Chvála lásky
Dnes to bude velmi jednoduché – nedovedu si toti¾ pøedstavit èlovìka, který by lásku nepova¾oval za chvályhodnou. Všichni filozofové, etici, psychologové i básníci se u¾ dávno shodli na tom, ¾e bez lásky se prostì nedá ¾ít. Dokonce je jasné, ¾e bez lásky by naprostá vìtšina z nás nebyla vùbec na svìtì, nebo» bychom nebyli ani poèati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory pøenášet i procházet ¾aludkem a pøináší i takové paradoxy, jako ¾e – láska nehnìvaná není milovaná! Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám sna¾il namluvit text jedné starší písnì. A ¾e bez lásky ¾ít je sou¾ení, to vìdìli u¾ textaøi za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající re¾isér Zdenìk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, ¾e slovo láska je nejfrekventovanìjším slovem v èeských písòových textech a mám to od nìj z první ruky! Mo¾ná ¾e ka¾dý neví, ¾e láska znamená pro Poláka a Polku klacek a k ještì zajímavìjším asociacím pak svádí, kdy¾ to krásné slovo pøelo¾íme do jazyka anglického a pøeète ho náš Róm!
Láska má tolik podob, ¾e je ani nemohu spoèítat – a to mám mat-fyz. fakultu! Ještì døíve ne¾ se propracuji k vychvalování lásek s velkým L, bude mo¾ná dobré si pøipomenout nìkteré zajímavé druhy tohoto citu, z nich¾ nìkteré chválit je na pová¾enou nebo i nemo¾né. Tak tøeba láska mateøská, která se bohu¾el nìkdy zvrhne a¾ v lásku opièí, nebo zavr¾eníhodná láska k alkoholu. Zajímavá je ale láska k sexu bez lásky a další u¾ jednoznaènì chvályhodné lásky - k hudbì a k umìní vùbec, k pøírodì a zvíøenì zvláštì. Zvláštní kategorií jsou pak – láska k èlovìku, k lidem, láska k národu a k vlasti. Do této kategorie se dokonce na øadu let øadila na pøední místo láska k Sovìtskému svazu, vrcholící ka¾doroènì v listopadu – mìsíci zostøeného èeskoslovensko-sovìtského pøátelství. Z tìch pohnutých èasù se zachovala i pìkná anekdota. Pøi pohledu na všechny ty vlajky a hesla se zahranièní návštìvník v jednom z pøedlistopadových listopadù patøièným tónem diví: „Vy ale musíte ten Sovìtský svaz milovat!“ A našinec - také patøièným tónem – lakonicky odpovídá: „Ano, musíme!“
Témìø ka¾dý poznal lásku nebeskou, která je jak nì¾né pohlazení, ale asi i lásku pekelnou èi zhrzenou, která spíše dohøeje ne¾ zahøeje, tak¾e to tak nìjak jaksi není ono. Ka¾dý jedinec druhu homo sapiens vìtšinou nejdøíve pozná lásku platonickou, i kdy¾ tento termín znamenal prý ve starém Øecku nìco jiného, ne¾ dnes. Sem patøí první pøedškolní a školní „lásky“, které si snad ka¾dý pro¾ívá a¾ do puberty. Objektem našich snù to nemohlo vadit, proto¾e se to vìtšinou vùbec nedozvìdìly. Nìkteøí neš»astníci pak jinou ne¾ platonickou lásku nepoznají za celý svùj ¾ivot.
A teï mi dr¾te palce, pouštím se na velmi tenký led. Jako další stupeò pøichází právì v té pubertì sebeláska typu já a já. Sexuologové øíkají, ¾e se v tìchto pøípadech nikdo nemusí za nic stydìt, naopak, ¾e je to dobrá a bezpeèná pøíprava pro další ¾ivot. Myslím, ¾e to mohu potvrdit.
Mé zaèátky „opravdových lásek“, tedy takových, ¾e o mých citech objekty mé lásky alespoò tušily, se datují do éry gymnaziální. Další fázi mých milostných zaèátkù asi u¾ s pøedstihem nejlépe popsal Bohumil Hrabal v Ostøe sledovaných vlacích. V jeho Milošovi Hrmovi jsem se doslova poznával! Tedy co se týèe této problematiky... Pøesto jsem na lásku nikdy nezanevøel a jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro man¾elství vybral kolegyni z práce. Proè bych hledal nìkde bùhví kde, ¾e? Další druh lásky - láska man¾elská - vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, led pode mnou se dále ztenèuje! Nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezlièky typu – není lásky bez nevìry a ¾árlivosti, a jak jsou pak ty usmiøovaèky sladké. Prostì, nìjaké ty techtle-mechtle za tìch témìø tøicet let na obou stranách byly, techtle urèitì, mechtle mo¾ná, ale pøesto ta láska man¾elská nám vydr¾ela tak jak se patøí, a¾ do skonu jednoho z partnerù. C´est la vie! Nesmím ale skonèit smutnì, a tak to napravím. Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní pro¾íváme krásnou lásku penzistù. Studentská láska tìch našich potomkù nevydr¾ela, ale naše dr¾í u¾ šestadvacet let let jak helvetská víra! A nedá mi to, abych neskonèil krásnou pikantérií. Proto¾e si má nová ¾ena ponechala své pùvodní jméno, chtìli na nás pøi vyøizování ¾ádostí vìdìt, èí jméno ponesou naše dìti! Neudr¾eli jsme se a sdìlili úøednici, ¾e na plození potomkù u¾ máme tøi náhradníky - své dospìlé dìti, tak¾e máme u¾ nìkolik vnouèat!
Na závìr – poslední slogan - láska je láska! A tu opravdovou Lásku s velkým L chvalme neustále a pokud mo¾no ještì èastìji!
A ještì douška – mo¾ná literární rekord. Do jediného èláneèku se mi tu podaøilo „nacpat“ slùvko láska – vèetnì této poslední vìty – devìtatøicetkrát! Doufám, ¾e to nevadí – tím spíše, ¾e pøítel František to s hou¾evnatostí sobì vlastní zakulatil na ètyøicítku!
Chvála lásky