Jozue mìl nyní uzavøít ètyøicetileté putování pouštìmi Sinaje vpádem do zaslíbené zemì, která nebyla vìtší ne¾ polovina dnešního Švýcarska. Soustøedil proto hlavní síly naproti Jerichu, strategickému bodu, který støe¾il brody pøes øeku Jordán. „Nyní tedy vstaò a pøejdi s veškerým tímto lidem pøes tento Jordán do zemì, kterou dávám synùm Izraele.“ (Joz 1,2) Tak znìl pøíkaz Bo¾í. Ne¾ se však vojska odvá¾ila prvního vpádu, vyslal Jozue k Jerichu dva zvìdy. Jerišský král se o prùzkumu dozvìdìl – dvojici Izraelcù naštìstí ukryla ¾ena Rachab (Raachab). V noci pak spustila oba pronásledované z okna a Izraelci se za prokázanou slu¾bu zavázali šetøit nejenom Rachab, ale i celou její rodinu; poznávacím znamením mìla být èervená šòùra v oknì.
Rachab poslou¾ila útoèníkùm i informací o morálním stavu Jerišských: „Padla na nás hrùza pøed vámi a všichni obyvatelé zemì propadli pøed vámi zmatku,“ (Joz 2,9) øíkala Rachab ještì pøed zaèátkem váleèné kampanì. Vlastní pøechod Jordánu probìhl stejnì jako pøechod Rudého moøe pøed ètyøiceti lety. Nejprve vstoupili do Jordánu nosièi se schránou úmluvy a jordánské vody se rozestoupily, jakmile knì¾í nesoucí truhlu vnoøili své nohy do øeky. Jordán byl tehdy, v èase ¾ní, rozvodnìn... vtom ji¾ vstoupili na suché dno i bojovníci Izraele. Aby tato velká událost byla dokumentována i fyzicky, nechal Jozue vyzvednout ze dna øeky dvanáct balvanù. Ty pak byly postaveny do Gilgálské svatynì zbudované nedaleko jordánských brodù. Tady si Izrael rok co rok pøipomínal legendární návrat do své domoviny.
Jericho se pøíchozím uzavøelo a Izraelští ani nemìli zkušenost s obléháním hrazených mìst, ani nedisponovali obléhací technikou. Bùh jim vychází vstøíc pokynem, aby bojovníci obešli hradby Jericha – a to šestkrát v šesti za sebou jdoucích dnech. Sedmého dne mají obejít mìsto sedmkrát – posedmé knì¾í zatroubí na polnice a hradby Jericha se zhroutí. Máme-li vìøit archeologùm, jde v bibli jen o obraz, o symboliku, nebo» mìsto Jericho se skuteènì mocnými hradbami le¾elo v dobì Jozuova pøíchodu (kolem 1150 pøed Kristem) v sutinách.
Biblický text je snad starým liturgickým ètením, kterým si ®idé v Gilgánské svatyni pøipomínali finále svého putování. Jozue – právì tak jako Moj¾íš – nevedl zøejmì ani všechny kmeny, ale jen potomky Josefovy, kmeny Manases a Efrajim a snad i rod Benjamínùv. Není také náhodou, ¾e prostor pøíštích Jozuových bitev le¾í právì ve støední èásti Izraele, která byla obsazena touto trojicí kmenù.
Vra»me se však k starozákonnímu podání. Dalším strategickým bodem, jeho¾ se mìli Izraelci zmocnit, bylo mìsto Aj. První útok byl však odra¾en, nebo» jeden z izraelských bojovníkù si ponechal støíbro, zlato a pláš» ukoøistìné v Jerichu. Drahé kovy dobytého mìsta mìly však, jak rozhodl Jozue, patøit Bohu. Viník Akán (Achan) z pokolení Judova byl za svùj pøestupek ukamenován. Trest byl zajisté mimoøádnì pøísný – mo¾ná proto, ¾e pláš», støíbro a „zlatý jazyk“ patøily mezi pohanské kultovní pøedmìty, jak uvádìjí nìkteøí znalci Písma.
Teprve pak Ajo padlo. Jozue vyu¾il váleèné lsti a pøedstíral útìk od hradeb mìsta. Obránci otevøeli mìstské brány, vydali se za prchajícími, a zatím jejich citadela padla do rukou skryté Jozuovy zálohy. Povìst o tomto vítìzství se šíøila zemí a obyvatelé Gibeónu se rozhodli uzavøít s Jozuem pakt o neútoèení.
Gibeónští se však právem obávali, ¾e Jozue s nimi neuzavøe smlouvu, nebo» Izrael se nesmìl bratøit s Kanaanci. Vyslali tedy poselstvo, které pøedstíralo pøíchod z velmi vzdálené zemì. Izraelští prohlédli lest Gibeónu pozdì. Jozue nicménì dohodu neporušil, ale uèinil z Gibeónských poddané Izraele, odsouzené ke štípání døíví a k èerpání vody.
Ostatní domorodí vladaøi pokládali pakt Gibeónu za zradu spoleèných zájmù; jeruzalémský vladaø se okam¾itì spojil se ètyømi dalšími mocnáøi a „zrádné“ mìsto bylo oble¾eno. Jozue však neèekanì vytáhl z Gilgálu a oblehatele rozdrtil. Slunce pøi tom stálo na obloze tak dlouho, dokud izraelský lid nevykonal akt msty.
Na ty, kteøí z místa bitvy prchali, „vrhal... Hospodin s nebe balvany“. (Joz 10,11) Pìtice vladaøù se ukryla v jeskyni, avšak Izraelci po bitvì vešli i do tìchto míst a velitelé Izraele stoupli vítìznì na šíje zajatých králù. Všichni do jednoho byli pobiti. Onìch pìt vladaøù pøedstavovalo celý jih Palestiny. Za Jozua došlo i k rozdìlení zemì mezi dvanáct izraelských kmenù. Parcelace probíhala v Šílo (Sílo), severozápadnì od Jericha. Tady byla vybudována svatynì, v ní¾ byla pozdìji ulo¾ena i archa úmluvy; dá se tedy øíci, ¾e se tak Šílo z více dùvodù stávalo posvátnou základnou Izraele, zvláštì cennou v dobách, kdy lid ještì nemìl korunované vladaøe. Ve skuteènosti Jozuova doba nevládla celým Izraelem, aby si jej mohla rozdìlit. Hranice, o nich¾ se mluví v prvních knihách Zákona, jsou de facto hranicemi daleko pozdìjší doby, èasù nejmocnìjších králù zemì. Tradice prostì pøipsala i bitvy, k nim¾ došlo daleko pozdìji.
Písemný i ústní materiál z rùzných dob byl rovnì¾ zpracován biblickými autory daleko pozdìji a dnes tìmto mu¾ùm mù¾eme sotva zazlívat, ¾e zhustili dìje a ¾e zápasy celých generací zkoncentrovali místnì i èasovì do krátké etapy. Faktem ovšem zùstává, ¾e doba, mocenské pomìry Izraeli v daném okam¾iku pøály, i kdy¾ byla tato nepatrná zemièka vklínìna mezi èetné cizí národy a mezi velké mocnosti tehdejšího svìta. V Jozuovì dobì, nìkdy okolo roku 1150, kdy Izrael vniká do zaslíbené zemì, jsou chetitská a egyptská øíše v relativní rovnováze.
Roku 1280 se mocní obou státù shodli na takzvané „vìèné smlouvì“; v pozadí jejich koalice byl snad nejspíše strach pøed invazí stále mocnìjších Filištínù (Pelistea). Daná konstelace vytvoøila ovšem na prùseèíku mocenských siloèar, v Kanaanu, urèité vakuum. A tu tedy vnikají do zemì Izraelci. Izolované mìstské státeèky, a v tom má Starý zákon naprostou pravdu, nejsou s to klást poèínající invazi znatelnìjší odpor. Velmi tvrdým oøíškem pro Izrael se však v budoucnu stanou Filiš»ané (Pelištejci), kteøí se k výsostným sférám Izraele blí¾í od støedomoøské oblasti. Bojùm s nimi je ostatnì vìnováno nejedno pozdìjší biblické vyprávìní. V dobì, kterou popisujeme, zaujímají tito bibliètí „obøi“ ji¾ pruh území podél Støedomoøí a na dvou mistech se jim dokonce podaøilo vytvoøit strategické pøedmostí proti Izraeli. Ovládli napøíklad území Jeruzaléma a vrazili tak nebezpeènì klín právì do støedu Izraele. V jiném, severnìjším klínu postavili svou pevnost Megiddo a vytvoøili tak chronickou hrozbu, ¾e z dobytých strategických výsep rozdìlí Izrael na tøi èásti“ na severní, støední a ji¾ní. Tato choulostivá situace bude Izrael, jak ještì uvidíme, zamìstnávat po mnohé generace.
Èteme-li biblickou knihu Jozue, zaujme nás nespornì ještì jeden fakt“ z líèení autorù se zdá, jako by za valící se izraelskou invazí nezùstal ¾ivý tvor. Nejde ani tak o ¾ivoty jedenatøiceti králù, kteøí padli na západ od Jordánu, jako spíš o obyvatelstvo dobytých mìst. Pasá¾e hovoøící o znièení Jericha a ostatních kanaanských mìstských státeèkù jsou názornou ilustrací „starozákonní tvrdosti“, o ní¾ èasto hovoøívají soudobí ètenáøi. „Všechno, co bylo v mìstì, vyhubili ostøím meèe jako klaté, mu¾e i ¾eny, mladíky i starce, té¾ skot a brav i osly.“ (Joz 6.21) „Neponechali nic, co dýchalo.“ (Joz 11,14) Archeologové dokazují, ¾e se ve tøináctém století pøevalila Palestinou skuteènì nièivá vlna a nevyluèují, ¾e pùvodci mohli být první Izraelité vstupující do zemì. Mìstské hradby mnoha kanaanských mìst byly tehdy poboøeny a došlo zajisté i k velkým ztrátám na ¾ivotech. Na druhé stranì se však nemù¾eme ubránit dojmu, ¾e neslýchaná brutalita útoèníkù byla èasto diktována spíše pozdním pøáním, které je otcem myšlenky, ne¾ historickou realitou. Zjistíme to ostatnì i v dobì takzvaných soudcù, která následovala bezprostøednì po dobì Jozuovì.
Pøíštì: Doba soudcù / Samuelova kniha nám povídá...
