Máte strach? Upøímnì øeèeno, doufám, ¾e ano. Ne, ¾e bych vám snad pøál nìco špatného a zlého (dobrých vìcí se èlovìk vìtšinou nebojí), ale nemít strach není normální. Alespoò to tvrdil jeden z pøedstavitelù filosofie existencialismu (J.-P. Sartre? Nejsem si jistý a nerad bych vás zmátl.) a já s ním souhlasím. Nebo jste strach skuteènì na vlastní kù¾i ještì nikdy nepocítili? Pochybuju.
Èeho se bojíte nejvíc? Mì dìsí hned nìkolik vìcí najednou. Ne, neprozradím vám nic konkrétního, kdo ví, jak se komu líbí mé literární poèiny a zda by mi pak kupøíkladu nezaslal poštou nìjaký pìkný „balíèek“ (upozoròuju, ¾e ty s otvory pro dýchání neotvírám). Ale co, budu vám vìøit (èi spíše sobì?) a podìlím se s vámi o jeden mùj „strach“, který snad nelze tak jednoduše proti nìkomu pou¾ít. Bojím se, ¾e jednoho dne náhle nezvládnu napsat u¾ ani øádek, ¾e ztratím schopnost skládat své myšlenky do smysluplných vìt, vymýšlet, tvoøit a psát, ¾e se stanu „obyèejným“ smrtelníkem.
Uf. A je to venku. Nìkdy to pomù¾e, podìlit se o své obavy s nìkým jiným ne¾ jen sám se sebou. Urèitì by se neobešlo bez zajímavosti udìlat nìjaký prùzkum, z nìho¾ bychom se dozvìdìli, co lidi nejvíce dìsí. V minulosti se Evropané strachovali z nejrùznìjších dùvodù. Nìkteré z nich se nám mù¾ou v dnešní dobì zdát spíše k smíchu ne¾ k starostem, jiné, by» tøeba v obmìnìném hávu, pøetrvaly. Pøipomeòme napøíklad strach z moøe a komet, nového a cizího, tmy a noci, moru a bídy, ¾en, duchù a Satana.
Malá zajímavost za to, ¾e jste doèetli a¾ sem. Tušíte, odkud se vzal zvyk „zaklepat“ nìco na døevo? Ještì ne¾ vám prozradím koøeny tohoto starého jevu, odpovìzte si na dvì jednoduché otázky: „Za»ukáváte“ také, kdy¾ mluvíte o nìèem, co se vám daøí, a máte strach, aby to neskonèilo? Vìøíte na duchy? Chvilka èasu, napìtí se stupòuje… a mù¾eme pokraèovat. Pokud jste na obì otázky neodpovìdìli stejnì, pìknì si protiøeèíte. Proè? Hnedka vysvìtlím.
Na zaèátku byla víra v duchy (ve støedovìku a raném novovìku tohle frèelo) a v jejich schopnost škodit lidem. Komu se daøilo a nechtìl, aby ho duch slyšel, kdy¾ se o tom s nìkým bavil, klepal pøi rozhovoru prstem do nìèeho vydávajícího hluk (Co mìli tehdy lidi nejvíc po ruce?) Duch, který samozøejmì nemìl nic lepšího na práci ne¾ se potulovat všude kolem a páchat neplechu, ostrouhal. Neslyšel a nemìl tedy potuchy, o co se nebohý smrtelník tolik bojí, ¾e by mu to zlotøilost duchù mohla vzít nebo znièit.
Strach. Pokud byste si náhodou nìkdy lámali hlavinky nad vysvìtlením nìjakého (nejen historického) jevu, urèitì nepochybíte, kdy¾ aspoò malinký kousek z velkého koláèe pøíèin vyhradíte strachu a – jak jinak – penìzùm. Ono mezi námi, zejména co se týèe toho druhého, šlo by o poøádný „kus“.
Strach si dozajista zaslou¾í pøízvisko fenoménu. Dost mo¾ná se jedná o zbraò toho nejt쾚ího kalibru. Kdy¾ stojí proti vám, èelíte mocnému nepøíteli. Kdy¾ ho ale pøekonáte èi dokonce ještì více, získáte ho na svou stranu – lze najít lepšího spojence a trumf do jakéhokoli boje a støetnutí? Tì¾ko.
Èekáte na závìr radu, návod, nìjaké vodítko, jak se se strachem vyrovnat a jak ho pøemoct? Jestli ano, tak marnì. Nic nedostanete. Ne snad, ¾e bych nevìdìl, sám jsem se zbavil spousty svých strašákù a zredukoval jejich poèet na pøijatelné èíslo. Jen¾e na to, jak se s nimi vypoøádat, si musí pøijít ka¾dý sám. Teprve potom si mù¾e být jistý, ¾e je opravdu porazil a co víc – tøeba je doká¾e pou¾ít i ve svùj prospìch.
Strach – nejlepší (ne)pøítel