůlu v době naší plánované návštěvy už má zaplacenou dovolenou, cestu lodí po norských fjordech a tak že se bohužel neuvidíme. Také připojil k dopisu číslo telefonu a tak jsem ho informoval, že mně tak snadno neunikne, že jedeme navštívit přátele do malého městečka Merenberg, které leží nedaleko Wiesbadenu.

A tak jednoho dne, během návštěvy našich německých přátel, zastavilo před jejich domem stříbřité Volvo s Björnem a jeho půvabnou ženou Renatou. Podnikli s námi jednodenní výlet podél Rýna, ukázali Lorelei, které kanou slzy do řeky (aniž bychom byli seznámeni s důvodem jejího pláče) a po návštěvě jejich útulného domova nás odvezli zpět do Merenbergu.

Za několik týdnů po setkání s Björnem a jeho ženou Renatou jsme na Ruzyňském letišti nastoupili do letadla směřujícího do Stockholmu, kde jsme přespali a druhý den ráno si vyzvedli malé, kompaktní Volvo a vypravili se do Hälleforstu, kde jsme se měli sejít s Bengtem. Dorazili jsme přesně na čas a objali se s „bratrem“ Bengtem, který tam už na nás čekal. S ním také čekala reportérka místních novin, která s námi udělala rozhovor a pořídila řadu fotografií.

Zajeli jsme na místní hřbitov, kde jsem mohl položit kytičku na hrob „Pappa Uhlén a Mamma Uhlén“, jak jsem jim kdysi, před dávnými lety říkal. Dům, na který jsem měl mnoho vzpomínek byl v té době prázdný a Bengt zařídil, že agent, který měl od domu klíče, přijel a dům otevřel. A tak jsem se po těch mnoha letech ocitl v mé bývalé ložnici a opět pozoroval, jako tehdy, veverky, skotačící na větvích stromů pod okny. Také mi to nedalo a šel jsem se podívat k řece, kde jsme kdysi kladli vrše na raky. Obával jsem se, že jak to už bývá když navštívíme místa našeho dětství a věci, které nám tehdy připadaly veliké, se náhle podstatně smrsknou, bude to tak i s mojí řekou. Kdepak, paměť mě nezklamala, nebyl to pouhý potůček, jak jsem se obával, ale skutečná řeka. Jen na chytání raků jaksi nezbyl čas, museli jsme se přemístit do Karlstadtu, kde nás již očekávala Bengtova žena Gerd, na které bylo na první pohled vidět, že je bývalou modelkou a že Bengt má vynikající vkus.

Bengt se ženou nežijí přímo ve městě, ale na malé farmě. Pár kilometrů od Karlstadu odbočuje ze silnice úzká lesní cesta, která asi po několika stech metrech ústí do kruhového pozemku, kde má Bengt pohodlný dům, ustájení pro koně (Bengtovo hobby) a stodolu na jejich krmivo. Později potom přijela Bengtova velice pohledná dcera Kristina (tmavovláska?) a její dvě mladší dcerky, typické blonďaté Švédky, které s otevřenými ústy naslouchaly mému (trochu přehánějícímu) povídání o klokanech, koalících, vombatech, ale i o žralocích a krokodýlech.

Nad skleničkou Becherovky, kterou jsme jako dárek přivezli (alkoholické nápoje jsou ve Švédsku v porovnání s ČR velice drahé) jsme se dozvěděli, že Bengtova dcera Kristina je právě po velice nepěkném a bolestivém rozvodu a tak jsem, patrně trochu pod vlivem chutného moku z Karlových Varů prohlásil, že nejlepším lékem na bolesti srdce by byla návštěva Austrálie. Bengt s mým názorem vřele souhlasil, ale řeči se vedou a pivo se pije, jak se říká. A tak jsem byl, ale musím zdůraznit velice mile překvapen, když jsem za několik měsíců po návratu do Austrálie dostal Bengtův dopis s dotazem, zda jsem to pozvání pro Kristinu myslel doopravdy. Když jsme ho ubezpečili, že ji nejen rádi uvítáme, ale že se o ní i dobře postaráme, tak ji „přechodně svěřil do našeho opatrování“. Tuším, že to bylo v únoru, kdy australské sluníčko pěkně hřeje a dívka ze země dlouhé a tuhé zimy užívala vyhřátého bazénu a coctailů, které jsem jí pilně míchal a k bazénu přinášel.

A tak nejen že nás její návštěva opravdu potěšila, ale získal jsem i pocit, že jsem alespoň do jisté míry splatil dávný dluh.

My cizinou jsme bloudili... 1/2

Zdeněk Reich