Francie 1975
Po pøeètení emigrantských vzpomínek Vìry Nl (èlánek "®ivot v emigraci - XIV.) jsem neprozøetelnì slíbil, ¾e vylíèím, jak jsem pro¾il pobyt na popisovaných místech já. Proto¾e si myslím, ¾e sliby se mají plnit, a tak, i kdy¾ se zpo¾dìním - píši.
Jet do Francie byl mùj dávný sen. První pokus mi pøekazil „Únor 1948“, který zavøel hranice. Tentokrát to vypadalo slibnìji, proto¾e šéf mé skorochoti mìl èetné pøátele, a ona, coby jeho sekretáøka, vìdìla, ¾e jim dopomohl k výjezdní dolo¾ce. Tak jsme to zkusili. Nejdøíve bylo tøeba získat doporuèení ROH, šéfa, a ten, po konzultaci s pøedsedou ZO KSÈ, mi doporuèení dal. Slíbil jsem jim, ¾e v kapitalistické cizinì nezùstanu, proto¾e by to ohrozilo mé studující dìti z pøedchozího man¾elství a matka vdova by tu zùstala sama. Tak se stalo, ¾e jsme dolo¾ku a pøíslib banky ke smìnì penìz opravdu dostali.Tìch penìz bylo málo, a tak jsem nìjaké ještì nakoupil na èerno a schoval je za gumovým krytem reflektoru své fiatky 127. Shánìl jsem u svého nìkdejšího šéfa adresu sekretáøky, která utekla v roce 1969 s rodinou do Švýcar, a jí¾ jsem pomohl pøed odjezdem se smìnou penìz. Poèítal jsem, ¾e se mi odvdìèí poskytnutím pøístøeší.
A tak jsme vyjeli. V ®elezné Rudì u¾ nás èekali. Museli jsme vylo¾it úplnì všechno z auta, odevzdat náprsní tašku i s doklady a následovala zevrubná prohlídka, která však nepøinesla ¾ádný výsledek, i kdy¾ rozbalili dokonce snoubenèin balíèek s vlo¾kami. Jako¾to protektorátní dítì, znalé fint, jsem toti¾ pøelo¾il jméno sekretáøky do francouzštiny, a adresa sama jim nic neøekla. (Pozdìji jsem se dovìdìl, ¾e mùj šéf byl agentem StB a podal hlášení…)
Za pár hodin jsme byli v Mnichovì a tam èekalo první pøekvapení: hluèná komunistická mláde¾nická demonstrace. Nevìøili jsme svým oèím…
Projeli jsme Rakousko, Salzburk, prohlédli jsme si Vaduz, kde jsme pøespali, zajeli do Švýcar, prohlédli si St. Moritz a veèer dojeli k naší sekretáøce, jí¾ jsme nesmírnì pøekvapili. Pøijala nás výbornì, dali nám najíst, ubytovali nás a ještì nám dali nìjaké jídlo na cestu. Pak Paøí¾ v kempu, zámky na Loiøe, Bordeaux, duna v Pyla a koupání v Atlantiku, Lurdy, Andorra, Carcasonne, Nimes a Avignon. Poté jsme zamíøili do ústí Rhony, do malého mìsteèka Saintes –Maries-de la Mer. A byli jsme v Provence.
Tady jsme se ubytovali ve velkém kempu, u¾ívali moøe, krásné okolí s koòskými farmami a ptaèími rezervacemi.Vidìli jsme hon za býky v mìsteèku, obdivovali pou» s nám neznámými atrakcemi (na nì¾ jsme nemìli). Docházely peníze a také dolo¾ka za nìkolik dnù konèila, a tak jsme sbalili a vyjeli domù. Na mapì vedla do Marseille pobøe¾ní silnièka, pista, a vydali jsme se po ní, abychom ještì u¾ili krásy Provence. A tam se to stalo.
U cesty byla odklopená závora a já, nic netuše, vjel na podpùrný kovový dr¾ák uprostøed cesty. Nebyl vidìt, byly to dva oblouèky silného plechu, hranou proti pøijí¾dìjícímu. Ozvala se rána a utrhl jsem kus dna motoru. Stopem jsem se vrátil do kempu, po¾ádal souseda -Nìmce o pomoc. Ten zajel pro mé auto a odtáhl nás zpìt na bývalé místo. Ještì, ¾e jsme nevyhodili visaèku kempu! Pak pro nás pøijel z autoopravny Fiat v Nimes Arab a odvezl tam vùz. Øekli nám, ¾e je opraví do 14 dnù, co¾ byla katastrofa. Procházela nám dolo¾ka i vízum a zbývalo posledních asi sto frankù. Byli jsme v relativním klidu, auto bylo proti havárii pojištìno. Napsal jsem do Paøí¾e na velvyslanectví a co se stalo - telefonicky prý nic nevyøizují - a po¾ádal o nìjaké peníze a prodlou¾ení dolo¾ky. Peníze nepùjèují, leda bychom pøijeli a oni by nám koupili jízdenku na vlak. Dolo¾ku prodlou¾ili a poslali poštou. Na dobírku za 80 frankù! Radnice v St. Maries pøevzala pas a poslala ho do Marseille k prodlou¾ení viza. Nestálo to nic.
Nastaly finanèní problémy. Chodili jsme naveèer na trh, kde nám za frank dali tøeba celou lísku ovoce, v krámech jsme hledali, kde mají nejlevnìjší kondenzované mléko a staré peèivo. Chytal jsem na kamenech ryby, a trhal škeble, které jsme pak pøipravovali v kempu k jídlu s vlastnoruènì vyrábìnou majonézou. Soused Nìmec chtìl ochutnat a naše škeble mu tak zachutnaly, ¾e je vymìnil za guláš. Majonézu jsme toti¾ dìlali z krem¾ské hoøèice, a ta poskytovala nevídanou chu». Bylo na èase, škeble u¾ nám lezly krkem.
Zatelefonoval jsem do Švýcar bývalé sekretáøce, a ta nás zachránila, proto¾e nám pùjèila 200 SF. Nastal další problém. Autoopravna nedala ohodnotit rozsah škody smluvní firmì Èeské pojiš»ovny, ale soukromníkovi, a naše pojiš»ovna odmítla 3000 frankù zaplatit. Man¾elèin šéf opìt dokázal vìc urovnat, peníze pøišly a my dostali opravené auto. Pøiznám se, ¾e z kempu jsme odjeli u¾ bez dalšího placení, které by opìt pøivedlo naši hotovost k minimu. Jen¾e, jak bì¾el èas, i prodlou¾ená dolo¾ka pøestávala platit. Rozhodli jsme se, ¾e to budeme ignorovat a pokraèovali jsme v plánu cesty, jako by se nic nestalo. Prohlídli jsme si Marseille, zajeli na ostrov IF, kde vìznili hrabìte Monte Christa.
Pro rozptýlení veselá historka. V Marseille v jedné pasá¾i byl sexshop. Proto¾e jsem nikdy nic takového nevidìl, rozhodl jsem se to prozkoumat. Partnerka ovšem odmítla ty praseèinky shlédnout a zùstala venku, ¾e na mne poèká a prohlídne si vedlejší výklad Èeskoslovenských aerolinií. Po nìkolika minutách vlítla zdìšená do sexshopu - pánové jí toti¾ zaèali dìlat nemravné návrhy…
Na našich hranicích jsme vzbudili rozruch. Zøejmì nebylo obvyklé, aby se nìkdo vracel s propadlou dolo¾kou a o 14 dnù pozdìji. Náèelníkovi jsme ukázali potvrzení z autoopravny a milostivì nás propustil. Dokonce i celní prohlídka byla velmi shovívavá.
To byla historie, a teï, co nás, obèany socialistického státu, nejvíc pøekvapilo:
- Vstøícnost v obchodech, dáreèky pøi nákupu, billboardy, to jsme u nás vùbec neznali, reklamy v rozhlase a televizi.
- Celníci mimo hranice pøi sjezdu z Pyrenejí.
- Pak nízká kulturní úroveò obyvatel zemì, o ní¾ jsme mìli idealistické pøedstavy. Pletli s ÈSSR s Jugoslávií, mnohde byl nepoøádek, nebyli schopni komunikovat jinak ne¾ francouzsky ( tu øeè naštìstí ovládám).
- V St. Maries jsem té¾ navštívil mìstskou knihovnu. Èekalo mne pøekvapení: doma mám kní¾ek víc, ne¾ ona. Kní¾ky však prodávali i na týdenních trzích ve stánku, zajímavým zpùsobem. Koupili jste si kní¾ku, ne novou, a po pøeètení jste si ji mohli nechat, èi vrátit. V tom pøípadì nìco odeèetli z ceny a mohli jste si vybrat jinou.
- Pøekvapující bylo také vyvolávání prodavaèù u stánkù, èi spíše promluvy k èumilùm, potenciálním zákazníkùm. Vydr¾eli jsme tam dlouho, musel jsem pøekládat ¾enì…
Snad ještì pár slov, co bylo po návratu. V práci byl rozruch, opozdil jsem se o 14 dnù a nikdo u¾ nepoèítal, ¾e se vrátím. Pøiznávám, ¾e jsem o emigraci uva¾oval, snoubenka však nechtìla zùstat, neumìla jazyky. Dodnes nevím, zda jsem udìlal dobøe, èi špatnì…
Po pøevratu u¾ jsem byl ve Francii nìkolikrát, mám ji rád. Na svou první, tak dobrodru¾nou návštìvu, však nikdy nezapomenu!
Ivo Krieshofer
Popisek:
Na snímku je dormobil a naši nìmeètí sousedé, uprostøed náš stan, vpravo cho», která tehdy vá¾ila 46 kg. Nevím, jak je to mo¾né, ale v pøítomnosti se ty èíslice nìjak pøehodily…
