Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ramlice
„Tak a teï si ty ramlice remlujte sami! Já u¾ sem starej!“ Takto se jednou moc a moc rozèiloval ve strojetické hospodì malý, rtu»ovitý dìda.
Byl myslivec tìlem i duší. Jen nìkdy mu flinta vhledem k jeho postavì byla trochu delší. To byly laufy nad hlavou a pa¾ba skoro na zemi. Nemìlo to ale vùbec vliv na jeho mysliveckou dùstojnost.
Ale k vìci. Na Strojeticku se chytali zajíci do sítí a v té dobì to tvoøilo nezanedbatelnou polo¾ku pøíjmu do státního rozpoètu, a to v tvrdých valutách.
Jak to má být, po odchytu se zasedlo k talíøi strojetické speciality, kterou nazval mùj kamarád Pepa Klementù z Køivosudova „loveckým gulášem“. To se prý èlovìk opravdu naloví, ne¾ nabere také kousek masa!
U stolu s námi sedìl „sekvesta“, to byl jeden z cechu zelených, obklopen komplici, kteøí nikdy nebyli proti jakékoliv legraci. Všichni velmi dobøe vìdìli, kdo právì sedí za jejich zády a tak zaèali dost nahlas rozebírat dnešní dìní v revíru.
„Èlovìèe, to ti je divný. Z tìch chycenejch nejmíò sedmdesáti zajícù jich kolem tøiceti bohu¾el uteklo. A vìøili byste, ¾e z tìch tøiaètyøiceti zbylých byla jen jedna jediná ramlice?“
„To co uteklo, musely tedy být samé samice! Kdo ví, jestli tu vùbec zbyl nìjaký ušák – samec? To budou tì¾ko bøezòáci. Snad se sem èasem nìjaký ten samec z Otroèicka dostane.“
Jak to zaèalo, tak to i skonèilo. Malý dìda u stolu na závìr pronesl: „Tak a teï si ty ramlice remlujte sami! Já u¾ jsem starej!“
Co by myslivec pro svùj revír neudìlal, kdyby mohl!
* * *
Bezpracný pych
Jednou takhle odpoledne sekal Tonda Kociánù na pankejtì nad Mnichovicemi trávu pro své ovce a králíky. Mìl na to malou kárku a vlastnoruènì seøízenou kosu – rakušanku.
V té bohulibé práci ho najednou pøerušil nìjaký èlovìk. Vydìšenec, païour, mìš»áèek.
„Pane, já se støetl se srnkou, vbìhla mi pod auto. Ona to nepøe¾ila, le¾í támhle ve škarpì.“
Tonda pøestal tahat smyèec a opáèil: „No a co s tím já mám mít spoleènýho?“
„No, víte pane, na tom autì není tak velká škoda, a já si ve svém postavení nemohu dovolit ¾ádný skandál. Sháním nìkoho od myslivcù. Vím, ¾e takto usmrcená zvìø nále¾í jim.“
„A škodu na autì byste nechtìl hradit? Zabijete srnèí jen tak, mírnix-dýrnyx!“
„To urèitì ne, pouze chci dodr¾et svoji povinnost.“
Rozzáøil se Toník: „Chlape, to máte kliku. Já sem zde v obci zvolenej jako mysliveckej hajnej. Nechte tady, sednìte do auta a ují¾dìjte!“
Naklepnutý au»áèek vyrazil ke Kunovicùm, Tonda nalo¾il srnèí na svou kárku, pøihodil na vrch trávu a spokojenì jel domù.
Vùnì, která se linula od Kociánù za nìkolik dní potom dosvìdèovala, ¾e Toník pro svoje zvíøectvo seèe tu nejlepší travièku v širokém a dalekém okolí, a jeho Miládka ¾e je výborná kuchaøka.
Pamìtníci, vzpomínejte!