Z Adamova syna Seta povstali potomci, z nich¾ jedním byl Metuzalém (Metúšelach), který se mìl podle biblické tradice do¾ít 969 let. Koneènì v deváté generaci po Adamovi se narodí praotec Noe, který se té¾ píše Noach. Za nìj, jak praví Písmo, je zemì "zka¾ená a plná násilí" (Gn 6,11) a Stvoøitel se rozhoduje dílo svého projektu, celý lidský rod, vyhubit. Jedinou výjimku uèiní právì v rodu Noemovì - Noe s man¾elkou, se tøemi ¾enatými syny a s vybraným potomstvem zvíøecí øíše se má zachránit. Ze všech zvíøat má pro budoucnost uchovat nejménì po jednom páru... Noe se syny tedy buduje objemné plavidlo, legendární archu, která má dosáhnout (podle biblického popisu) obrovských rozmìrù: 150 metrù délky, 25 metrù šíøky; paluba se má zvedat 15 metrù vysoko. Tìmito rozmìry je urèen vnitøní prostor, odhadovaný na 65 a¾ 70 tisíc krychlových metrù. K srovnání se nám nabízí pouze vnitøní rozsah velké chrámové katedrály.
Sotva¾e bylo dílo hotovo, zaèalo pršet a lilo pak celých 40 dní a nocí. Vody se zvedaly a unášely archu Noemovu z míst zkázy. Dalších 150 dní se vysoká voda udr¾ela a ani pak si ještì Noe nedovolil otevøít okna kajuty. Teprve po dalších ètyøiceti dnech vypustil krkavce s holubicí, kteøí se z bezútìšnì zaplavených rovin Blízkého východu vrátili - nenašli místo, na nìm¾ by mohli spoèinout. Po dalších sedmi dnech opustila archu druhá holubice a ta se ji¾ vrátila (jako dnešní symbol míru) s olivovou ratolestí v zobáèku. Tehdy se Noemovi dostalo prvního hmatatelného pøíslibu, ¾e ¾ivot bude obnoven. A koneènì tøetí holubice, která opustila Noemovo plavidlo po následujících sedmi dnech, se ji¾ na palubu nevrátila...
Jak se praví ve Starém zákonì, Noe zakotvil na vrcholu hory Ararat, vysoké 5 157 metrù, a Bùh s ním, jako se zástupcem celého lidstva, uzavøel smlouvu. V dohodì se ozývá vzpomínka na první zloèin vra¾dy, vyjádøený slovy Stvoøitele, ¾e "za ¾ivot èlovìka budu volat k odpovìdnosti ka¾dého jeho bratra". (Gn,9,5) Co je však podstatné: do smlouvy s Bohem byl zahrnut nejen vyvolený lid, ale také všechna zvìø, nebo», jak praví Bùh, uzavírá se smlouva "i s ka¾dým ¾ivým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvìøí, která je s vámi ..." (Gn 9,10) Bohu¾el, právì na tuto jednotu všeho ¾ivého lidé dávno zapomnìli...
Z trojice Noemových synù povstávají podle biblické zvìsti národy, které zabydlují celý tehdy známý svìt. Èást potomstva se dostává na východ a obsazuje prostor mezi Eufratem a Tigridem; jednoho dne zde zahájí stavbu babylónské vì¾e, objektu lidské pýchy. Masiv zdiva, podle dnešních propoètù, tvoøil vì¾ 90 metrù vysokou, o základnì 90 krát 90 metrù. V biblickém podání se stavba stala symbolem lidské neskromnosti. Bùh, který shlí¾í na velké stavební dílo také konstatuje, ¾e høíšníci "nebudou chtít ustoupit od nièeho, co si usmyslí provést".(Gn 11,6) Trestá tudí¾ provinilce zmatením jazykù, "aby si navzájem nerozumìli". (Gn 11,7) Pak je rozhání od nedokonèené stavby po celé zemi.
V tomto geografickém prostoru se v daném èase pohybuje i potomstvo Noemova syna Sema (Šéma). Noe pøepravoval ve své arše tøi syny, z nich¾ Sém byl nejstarší. Dalšími postavami se stali Chám a Jefet. Noe, jak se dovídáme, zalo¾il vinici, sklidil úrodu, ochutnal vína pøes míru, a opilý obna¾il ve svém stanu ohanbí. Co¾ neuniklo Chámovi, který neprodlenì sezval na zvláštní podívanou své bratry. Leè cudní hoši nejenom odvrátili svùj pohled, ale pøikryli choulostivé partie starého pána pláštìm. I dostalo se všem po zásluze: dvìma synùm bylo po¾ehnáno a rozverný Chám, otec Kenaanùv, byl proklet. (Gn 9,18-27)
Tato epizoda ovšem neunikla pisatelùm Talmudu. Jak cituje Jiøí Langer, "Kdy¾ se Noe chystal zalo¾it první vinici, pøišel za ním ïábel a zeptal se: "Co to tu sázíš?"
Noe øekl: "Vinici."
"A jaké má vlastnosti," vyzvídal ïábel. "Sladké jsou její plody," vysvìtloval Noe, "a» èerstvé nebo sušené, a víno, je¾ se z nich vyrábí, obla¾uje srdce, nebo» je psáno: "A víno dává radost lidskému srdci èlovìka". (®alm 104,15) Ïábel mu øekl: "Pojï, budeme se o vinohrad starat spoleènì!"
"Prosím," øekl Noe. Co však uèinil ïábel? Pøivedl jehnì a zaøízl ho pod vinným keøem, potom pøivedl lva a zaøízl ho, pak prase a nakonec opici, které také na vinici zaøízl! Potom spolu pokropili celý vinohrad krví pora¾ených zvíøat, aby se do nìj vpila a ïábel Noemu vysvìtlil: "Napije-li se èlovìk vína trochu, je prostý, jako nevìdoucí jehnì, mírný jako oveèka, napije-li se poøádnì, je jako lev a domnívá se, ¾e nemá na svìtì rovného, napije-li se však pøespøíliš, je jako prase a potøísní se. Úplnì opilý se podobá opici: Vstává, poskakuje, smìje se, vede nemístné øeèi a vùbec neví, co by ještì udìlal." I bylo to pouèení z Noemova flámu pro všechny èasy.
Jinak Noe údajnì ¾il, máme-li vìøit Písmu, 350 let. Co se jeho syna Sema týèe, tomu se mìl narodit v deváté generaci Taré nebo také Terach, který mìl tøi syny - Abrama (pozdìji Abrahama), Lotova otce Hárana a Náchora. Nìkdy v letech 1900 a¾ 1700 pøed Kristem se Terach s dìtmi stìhoval z mezopotámského Uru do Cháranu, le¾ícího na jednom z pøítokù øeky Eufratu. To je místo, jak ještì uvidíme, které má úzkou souvislost s dalšími osudy hlavní vìtve Bo¾ího lidu. Abramùv syn Izák a vnuk Jákob tu v budoucnu objeví u svých pokrevních pøíbuzných své man¾elky.
Cesta do zaslíbené zemì Vra»me se však k Abramovi, který dostává Bo¾í pøíkaz, aby v cestì svého otce pokraèoval smìrem k zaslíbené zemi, ke Kanaaná. Bylo mu ji¾ 75 let, kdy¾ se vydal na dlouhou pou» se svou ¾enou Sárou a se synovcem Lotem. Opustil všechno, co bylo doposud duchovním obsahem a tradicí jejich mezopotámské vlasti. Budoucnost nabízela víc - Hospodin toti¾ slíbil, ¾e z Abramova potomstva uèiní velký národ.
Vezmeme-li si itineráø Abramových cest, zjistíme bez velké námahy, ¾e vyvolený národ byl tehdy vlastnì nejspíše jen skupinou koèovných pastevcù. Z Cháránu smìøovaly Abramovy cesty 600 kilometrù na jihozápad k Damašku a pak do kanaanské (kenaanské) zemì. Víme však, ¾e v letech sucha a hladu sestoupil s lidmi i stády dokonce a¾ do Egypta a pak se znovu vrátil do míst, v nich¾ budou v pøíštích epochách probíhat dìje izraelského národa. Jak se však zdá, s Abramem se koèovný ¾ivot zároveò chýlí ke svému konci, nebo» manévrovací prostor jeho rodu se poèíná viditelnì zu¾ovat.
Jak plyne z biblických textù, rozešly se cesty Abrama a Lota hned po vstupu do zaslíbené zemì - Abram ponechal volbu území Lotovi, kterého viditelnì lákalo spíše zka¾ené mìsto Sodoma na pobøe¾í Mrtvého moøe a také zavla¾ovaná oblast Jordánu. Abram se spokojil s hornatým územím ji¾ního Kanaanu. Tøeba¾e byl Abram v tomto okam¾iku znatelnì poškozen, neztratil solidaritu s Lotem, a tak, jakmile se dozvìdìl, ¾e byla Sodoma pøepadena a ¾e byl synovec s rodinou odveden násilníky, ozbrojil své lidi a v noèním pøepadu osvobodil své pøíbuzné.
