Tak mne inspiroval èlánek paní Jany Muchové a její „tajemno“.
Všichni obèas podléháme krásné iluzi, ¾e cosi tajemného ovlivòuje náš ¾ivot, ¾e nìkdo, nebo nìco mù¾e znát náš ¾ivot minulý a ovlivnit náš ¾ivot budoucí. Setkáme-li se ze záhadami, máme takové šimrání kolem bøicha,na chvíli se ocitáme v mimosmyslovém vnímání. Výchova a prostøedí nás ale vedly k støízlivosti, odmítání iracionality. Pøesto se jistì mnohý z nás setkal s èímsi nevysvìtlitelným. Já také.
Pøed mnoha lety za hluboké totality jsme na prùmyslovce mìli veselou partu , byli jsme útìkáøi. Kdy¾ vìtšina nemìla úkol z èehokoli, mrkli jsme na sebe a zdrhli ze školy. Buï do kina Èas, kde hráli i dopoledne a nebo nìkam, kde bylo laciné pivo a kafe. Na víc jsme nemìli.
A tak jsme jednou dopoledne v dru¾né veselosti sedìli ve Slovanském domì, kdy¾ mezi nás pøisedl ošuntìlý starší chlap a se slovy „dovolíš, kamaráde“ vypil jednomu klukovi pivo. Ten se chtìl ohradit, ale pøísedící ji¾ ho bral za ruku a ¾e mu za to pivo bude vìštit. Rozpaèitì jsme se smáli, ale on najednou uhodl, kdo jsme, co ten kluk dìlal, ¾e je kytarista, èundrák, ¾e mu ta kytara bude osudnou, ¾e ho vyhodí ze škol,y a ¾e pak do roka na nìj èeká smrt. To jsme brali jako blbý fór a další kluk øekl, a» to zkusí jemu. Podivný mu¾ jen øekl, tebe vyhodí ze školy ještì letos a s tìmadle u¾ se nikdy neuvidíš. Pak vzal za ruku mne. Øekl, ¾e sice v¾dycky vìští z levé, ale ¾e ví, ¾e já tu pravou mám zmrzaèenou z války, aè jsem tehdy byla prcek. Byla to pravda.
Pak se zasmál, a øekl, ¾e jsem vodnáø a lichá postava. ®e jsem se narodila v lichý den, v lichý mìsíc, v lichý rok, ¾e jsem z lichého poètu sourozencù, ¾e bydlím v liché ulici s lichým èíslem domu v liché èásti Prahy, ¾e se vdám v lichém vìku, v lichý den i mìsíc,¾e ve dvou man¾elstvích vychovám 3 dìti, ale to man¾elství nebude poslední, poslední bude liché. ®e mne v ¾ivotì èeká lichý poèet smrtelných ohro¾ení, ¾e je pøepluji jak vodnáø se zdarem, ¾e moji partneøi budou mít sudá data…, a ¾e bych mohla mít podobné schopnosti… No nám šla z toho hlava kolem. On se najednou zvedl, øekl - ještì jsem se nespletl a odešel v tom svém ošuntìlém kabátì, shrbený a neznámý. My mu od té doby øíkali jen jasnovidec.
Já jsem rekapitulovala jeho výroky. Narodila jsem se 25. 1. 1941, byli jsme 3 dìti, naše ulice se jmenovala „U 3. baterie“, è.p.25 a èást Praha 5. Jako malá jsem s dìtmi utíkala, kdy¾ houkali nálet a upadla jsem na haldu støepù a skoro si odøízla palec a èást dlanì, ruka byla malièká a støepy velké. Bydleli jsme u vojenské nemocnice a vojenští chirurgové mi tu ruku perfektnì sešili, pak jsem musela hrát na piano, aby se to rozhýbalo a dnes krom ošklivé jizvy nemám následky.
S odstupem èasu se událo vše. Kytaristu a èundráka vyhodili ze školy, proto¾e patøil k vyznavaèùm západních písnièek a nosil americké symboly. Šel pracovat k plavbì na šíf, zavazoval lano za pachole, utrhlo mu to nohu a on se pak obìsil. Druhého kluka vyhodili brzy, pro nìjaké bezvýznamné šlamastyky se zmizelou tøídní knihou. Pozval nás na mejdan domù, pili jsme jableèòák, a pak u¾ jsme ho nikdo nikdy nepotkali.
Já jsem opravdu vychovala 3 dìti, moji partneøi jsou nositelé sudých dat, pøeplula jsem 11 operací a tak snad propánakrále u¾ nebudu muset splnit to poslední vìštìní a vdát se ještì do toho lichého poètu.
Od té doby jsem velmi odta¾itá, nabízí-li nìkdo jasnovidecké a podobné slu¾by, nebo kdy¾ je kdokoli podstupuje. Ovlivní to Váš ¾ivot, a» dìláte co dìláte. Máte to u¾ v podvìdomí a to pracuje za Vás. Zkusila jsem kdysi v dlouhé dobì nemoci kartaøit. Mnohokrát se mi stalo, ¾e karty ukázaly o lidech to, co jsem sice vìdìla, ale co oni sami popírali. A¾ mi u pár lidí vyšlo to nejhorší a já jim to nemohla øíci. Ale splnilo se to.
Toté¾ se mi stávalo, kdy¾ jsem vidìla dlaò èlovìka, kterého jsem neznala a podle té dlanì u¾ jsem cosi poznala. Pøestala jsem kategoricky. Nikdy více. Nejkrásnìjší je vnímat ten reálný ¾ivot nebo si øíci jako vìøící: co je nám souzeno, to se stane, a pøijímat to jako dar. Radovat se z ka¾dého nového rána a nepátrat v hlubinách co by kdyby. V¾dycky jsme š»astnìjší tím, co nevíme. Vìøte mi, poznala jsem to!
Všichni obèas podléháme krásné iluzi, ¾e cosi tajemného ovlivòuje náš ¾ivot, ¾e nìkdo, nebo nìco mù¾e znát náš ¾ivot minulý a ovlivnit náš ¾ivot budoucí. Setkáme-li se ze záhadami, máme takové šimrání kolem bøicha,na chvíli se ocitáme v mimosmyslovém vnímání. Výchova a prostøedí nás ale vedly k støízlivosti, odmítání iracionality. Pøesto se jistì mnohý z nás setkal s èímsi nevysvìtlitelným. Já také. 
patøil k vyznavaèùm západních písnièek a nosil americké symboly. Šel pracovat k plavbì na šíf, zavazoval lano za pachole, utrhlo mu to nohu a on se pak obìsil. Druhého kluka vyhodili brzy, pro nìjaké bezvýznamné šlamastyky se zmizelou tøídní knihou. Pozval nás na mejdan domù, pili jsme jableèòák, a pak u¾ jsme ho nikdo nikdy nepotkali.