SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Liběna,
zítra Saskie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické příběhy (15)

O symbolu stromu poznání

„Předložil jsem ti život i smrt... vyvol si tedy...“ (Dt 30,19)

Základní symbolikou první knihy Mojžíšovy, Geneze, je obraz stromu poznání dobrého a zlého a stromu života. Víme, že Bůh tyto dva stromy zasadil doprostřed rajské zahrady. Sotvaže se tak stalo, počíná se celý děj koncentrovat pouze na strom poznání. Had první lidskou dvojici ponouká, že „v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. (Gn 3,5)
Eva tedy sáhne po zakázaném plodu... ve finále příběhu je – jak již víme – vynesen ortel: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19)

Eva s Adamem, kterým v rajské zahradě nehrozila smrt, se stali smrtelnými. „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé“ (Gn 3,22), cituje kniha výrok Stvořitele.

Vysvětlit beze zbytku symboliku, která svým způsobem otevírá lidské dějiny, není právě snadné. Budeme-li vycházet z doslovného textu, pak by se nám mohlo zdát, že je Bůh jakýmsi nevypočitatelným mystériem, neboť pro pouhý plod ze zakázaného stromoví zatratil dílo vlastního stvoření. Abychom pochopili tento obraz, musíme číst v nepsaném textu, který prosvítá skrze biblickou, téměř snovou vizi: především si musíme uvědomit, že zákaz pojídání ovoce ze stromu uprostřed zahrady říká, že člověk má na zemi zcela jasně vytyčené meze. Za druhé: Evin čin, podstoupený po určitém váhání, jasně dokumentuje svobodu lidského rozhodování. Za třetí: v příběhu je klíč k lidským dějinám – otevírají se tu totiž pohledy na prvopočátek špatností, a tedy na příčiny lidského utrpení. Neboť byl to člověk, který prvním přestoupením zákona svými myšlenkami, slovy a činy na naší planetě otevřel dějiny zla. A konečně z příběhu (a ze svobody volby) vyplývá i nepřenosná odpovědnost. Jestliže člověk po zralém uvážení přestoupí meze řádu, musí akceptovat důsledky, nemůže se vyhnout odpovědnosti. Celý text nám navíc ilustruje riziko spojené s poznáním dobrého a zlého... Navíc Bůh nevystupuje jako nemilosrdný soudce hned poté, co Adam s Evou pojedli z nedovoleného ovoce. Očekává, že se Adam s Evou přiznají. První dvojice se však ukrývá. A když dochází k očekávanému dialogu se Stvořitelem, sáhne člověk k agresi. „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12) Jinými slovy: Cos mi to dal za ženu? Žena pak přenáší obvinění na hada.

A teprve teď, kdy se oba vyhýbají odpovědnosti, jsou vyhnáni z ráje.

Všimněme si však jiného detailu příběhu. Jak jsme si již řekli, třebaže se zprvu hovoří o stromech dvou, strom života později z biblického děje mizí. I toto je víceméně jen optický klam: po přečtení celé bible zjistíme, že totiž oba stromy v podstatě splývají. Strom poznání dobra a zla je vlastně strom, který řeší i otázku života a smrti.

Konečně, podívejme se na několik citátů z nejrůznějších knih Starého zákona. Tak v textech spjatých s prorokem Ezechielem čteme doslova: „Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člověk život, když je plní. (Ez 20,11) V Jeremiášově proroctví se říká: „Hle, předkládám vám cestu života a cestu smrti.“ (Jr.21,8) V takzvané páté knize Mojžíšově čteme:
„Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít...“ (Dt 30,15.16) A jinde: „Přikážete svým synům, aby bedlivě dodržovali všechna slova tohoto zákona. Pro nás není to slovo prázdné, ono je váš život.“

V knize Přísloví se dovídáme, že kdo Boha nalézá, nalézá život, a „kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.“ (Př 8,36) Přesněji řečeno: „spravedlnost vysvobodí od smrti“. (Př 10,2)
V knize, zaznamenávající prorocká slova Ezechielova, čteme na toto téma větší pasáž: „Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít a neumře.“ (Ez 18,21) Žádná nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána; bude žít pro svou spravedlnost. (Ez 18,22) „Obraťte se tedy a budete žít.“ (Ez 18.32)
A jeden z dvanácti takzvaných „malých proroků“, Ámos, jako by dodával“ „Hledejte dobro a ne zlo a budete žít...“ (Am 5,14)

Jestliže jsme si tedy zvykli rozlišovat život a smrt ve fyziologickém smyslu slova, jestliže spojujeme život s prací mozku s dechem a funkcí srdce, musíme se teď od vžitých představ oprostit. V běžném životě si často uvědomujeme, že naše vlastní rozhodování končí na smrtelné posteli okamžikem smrti. V bibli však stojí smrt a život před člověkem jako dvě základní alternativy. Povahou svého myšlení a činů rozhodujeme o vlastním bytí a nebytí a život a smrt se tu tedy najednou dostávají do sféry naší vlastní morální volby. Krátký výsek našeho života tu má své „potom“ a také své „předtím“, a tak se celá otázka smrti dostává do vyšší, metafyzické roviny. Prostě odevzdá-li se člověk vyššímu cíli, přijme-li vyšší mravní princip jako osu vlastního života a podrobí-li této ose své počiny, pak přerůstá hranice svého já. Stává se věčným tím, že do svého života investuje dobro, tedy vklad, který nás dělá nesmrtelnými.

Život a smrt jsou tedy v starozákonních (a ještě více v novozákonních) textech nahlíženy pod vyšším zorným úhlem věčnosti. A tak, jestliže v našem pozemském bytí často lpíme na fyziologickém životě za každou cenu, i za cenu mravních kompromisů s nemorální mocí a za cenu pouhého „přežívání“, na této vyšší rovině se za život v pravém smyslu tohoto slova pokládá jen existence zasazená do pevných mravních vazeb. A tak se tedy o „skonu“ každého z nás v biblickém smyslu slova nerozhoduje v okamžiku fyzické smrti, ale v celém toku životního běhu. Život a smrt se tedy ocitá v dosahu našich individuálních rozhodnutí; každý z nás má tuto volbu v ruce a člověk, který zradí své poslání, může docela dobře spáchat neodvolatelné morální harakiri.

Život je tedy jen cosi jako potence, nikoliv skutečnost, třebaže nám ještě bije srdce – a přechod od možnosti ke skutečnosti znamená totéž, jako vymknout se „přírodní nutnosti“, jíž se tak často zaklínáme.

Ostatně, vzpomeneme-li si na naši reprodukci biblického děje, pak zjistíme, kolikrát se tyto alternativy životní volby objevovaly v reálných příbězích. Uraženému Kainovi, jehož oběti nevěnoval Bůh pozornost, se dostává rady: polepšit se. Místo toho Kain v žárlivosti zabije bratra Ábela. Mojžíš vysílá z oázy Kádeš dvanáct zvědů do země Kanaan. Ti, kdo měli připravit cestu Izraele do zaslíbené země, však celé společenství od další cesty zrazují. A tak jsou tedy všichni odsouzeni ke smrti na cestě – s výjimkou Jozua a Káleba, kteří své poslání nezradili. Jedině tato dvojice má pokračovat na své cestě až za Jordán a cesta není nic jiného než život sám. Proroci varují bezpočet izraelských a judských králů před násilnostmi a přece v Samaří a v Jeruzalémě dál teče krev nepravostí a nositelé krutosti hynou násilnou smrtí. Eva, ponoukaná hadem, mohla pokušení odolat, sáhla však po plodu ze stromu poznání dobrého a zlého. Přestoupila zákaz a první lidé byli vyhnání z ráje a stali se smrtelnými. V tomto smyslu je „smrtelnost“ Evy a Adama, a každého z nás, jen potenciální možností, o které rozhodujeme do okamžiku, než se jako bibličtí prarodičové obrátíme v prach...

Jaké jsou však ony mravní meze, které rozhodují o naplnění či úniku z osudu „nesmrtelnosti“? O Starém zákoně se často hovořívá v souvislosti s příslovečnou „starozákonní tvrdostí“. Trestní zákoník, který objevíme v Mojžíšových knihách – zvláště sazby hrdelního práva – nesvědčí o zvláštní útlocitnosti starověku. Krom toho tu objevíme i příběhy, které hovoří o kruté likvidaci protivníků, o vybíjení mužů, žen, dítek a dobytka. Tyto zmínky jsou také dodnes tvrdým oříškem pro vykladače Písma.

Tento pohled na povahu Zákona je však až příliš jednostranný. Nezapomeňme, že do textu zasahovala i lidská ruka, a není vyloučeno, že mnohé pasáže procházely svým způsobem i mocenskými korekturami. Zvláště známá je ovšem ta část Mojžíšova Zákona, která nám nejspíše připomíná první paragraf trestního práva Izraele a která obsahuje často citovaná slova:
Oko za oko, zub za zub... Jak vidíme, vycházel zákoník ze zásady ekvivalence, totiž z principu, že každý viník má zaplatit stejnou měrou, jakou ublížil svému bližnímu. Pozoruhodné je, že našim současníkům tyto pasáže připadají až příliš tvrdé – snad proto, že nejsme s to nahlédnout s odstupem na dobu, v níž žijeme sami. Cožpak jsme si nevšimli, že se v našich zákonících donedávna platilo za smrt smrtí a že naše soudy prodloužily starozákonní „krutosti“ přes distanci více než dvou tisíciletí? A to raději nebudeme hovořit o historii vyloženě politických procesů, které končívaly smyčkami oprátek anebo pomalou smrtí za ostnatým drátem táborů.

Ostatně, nahlédneme-li na náš svět z vyššího biblického zorného úhlu, pak zjistíme, že lidé byli a jsou o „život“ v pravém slova smyslu připravováni v totalitních režimech, kde obrovské zástupy lidí jsou pod tlakem teroru nuceny jednat tak, jak by v normálních dobách nikdy nejednaly. Přinejmenším se i jeden každý z nás dostával do pozice starozákonní Ester na perském dvoře.
Původně, jak víme, se Ester bála vůbec promluvit, hájit práva svého lidu před perským vladařem. Jen výmluvnost Žida Mordokaje ji nakonec přiměla zasáhnout do osudu izraelských vyhnanců, aby odvrátila první pogrom. Činila tak ovšem pod tíhou smrtelného rizika.

A co máme říci o těch, kdož pod tíhou existenčních starostí a hrozeb dnes a denně v bezpočtu zemí světa přitakávají moci a zrazují své přátele? Donedávna byla tato otázka aktuální i u nás. Tyto problémy sice nespadají do rámce naší úvahy, jestliže si však tato fakta připomínáme, pak jen proto, abychom poněkud poopravili svůj náhled na takzvané „starozákonní krutosti“.

Jedno je ovšem nesporné: že i zásada ekvivalence (oko za oko) byla v starověkém světě, před třemi tisíci lety, svým způsobem zásadou liberální. Neboť tam, kde se platilo za oko hlavou a za život deseti životy, tam spravedlivé poměřování vin a rovnováha trestu byly jakýmsi etickým minimem. Na stránkách starozákonních knih, a zejména v Sinajské smlouvě, kterou s Bohem uzavírá celý Izrael, však nacházíme i etické maximum, na němž ani po tisíciletích netřeba nic měnit.
To jsou ony „příkazy života“, abychom citovali Mojžíše, které otevírají člověku volbu mezi věčností a koncem... Ba, dá se říci, že Kristus mohl vycházet z mravní koncepce, která byla již připravena. Dal jí jen jasnější a určitější výraz, a především dokázal za ni a za člověka položit svůj život.

Procházíme-li Mojžíšovými knihami, pak se nám zdá věru až neuvěřitelné, co všechno bylo Izraeli přikázáno. Desatero, tento elementární kodex, tu bylo postupně rozšiřováno do desítek bodů, které obsáhly lidskou morálku do nejjemnějších a nejnáročnějších nuancí. Boží příkaz tlumočený Mojžíšem například popřel i ekvivalentní zásadu trestního práva: Oko za oko. Následující pasáž nás v tomto směru nenechá na pochybách: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu.“ (Lv 19,17) A dále: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (Lv 19.18) Tady je vlastní jádro Zákona – a dál se lidské etické normy již nedostaly a snad se už ani výš dostat nemohou!

Vztahu mezi lidmi byla ostatně na Sinaji věnována zcela mimořádná pozornost. Tak například zákazem křivé přísahy je v Desateru chráněna i lidská pověst a Zákon tu evidentně deklaruje zásadu pravdy, na níž má být budován nový vztah mezi lidmi. V řadě striktních příkazů se vedle lapidárního „nepokradeš!“ objeví i zákaz lži, ba dokonce i zákaz pouhého naslouchání nepravdám. Člověk nemá klamat, obelhávat bližního, nemá ve vztahu k člověku užívat lsti, nemá bližnímu ubližovat jazykem...

Stálo by věru za to poměřit řadou přikázání náš společenský život, abychom si ozřejmili, kde jsme zůstali dlužni příkazům starým více než tři tisíce let. Člověk má totiž podle Sinajské smlouvy povinnost spravedlivě soudit, nemá nadržovat bohatým a mocným, nesmí utiskovat slabší a být lhostejný ke křivdě, která se páchá v naší blízkosti. „Nebudeš šířit falešnou pověst“, (Ex 23,1) píše se v knize Exodus. „Nespřáhneš se se svévolníkem, aby ses stal zlovolným svědkem. Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.“ (Ex 23,1.2) Zákon však postihuje i chronickou bolest lidského rodu – lhostejnost. Jak jinak bychom si měli vyložit slova: „Tvé oči... nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení.“ (Abk 1,13)

Desatero pak postihuje i lidskou závist, hřích, který je ze všech lidských přečinů nejbanálnější. Počítá se zde mezi těžké přestupky lidského rodu; je přitom paradoxní, že tímto hříchem, závistí, ještě nikdo nic nezískal. Vraždou, loupeží, křivým svědectvím může člověk špatné svědomí utišovat nabytým ziskem.

Avšak za závist platíme jen vlastní bezútěšností, neklidem a dobrovolným utrpením. A navíc, závist je svým způsobem inspirativním zdrojem všech ostatních přečinů proti lidskosti. „Nebudeš dychtit po domě svého bližního,“ (Ex 20,17) říká Mojžíš, „ani po jeho poli, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Ex 20,17)
Konečně izraelské společenství se vymklo tvrdosti otrokářských režimů starověkého světa. Ne že by byl Izrael otrokářství zcela prost. Podíváme-li se však na text Sinajské smlouvy, nebyl tento režim v Izraeli ani zdaleka tak tuhý jako jinde. Člověk – otrok byl alespoň částečně chráněn před totální zvůlí moci a otrokáře. „Nevydáš otroka jeho pánu, když se k tobě před svým pánem uchýlil,“ (Dt 23,16) píše se v páté knize Mojžíšově.
„Bude bydlet s tebou uprostřed tebe, na místě, které si zvolí, v některé z tvých bran, kde mu bude dobře. Neutiskuj ho.“ (Ex 23,17)

Tak se tedy dostáváme k sociální sféře Zákona, v níž objevíme některá vskutku pozoruhodná opatření. Mojžíš například rozšiřuje povinnou úctu k rodičům, zafixovanou v Desateru, na staré lidi vůbec. „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha.“ (Lv 19,32) Sinajská smlouva se tak stává záštitou lidské důstojnosti a bezpečí, která bere pod ochranná křídla všechny slabší, staré, vdovy a sirotky, ba dokonce i „hosty“, tedy cizince, členy jiného společenství, kteří by bez ochrany snadno upadli do otrockých pout.

Sirotci nesmějí být trápeni a ponižováni, neboť když oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším“. (Ex 22,22) Chudákovi nesmí vzít Izraelita do zástavy svršky a prostředky k obživě a členům společenství není dovoleno půjčovat na lichvářský úrok. Konečně člověk nesmí lhostejně přihlížet bídě svých bližních, neboť i oslovi vlastního nepřítele, který padl pod břemenem, slušný člověk pomůže znovu na nohy.

Citaci si tedy například zaslouží následující pasáž Mojžíšových knih: „Když vejdeš do vinice svého bližního, smíš se najíst hroznů dosyta podle libosti, ale nebudeš nic dávat do nádoby. Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem.“ (Dt 23,25.26) Krom toho nebylo izraelským zemědělcům dovoleno paběrkovat na vlastních polnostech. Všechno, co zbylo na poli, i zapomenuté snopy i poslední hrozny a olivy, patřily zvěři a chudákům. Každý sedmý rok musely polnosti odpočívat, a co se na nich urodilo bez lidské práce, patřilo znovu chudým lidem a ostatním živým tvorům země.

Nejzajímavější je však vyhlášení takzvaného milostivého léta jednou za sedmkrát sedm let, tedy devětačtyřicátého roku. V ten čas, jak praví Písmo, „vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům“. (Lv 25,10) tehdy se vrátí i pozemky, o něž přišli chudáci během posledního půlstoletí, ke svým původním majitelům. Když se někdo musí v tísni uvázat do služby, je v milostivém létě propuštěn, neboť i Izrael byl kdysi v egyptském zajetí, z něhož jej vyvedl Bůh. Tato připomínka milosti se v souvislosti s příkazem milosrdenství opakuje v Písmu mnohokrát.

S vědomím vlastních těžkých zkoušek se mají členové izraelské pospolitosti chovat humánně i ke všem slabým své země. „Nebudeš utiskovat nádeníka, chudého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí... Dáš mu jeho mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce, neboť je chudý a svým životem na ní závisí, aby nevolal proti tobě k Hospodinu...“ (Dt 24,14.15)

Ve vztahu k potřebným musí být Izraelita štědrý, a tak „nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před potřebným bratrem...“ (Dt 15,7)
„Dávej mu štědře a nebuď skoupý, když máš něco dát, neboť kvůli tomu ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná...“ (Dt 15,10)

Dnešního čtenáře zajisté napadne, že izraelská pospolitost sama tento Zákon nedodržovala a že se zajisté vyhýbala například vyhlašování milostivého léta. I když Nehemjáš, jak víme, milostivé léto odpuštěním všech dluhů vyhlásil, přece nebudeme zavírat oči před faktem, že mezi formulací Zákona jako ideálu a mezi praktickou realizací etického kánonu v životě existuje od počátku dějin velký rozdíl. Celé dějiny jsou vlastně jen pozvolným spěním milionů lidských osudů k této náročné normě lidského soužití.

Podstatné však je, že byl lidem již na úsvitu historie poskytnut mezinárodně platný metr, ideál, jímž poměřujeme sami sebe, své okolí a společenské prostředí, v němž jsme nuceni žít. Vyhlášením Desatera striktních příkazů ba i jen jedním slůvkem „nezabiješ!“ se člověk na Sinaji obrátil zády k uplynulým zkušenostem lidského rodu, ke zvířecím atavismům, které mají vždycky znovu a znovu tendenci prolomit tenkou civilizační slupku našeho společenského života.

A společenské systémy a mužové moci, kteří je reprezentují, se tedy nemohou pohoršovat, že je od těch časů nechceme „šetřit“ a že je od sinajské deklarace Mojžíšova lidu prostě proměřujeme přísněji, než by si snad sami přáli. Etické měřítko Starého zákona vstoupilo hluboko do našeho povědomí, a tedy každý čin jednotlivce i společnosti je ve svých důsledcích povážen na těchto jemných, citlivých váhách. Sledujeme prostě, jak se ta či ona společnost Mojžíšovu Zákonu blíží či vzdaluje, které lidské společenství je blíž a které je dál pravdě Zákona. Také Deklarace lidských práv a svobod není ničím jiným než promítnutím elementárních mravních principů do konkrétních společenských poměrů dnešního světa.

Že z tohoto poměřování dnešní reality a Zákona soudobé lidské společenství nevychází právě nejlépe, je nasnadě. Odmítání vyšších mravních principů, zabíjení, loupeže, násilí a křivé výpovědi – to jsou dnes a denně používané rekvizity moci, která si namlouvá, že existuje rozdíl mezi etikou soukromou a mezi morálkou velkého světa politiky.

Starozákonní dějiny nás však přesvědčují o tom, že není morálky velké a malé. Člověk na své přestupky vždycky doplatil a zločin i malého člověka se v biblickém pojetí přenáší jako stín na celou lidskou společnost. Tím spíše to platí o lidech, kteří přebírali odpovědnost za miliony lidských osudů.

Co říci závěrem o etických normách Mojžíšových knih? Měli bychom snad podtrhnout, že v dlouhé řadě příkazů je především zakreslena „cesta života“, o níž se dočítáme na řadě míst Starého zákona. Židé a my všichni nenacházíme v Písmu receptář, jak zlepšit život. Tyto „zaručené návody“ nám spíše nabízejí autoři devatenáctého a dvacátého století a vnímavý pozorovatel věru nemůže konstatovat, že by se některý z těchto receptů spolehlivě ujal v praxi.

Zákon dává naopak pokyn, jak bychom nejlépe život prožili. Kdyby lidé tento kodex přijali, pak by s největší pravděpodobností vyřešili i otázku zlepšení života na naší planetě. Neboť pokrok v jakémkoli smyslu slova vždycky závisel a bude záviset především na vztazích člověka k člověku. Nemluvě už o tom, že přijetí Zákona je vlastně cestou k „životu“ v biblickém smyslu slova.

A tak se tedy znovu vracíme ke dvěma stromům biblické zahrady, ke stromu života a ke stromu poznání dobrého a zlého. Jak jsme si již řekli, oba stromy jedno jsou – neboť na poznání a uskutečnění dobrého závisí život a jeho trvání. A tu nás maně napadá, že tímto stromem života a poznání je vlastně sama bible, která svým čtenářům odpovídá na otázky společné všem generacím od Adama po dnešek.

Pochopíme-li toto tajemství starozákonního textu, pak pochopíme i pasáž, v níž Maurice Maeterlinck oslovil smrt těmito slovy: „Nevím, kdo jsi, jinak bych byl tvým pánem; ale za dnů, kdy mé oči viděly lépe nežli dnes, poznal jsem, co nejsi; to stačí, aby ses nestala ty paní nade mnou.“

Obrázky k tomuto pokračování jsou malými výřezy z původních ilustrací. Vybrala © Olga Janíčková.

Slavomír Pejčoch-Ravik

* * *
Zobrazit všechny články autora