Tu kratší poèmáranou, prosím
Kdyby teï za mnou pøišla nìjaká dívka a chtìla si se mnou domluvit rande (krásná, leè zcela fiktivní pøedstava), asi bych se nezeptal, kde a kdy se sejdeme, ale asi bych jí struènì oznámil, ¾e mì najde v knihovnì. A pokud by se zajímala v které, odpovìdìl bych pouze: „V kterékoli…“
V poslední dobì trávím a¾ moc èasu mezi regály pøetékajícími knihami, v prostøedí, kde i malé zakruèení bøicha rezonuje jako kostelní zvon. Po návštìvì takové instituce odcházím v¾dy obtì¾kán øadou knih a teprve v šatnì si uvìdomím, ¾e jsem jaksi nevzal v potaz kapacitu svého ba»ohu. Cestou domù poté trnu s ka¾dým podivným škubnutím na zádech a chtì nechtì si pøiznávám, ¾e ani mùj ba»oh, ani má nebohá záda nejsou koncipována na takovou váhu. Umiòuji si, ¾e pøíštì budu pøi výbìru knih støízlivìjší…
Jen¾e ono to dost dobøe nejde. K vysoké škole prostì èetba odborných textù patøí a pøi pohledu na seznam literatury mám mnohdy pocit, ¾e bych mìl èíst asi stejnì rychle jako Superman. Bohu¾el tuto vlastnost jsem, stejnì jako létání a supersílu, v sobì neobjevil. Zatím…
Jak se tedy probrat tím nikde nekonèícím moøem knih? Jednou mo¾ností je tzv. metoda rychlého ètení. Struènì øeèeno, jedete prstem støedem stránky, sledujete jeho špièku a pøitom vám ulpí v pamìti okolní text. Krásná teorie, ¾e? Ale u mì nefunguje. Vlastnì nefunguje u nikoho, s kým jsem mluvil. Schválnì, zkuste si ji i vy. Woody Allen údajnì kdysi prohlásil, ¾e takhle pøeèetl Vojnu a mír. Kdy¾ se ho ptali, o èem je, odpovìdìl, ¾e o nìjakých Rusech…
Pokud z èetby mám „nìco“ mít, musím èíst „po svém“. Mimo jiné to znamená, ¾e nedoká¾u dost dobøe pøeskakovat. Co¾ autor u ètenáøe jistì ocení jako dobrou vlastnost, ale buïme upøímní, pro studenta se jedná o katastrofu… Zaèal jsem si tedy z nabídky knih vybírat nikoli podle autorù, nikoli podle tématu, ani ne podle recenzí… nýbr¾ podle poètu stránek! Opravdu, toto se pro mì stalo hlavním a naprosto neopominutelným faktorem pøi proklikávání se on-line katalogy, v nich¾ bohu¾el chybí mo¾nost pøímého vyhledávání dle rozsahu. Samozøejmì vìnuju ještì pozornost formátu (pokud mo¾no ne vìtší jak A5) a velikosti písma (to víte, nechci si kazit oèi). O èem kní¾ka pojednává, je a¾ druhotné…
Psali jste si nìkdy do kní¾ky poznámky? Podtrhávali jste jednotlivé øádky? Škrtali a èíslovali odstavce? Ano? Barbaøi!
Po této malé morální vsuvce jedna krátká poznámka: i já jsem barbar. Jen¾e upøímnì, zkusili jste si nìkdy èíst hutnou, nepøehlednou a tì¾ko srozumitelnou monografií bez toho, ani¾ byste si v textu vyznaèovali, co je a co není dùle¾ité? Víte, k èemu by vám taková èetba ve výsledku byla, pokud nemáte fenomenální pamì»? Ano, pøesnì k tomu…
On si za tohle mù¾e do jisté míry autor sám. Kdyby psal jasnì, srozumitelnì a pouze fakta, nebyl by dùvod sahat po tu¾ce. Kdy¾ ale vìc, kterou lze vyjádøit nìkolika výsti¾nými vìtami, rozpitvává na tøicet stran, ani¾ by dospìl k nìèemu víc, ne¾ co by stálo v tìch pár shrnujících vìtách, tak uznejte, nìjaký ten škrtanec si zaslou¾í…
Dobré je i to, kdy¾ si do kní¾ky dìlal poznámky nìkdo u¾ pøed vámi. Pokud zjistíte, ¾e uva¾uje zhruba stejnì jako vy, staèí èíst akorát to, co u¾ pro vás nevìdomky zpracoval. A to pak letíte jako blesk. Proto bych na tomto místì rád podìkoval pánovi „zelená a oran¾ová pastelka“ za výborný výkon v jisté pedagogické publikaci.
Tak¾e kdybych mìl pøirovnat pùjèování knih v knihovnì s nákupem, asi bych øekl: „Jednu malou tenkou a poèmáranou, prosím.“
…à propos, hádejte, odkud tohle píšu?
