Chvála humoru
Humor je dle nauèného slovníku dobrá nálada, veselý rozmar se sklonem k ¾ertování a také š»áva. Pronese-li nìkdo nìco o š»avnatém humoru, je to vlastnì pleonasmus. A øekne-li nìkdo jiný, ¾e humor je koøením ¾ivota, má jistì pravdu, ale ani ne polovièní, proto¾e dle mého názoru je humor ¾ivotní nutností, stejnou jako je vzduch, voda èi láska. Tak¾e o tom, ¾e si humor zasluhuje naši nekoneènou a neutuchávající chválu, nemù¾e být ani stín pochyby!
Humor má samozøejmì podob habadìj – dokonce snad mnoho habadìjù! A to jak po stránce formální, tak zejména po stránce obsahové. Humor mù¾e být slovní, a to písemný i mluvený, obrazový i hudební. Humor mù¾e - a mìl by - prolínat doslova všemi druhy umìní.
Veselo a¾ veselo bývá pøi nejlacinìjším pivním humoru v nejlacinìjší putyce, veselo je alespoò obèas v kanceláøích i dílnách, ve školách i na akademické pùdì, na poli i v lese, ve vodì i ve vzduchu, v „normální“ i v „lepší“ spoleènosti. Co se týèe obsahu, pak je vše ještì mnohem rozmanitìjší. Obsáhnout a popsat humor v jeho plné šíøi je asi nemo¾né, nedokázali to ani nejvìtší svìtoví humoristé èi klauni a ani „humorologové“. A tak se pokornì omezím na jednoduché rozškatulkování známých a ménì známých anekdot a vtipù. Upozoròuji, ¾e se pova¾uji za humoristu amatéra a v této chvalbì budu mo¾ná nosit døíví do lesa, pøesto bych si chtìl trochu posvítit na pár druhù humoru a uvést i pár pokud mo¾no reprezentativních pøíkladù. Omlouvám se, ¾e se asi bude støídat jistá lascivita se seriózností i jednoduchost s jistou komplikovaností a zaènu tím nejlacinìjším.
Mudruje štamgast v hospodì: „To je dìsný, tak drahý pívo a stejnì nám ho jen na chvíli puèujou. A my jsme jen prùtokovej ohøíváèek!“ A ze stejného prostøedí. Øíká jeden: „Pánové, znám hospodu, kde vám nalejou zadarmo a napájej vás, co hrdlo ráèí. Kdy¾ u¾ nemù¾ete a odpadnete, odnesou vás do patra a ulo¾í do postele. Tomu øíkám servis!“ „A tobì se to pøihodilo?“ „No – mì tedy zrovna ne, ale mý ségøe ano!“ Ale zmìòme prostøedí a podívejme se na pár perlièek ze školy.
Nìco ze zápisù v ¾ákovských kní¾kách: „Za mými zády se mi drze smìje do oèí!“ „Váš syn nezná hygienu a smrdí!“ Písemná odpovìï otce – „Neèuchat – uèit!“ Ze slohové práce – „Rodièe se dìlí na dvì èásti, matku a otce. Matka se ještì rozdìluje na ¾enu v domácnosti a v zamìstnání. Otec se neskládá, ani nerozdìluje. Nachází se v práci a doma, ale tam je jen málokdy. Má starší sestra je velmi nemocná. Ka¾dý den sní jeden prášek. Pøed rodièi to tutlá, aby se moc nepolekali. Má babièka má takové bolesti kloubù, ¾e mù¾e zvednout ruce jen kousek nad hlavu. A s nohama má stejné potí¾e. U nás má ka¾dý svùj pokoj, jen otec musí spát s matkou.“
A nyní zabrousíme do ciziny, pøímo do staré dobré Anglie mezi lordy.
Pøijde lordský syn za otcem a praví: „Dady, budu se ¾enit!“ „A kdo má to štìstí?“ „Náš zahradník.“ „Probùh ne, v¾dy» ten volil Labour Party!“
Jiný lord má upovídaného sluhu, který v¾dy mnohomluvnì uvádí návštìvy. Vy¾aduje na nìm tedy absolutní struènost. A tak pøi jedné z povodní, kdy voda u¾ je v hale, vstoupí sluha a pánovi oznamuje: „ My lord – Tem¾e!“
A kdy¾ u¾ jsme ve svìtì, jistì uznáte, ¾e jedny z nejlepších anekdot – a je jich tisíce – mají ®idé. Vybral jsem dvì, jednu roztomilou a druhou, která zavání èerným humorem:
Man¾elé Roubíèkovi a Kohnovi jdou na procházku Prahou a Roubíèek vece: „Øeknu Vám, Kohn, kdy¾ na jednoho pøijde jaro, tak se hned zaène rozhlí¾et kolem po ¾enskejch a jednomu man¾elka snad ani nestaèí!“ Paní Roubíèková, která to vepøedu zaslechne významnì zakašle. A Roubíèek jedním dechem dodává: „Ale øeknou, Kohn, kdy bylo naposled nìjaký poøádný jaro?“
Druhý pøíbìh je ponìkud drsnìjší - Roubíèek s Kohnem, který nese urnu, jdou z Hradèan dolù Nerudovkou a je náledí. Kdy¾ sebou u¾ po tøetí oba švihnou, rezolutnì prohlásí Roubíèek –„Kohn, pieta-nepieta, dìdeèek-nedìdeèek – sypej!“
A teï jedna bez rozdílu hranic, která krásnì charakterizuje humor šibenièní, a to doslova!
Malý prùvod vede odsouzence k šibenici, prší jak z konve, všude bláta po kotníky. Všichni - zejména neš»astník - klejí. A kat se k nìmu nakloní a špitne – „ Neklej, ty se máš, my v tom marastu musíme jít ještì zpátky!“
Dalo by se pokraèovat anekdotami lékaøskými, právnickými, mysliveckou latinou, existují i vtipy proti lidskosti, ale ty radìji ponechám stranou. Zato ještì uvedu alespoò nìkolik skvìlých aforizmù, jejich¾ humor patøí mezi ty nejchvályhodnìjší.
Láska je hnutí, které nutí dva blázny do blbnutí! To, ¾e láska je všechno, je všechno co o ní víme! ®ivot je jeden z nejt쾚ích! Johanka z Arcu: „U¾ se mi zapalují lýtka!“ Murphy:
„Usmívejte se, zítra bude hùø! K.Èapek: „Zatracená vláda, u¾ mi zase nehoøí doutník!“ Jak nadèasové, ¾e?
Dost u¾ ale bylo humoru slovního pota¾mo písemného.
Humor kreslený zde jistì výteènì reprezentují dva obrázky Františka Kratochvíla a opravdu jen krátce ještì musím velmi pochválit humor hudební. Bezvadným pøíkladem je píseò Ferdinanda Havlíka Kapitáne kam s tou lodí, a to jak textovì tak zejména hudebnì. Zpívala ji Pavlína Filipovská. Nebo nádherný duet Jeníka a Kecala v silvestrovském podání Gotta a Matušky. A ještì jsem si vzpomnìl na jednu drobnùstku od not a klavíru. Bohu¾el u¾ nevím kdo a pro koho napsal jednu klavírní skladbièku, kde v jednom taktu mìla levá ruka hrát akord hluboko dole, na klavíru tedy vlevo, pravá pak preludovat vysoko nahoøe, tedy vpravo a uprostøed byla v notové osnovì zapsána jedna nota, na kterou by nedosáhla ani chobotnice! Interpret se rozèílil, co je to za nesmysl, ¾e to pøece nelze zahrát! Ale autor ledabyle sedl ke klavíru a spustil. Kdy¾ pøišel k tomu „nemo¾nému“ místu, s ledovým klidem klepl tu notu uprostøed nosem! Mo¾ná to byl Mozart!
Tak¾e jsem skonèil kulantnì u „velkého“ umìní a nezbývá, ne¾ dodat - chvalme humor na ka¾dém kroku a v ka¾dé dobì. Vìzme, ¾e bez humoru byl by ¾ivot jen suchopár!
