V padesátých létech se dìti nevozily auty do školy a na krou¾ky. Bìhaly venku a bavily se samy. Mìla jsem krásné dìtství. Trávila jsem ho na stromech, na støechách v blízkých lodìnicích, ve a na Vltavì (v létì koupání v zimì bruslení)a na cvièákù psù poblí¾ tzv. rasovny v Podolí. Tam jsem potkala i kamarádku Sášu. Mìla jsem vlèáka Durana a ona èernobílou kolii jménem Arne. Kromì cvièáku jsme chodily na dlouhé procházky a povídaly si. Vùbec mne nenapadlo, ¾e je pùvodem Ruska, dokud mi neøekla svùj pøíbìh:
Její rodièe sem pøišli po roce 1917, utekli pøed bolševikem. Tatínek byl uèitel a èasem dostal èeské obèanství. Maminka byla v domácnosti a starala se kromì o Sášu ještì o další dcerku Naïu. Obì se u¾ narodily v Praze. Bydleli poblí¾ ¾eleznièního mostu na Výtoni. Couraly jsme se Sášou k nim domù i k nám zpìt do Podolí a mìly jsme se rády a naši psi se také kamarádili.
Jednou jsme byly u nich, maminka nám udìlala jakési ruské vdolky. Pak jsme šly k nám do Podolí, ale cestou se psy sešly dolù pod ¾eleznièní most. Ale ouha, tam nìkterý z rybáøù odhodil zbytky mrtvé ryby. A Arne nevìdìl nic lepšího, ne¾ se v nich vyválet. Ty jeho krásné dlouhé chlupy, spíš vlasy, byly obaleny tìmi smrdutými rybími pozùstatky. Sáša ho hned hodila do øeky a sna¾ila se ho umýt, ale pøíliš se to nevedlo. Tak bì¾ela domù pro voòavku. Polila s ní Arneho. A pak jsme nastoupily do tramvaje, chtìly jsme být rychleji doma. Ale cestující natolik protestovali proti naší pøítomnosti na plošinì vozu, ¾e jsme radìji hned vystoupily a došly pìšky. A já jsem se Sáši zeptala, proè nemá doma vedle maminky a Nadi taky tatínka. A tak mi to øekla:
Kdy¾ pøijely v máji 1945 do Prahy tanky, vybìhl tatínek jen tak v bílé košili vítat svoje ruské bratry. Radostnì ho vtáhli nahoru na tank a nechali ho jásat. Pak u¾ ho ale nikdo nikdy nevidìl. Kdy¾ jsme nemìly co jíst a tatínek byl poøád nezvìstný, chodila maminka prát lidem prádlo. Nìco za to dostala a bylo trochu co jíst. To bylo smutné vyprávìní. Namazala jsem doma Sáše i sobì velký krajíc chleba máslem a pocukrovaly jsme si ho. Moc jsme si pochutnaly.
Po roce 1968, kdy se tu opìt ruští vojáci objevili, odešly Sáša i Naïa na Západ. Vdaly se tam, tak¾e sem smìly jezdit.a vozit mamince peníze. Ona nedostávala od státu ani korunu, proto¾e její mu¾ nebyl údajnì mrtvý, ale pouze nezvìstný.
Kdy¾ Sáša pøijela, pøivezla mi v¾dycky nìco zajímavého na sebe. Její kamarádka mìla v Paøí¾i butik a v¾dycky za èas vymìnila „staré“ zbo¾í za nové. A já jsem to staré mìla jako nejvìtší módní hity. Zpívala jsem tehdy s kapelou a nìco výstøednìjšího na sebe bylo vítané.
Ale ne¾ se Sáša dopracovala k pravidelnému zamìstnání výtvarnice v Paøí¾i, pro¾ila si tì¾ké roky chudoby jako cizinka v podøadných slu¾bách. Kdy¾ u¾ na tom byla trochu líp, poznala bájeèného chlapa Roberta. Byla s ním ale š»astná jen nìkolik let. Pak jí umøel na rakovinu. Byla zoufalá. Robertùv nejlepší kamarád Henri jí pøišel jednou utìšovat. Dal si kafe a u¾ u Sáši zùstal. Byl to bájeèný a moc hodný èlovìk, jako Sáša. A pøišla koneènì doba, kdy¾ Gorbaèov zpùsobil perestrojku a mohlo se trochu cestovat. Ka¾dý rok jsem u ní byla v Paøí¾i. Vdìèím jí za moc. I Henrimu. Díky jim jsem mohla paøí¾ské krásy pøedvést svému synovi, své neteøi a i vnuèce, vèetnì pobytu v Bretani v jejich malém výletním domeèku u moøe.
Sestra Naïa ¾ije ve Švýcarsku a její syn Igor je úspìšným filmaøem. Sáša u¾ mezi námi není, i její Henri ji brzy následoval. Mám jejich fotku ve speciálním tablu, kde jsem shromá¾dila své drahé „dušièky“a obèas jim pod ním zapálím svíèku.
(Na snímku zleva Sáša, mùj syn a synovec, sestra Lída a Henri pøi náštìva roce 1991.)