®ivot v emigraci - XV.
Setkání se špiony si vìtšina lidí pøedstavuje dobrodru¾né a napínavé, jako ve filmu, tøeba v tìch známých o Bondovi. To je zásadní omyl. Proto¾e špion musí být pøedevším nenápadný, jinak by toho moc nevyzvìdìl. Také si nedává všade suché Martini, „jen zamíchat, netøepat“, jak to znáte z filmu. My jsme se v ¾ivotì setkali se dvìma špiony, o kterých to tedy stoprocentnì víme, ¾e se tím zamìstnávali, ba ¾ivili. Jeden z nich byl u¾ zmínìný hrdinný kapitán Minaøík, horlivý pracovník v emigraèním hnutí a v Radiu svobodná Evropa. Jak vypadal si u¾ vùbec nepamatuji. A to je pøesnì to, co špión potøebuje: být docela nenápadný. Ten druhý, který nám nejvíc uškodil, vypadal, pokud se vùbec pamatuji, jako pohùnek od volù, nacpaný do hnìdého nedìlního obleku. Na jeho oblièej se také nepamatuji. Pan Marák ze Šlapanic. Nìkdo nás vzájemnì pøedstavil na schùzce emigrantských novináøù v hotelu Kempinski v Amsterodamu. ®il prý v Berlínì, co tam dìlal nevím, ale jezdil pilnì po celé Evropì na všechna emigrantská setkání a kamarádil s co nejvìtším poètem rùzných èinovníkù. V Holandsku byl velkým pøítelem právì toho èlovìka z redakce Okna, který nás pozdìji oznaèil za špiony. Opíjeli se spolu, plakali si na hrudi, vyprávìli si, byli zkrátka nerozluèní. Pøespával u nìj v pracovnì, kde byly veškeré písemnosti týkající se redakce èasopisu i jiné èinnosti ,adresy a seznamy pøedplatitelù Okna. Mìl usnadnìnou práci.
Zaèalo to nevinnì, jako všechny takové vìci. V mìstì Haarlemu, na podzim roku
1973, kdy¾ skonèila schùze redakce èasopisu Okno, která probìhla docela normálnì, se vytasil náš hostitel s novinovým výstøi¾kem z èasopisu Signál. Prý nám nìco musí pøeèíst. Kdosi z tohoto vojáky vydávaného èasopisu, psal v èlánku, (podepsaném iniciálami R.P., co¾ jsou té¾ iniciály mého švagra) o emigrantech v Holandsku. Prý ho nedávno navštívil jeden krajan z Holandska, který èasto jezdí do vlasti a vyprávìl mu, jací jsou to hnusní tvorové, ti emigranti, jak je on tedy poznal. V èlánku bylo pøedevším to, èemu se všeobecnì øíká drby. Tedy tenkrát, nyní je to „bulvár“. Kdo s kým, kde a proè, co kdo o kom komu øekl, atd. Zejména o ¾enì dotyèného redaktora tam byly soukromé vìci z jejího ¾ivota, š»avnaté detaily, které jsme vùbec netušili. Nic politického, kupodivu. Nìco z toho jsme vìdìli také, vìtšina nám ale byla novinkou. Všichni se zaèali dívat na nás. My jsme toti¾ shodou okolností mìli pøítele, který byl v Holandsku u¾ od roku 1947 a jezdil èasto do Prahy. Znal skoro všechny ty emigranty, které jsme znali i my. A ty iniciály R.P.? Zkrátka, bylo snadné se domnívat, ¾e jsme to byli my, kdo mu to všechno vyprávìl a on to øekl dál. Tím jsme se stali špiony. Pøijeli potom jednotliví emigraèní èinovníci a¾ k nám do Weertu zeptat se, proè jsme 
„to udìlali“. Kdy¾ jsme dùraznì øekli, ¾e jsme neudìlali vùbec nic, odjeli, ale pak roztrubovali : „Pøiznali se“. Pøipadali jsme si jako v blázinci. Nikdo nám nedal mo¾nost se k tomu nìjak vyjádøit, nebo se bránit. Prostì oni VÌDÌLI, ¾e jsme špioni a basta. Bylo to jako nìjaké v šílené grotesce. Zbavili nás všech funkcí (já byla tehdy šéfredaktorkou Okna) a promptnì vylouèili ze všech exilových organizací. Soukromnì nám nìkteøí „pøátelé“ volali, ¾e tomu vùbec nevìøí, ¾e bychom byli špioni, ale ¾e teda…Bylo to dokonale hloupé, ale bylo tomu tak. Vybrali si nejménì inteligentního èlovìka v redakci a na toho èlánek zamìøili. Hodili mu udici a on ji spolkl. Mimoto to byl právì on, kdo naivnì našemu špiónovi vìøil a dodal všechny ty informace…viz výše, ale o tom jsme se dozvìdìli a¾ mnohem pozdìji. A on také. Jednu malou výhodu to mìlo : byla jsem v „no time“ štíhlá jak proutek, jako kdy¾ mi bylo šestnáct let. Zhubla jsem o patnáct kilogramù.
Za nìkolik mìsícù, to u¾ bylo v roce 1974, se jednoho jarního podveèera u nás objevil úhledný holandský pán s aktovèièkou, pøedstavil se nám jako Jan van Dam, úøedník BVD (Zahranièní bezpeènostní slu¾ba), èili protihráè èeských i jiných špionù. Pøišel prý si s námi, zejména se mnou, promluvit o tom, zdali nemáme tušení, kdo do ÈSSR ty informace dodal a dodává. Ujistil nás, ¾e organizace, pro kterou pracuje, ví, ¾e to my nejsme. Abychom se prý nebáli. Øekla jsem mu, ¾e se nièeho nebojím, ale ¾e se mi z toho ze všeho dìlá nanic. Dále jsme mu sdìlili, ¾e nemáme tušení, kdo to mohl být a ¾e nemáme také sebemenší chu» nìkoho obvinit. Mluvili jsme spolu dost dlouho, ale nijak jsme mu nemohli pomoci. Dal nám své jméno a telefonní èíslo, abychom ho mohli zavolat, kdybychom mysleli, ¾e mu potøebujeme nìco sdìlit. Pøišel ještì jednou asi za ètrnáct dnù, to u¾ s lahví vína a s kyticí. Kdy¾ odcházel, podíval se na mne a velmi vá¾nì øekl: Paní Pokorná, nevypadáte dobøe, vidím, jak se tím vším trápíte a chtìl bych vám nìco poradit : máte tak krásné povolání, zajistila jste si pìknou posici, nezabývejte se tìmi emigrantskými zále¾itostmi, je vás na to škoda. Já mám na starosti na BVD èeské otázky u¾ skoro tøicet let. Znám hodnì Èechù, i jejich mentalitu. Mám mezi nimi i pøátele. Jsou to dobøí a stateèní lidé, pùjdou si dokonce i lehnout pøed tanky – ale jakmile zaène pršet, tak vìtšina z nich odejde domù. Rychle se toti¾ doká¾í pøizpùsobit. Všemu.
Ani mi nemusel radit, abych se radìji vìnovala své ka¾dodenní práci. Té bylo naštìstí stále víc a víc. Zaèala jsem toti¾ spolupracovat s novým zákazníkem, nìmeckým nakladatelstvím Herder ve Freiburgu, a hned zpoèátku jsme 
spoleènì plánovali a také uskuteènili nìkolik zajímavých titulù. První z nich byla velká a tlustá kniha o Vatikánu a vatikánských umìleckých sbírkách. Lektor i kmenový autor z tohoto nakladatelství, Dr. Wolf Stadler, je dodnes naším pøítelem. Byla to úleva setkávat se s ním a s jinými historiky umìní, s øediteli museí a hovoøit s nimi o docela jiných problémech, dávat dohromady knihy a zabývat se nìèím, co je vìèné a cenné. Špioni automaticky odstoupili do pozadí. Co jsou proti vìèné kráse umìní a hlavnì proti slávì Bo¾í,. Ale mrzelo nás to moc. Jak mo¾ná víte sami, ze zkušenosti, nejvíce ze všeho bolí køivda. O tom u¾ psal i Karel Èapek.
Jezdila jsem èasto do Øíma a na všechno trochu pozapomnìla. Byly to krásné zá¾itky v ještì hezèím mìstì. V milé zemi. Atmosféra Vatikánu byla neopakovatelná, pøedevším proto, ¾e jsem mìla mo¾nost jím procházet jen s jedním, mnì osobnì pøidìleným prùvodcem, páterem, bez ostatních návštìvníkù a mohla vidìt i místnosti, kam ka¾dý nesmìl. A sbírky, které ka¾dý návštìvník nevidìl. Archivy, knihovnu, dokonce nìkolik soukromých místností které obývá pape¾, a tak zvané apartmenty Borgia
Koncem èervence toho roku 1974 mi najednou z Èeskoslovenska pøišla poštou tlustá obálka, ze které vypadla malá bro¾ovaná kní¾eèka s názvem „Spolek mrtvých stínù“, z vydavatelství Magnet. Jako autor byl uveden jakýsi Petr Bednáø. K zásilce byl pøipojen dopis, ètvrtka formátu A4, popsaná vyumìlkovaným rukopisem, který mi byl nìjak povìdomý. V papírech, které mi zbyly z mé redakèní èinnosti jsem našla napùl soukromé dopisy, psané stejným rukopisem, adresované právì tomu èlovìku, který nás ze špioná¾e obvinil. „Milý kamaráde Jo¾ko“, atd. Podepsán byl náš dobrý šlapanický jinoch, Ervín Marák.
Stejný èlovìk mi teï tedy poslal tu podivnou kní¾eèku. V pøipojeném dopise se zmínil o tom, ¾e jsme se kdysi setkali „na schùzce nìjaké té exilové organizace“ a vyslovil domnìnku, ¾e „se mi ji¾ jistì také u¾ otevøely oèi a poznala jsem pravou tváø emigrace..a proto ¾e mi posílá svoji kní¾eèku„ atd. Ve spisku byla snùška nesoustavných, nesmyslných a bezcenných informací, pøedevším klepù z prostøedí èeskoslovenské emigrace, zejména z Nìmecka a také nìco z Holandska. Autor, tedy jeho policejní spolupracovníci, namontovali prostoduchou špioná¾ní fabuli do záznamù pra¾ského ministerstva vnitra, které po léta sbírali za pomoci svých agentù. Mluvilo se tam velmi konkrétnì o lidech v exilu, byli jmenováni svými skuteènými jmény. Informace byly ale toho druhu, jaké mù¾ete získat v ka¾dé hospodì, kde se scházejí Èeši. Drby. Marák také zøejmì natáèel všechny své telefonní hovory s pøáteli na magnetofonový pásek, a teï se staly z kontextu vytrhané èásti rozhovorù souèástí tohoto veledíla. Stejné pásky prý pak pøehrával i ve svých relacích v èeském rozhlase. O sobì mluvil jako o rozvìdèíkovi, který se vrátil po splnìní úkolu. Udìlalo se mi z toho nanic. Zavolala jsem našeho známého pána z BVD a všechno jsem mu to i s tím dopisem poslala. Ani jsem si neudìlala kopii, tu jsem dostala a¾ pozdìji z jiného zdroje. Teï tedy u¾ nám bylo jasné, jak to všechno vzniklo a kdo to zavinil.
Jen¾e opravdové omluvy jsme se doèkali jen od jednoho našeho pøítele, Slováka, profesora Grandtnera. A byl to on, kdo nás pozdìji pøimìl k tomu, abychom zase zaèali psát do èasopisu Okno, který teï vydával on, docela sám. U¾ jsme nikdy nevstoupili do ¾ádné exilové organizace. Symposia pro krajany, která u¾ dvacet let pøipravujeme, jsou populárnì vìdecká, nezabývají se pøíliš politikou. Je to nadace, ne spolek, nemá èleny.
Na jiné myšlenky jsme tehdy také pøišli v krásném domì našeho nìmeckého 
pøítele, v Meersburgu na Bodamském jezeøe, kam nás èasto zval a kde jsme tehdy i pozdìji strávili mnoho pøíjemných dnù. Sedávali jsme se èleny jeho rodiny v zahradì pod velikánskou lípou, pili bádenské víno a nehovoøili o nièem jiném, ne¾ o historii , o knihách, o umìní, o kráse jezera a krajiny kolem nás. Jezdili jsme velice po okolí, ale nejradìji lodí na švýcarskou stranu do St. Gallen a do Konstance, ale pøedevším na známý ostrov Mainau, (obrázek vlevo) ze kterého švédský hrabì Bernadotte (1909-2004!) vytvoøil malièkatý ráj pro sebe, svoji rozvìtvenou rodinu a pro všechny ty, kteøí mají rádi zahrady a kvìtiny. Byli jsme tam èasto, v rùzných roèních obdobích, poka¾dé byl ostrov zaplaven spoustou docela jiných kvìtù. Brávali jsme sebou i City, jezevèíka našich hostitelù, který si nás zamiloval. Ten mìl nejradìji èas rù¾í. Válel se nadšenì pod keøi v opadaných rù¾ových lístcích a myslel si docela jistì : „ Já jsem také voòavá rù¾e“.
Pøíbìh hrabìte Bernadotte je materiál na samostatný èlánek. Na obrázku vpravo
ho vidíte s jeho druhou man¾elkou Soòou, pùvodnì jeho asistentkou, kterou si vzal roku 1973, kdy¾ jí bylo 28 a jemu 63. ®il s ní š»astnì ještì tøicet let a narodilo se jim pìt dìtí.
Kdysi se mìl stát švédským králem, ale proto¾e se bez dovolení o¾enil s mìš»anskou dívkou Karin Nisvandt, co¾ bylo tehdy, v roce 1932, ještì zcela nemo¾né, byl za to zbaven následnictví trùnu.
Vzpomnìl si tehdy, ¾e zdìdil po babièce ten ostrùvek v nìmeckém jezeøe, a na nìm zanedbaný zámek. Odstìhoval se tam a dal to za ta léta dohromady tak, ¾e je to nejen turistická atrakce a ještì pøíjemné bydlení a práce pro nìkolik desítek lidí. Vycházeli prý spolu v té rodinì všichni dobøe i jeho první man¾elka, se kterou se v roce 1971 po témìø ètyøicetiletém man¾elství rozvedl - a ètyøi dìti z tohoto prvního man¾elství. Mìl tedy celkem, milý hrabì Bernadotte, dìtí devìt.
Vra»me se ale zpìt ke špionùm, lépe øeèeno ke znormalizovanému ÈSSR. V roce 1977 vyšly „Smìrnice o úpravì právních vztahù èeskoslovenské socialistické republiky k obèanùm,kteøí se zdr¾ují v cizinì bez povolení èeskoslovenských úøadù, schválené usnesením vlády dne 16. bøezna 1977“. Byl to opravdu skvìlý tah proti emigraci a ještì navíc pøinesl Èeskoslovensku znaèné devisové zisky.
Podle tìchto smìrnic bylo mo¾no a) vydat cestovní doklad k návratu do ÈSSR, nebo b) vydat souhlas k trvalému pobytu v cizinì, nebo c) propustit ze státního svazku, nebo d) odejmout èeskoslovenské státní obèanství.
Tím zaèala ta proslulá éra „upravování vztahù“, která znièila dlouholetá pøátelství a ukázala charakterové vady a temná zákoutí lidských duší, o kterých èlovìk nemìl tušení. Ti, kteøí pøed nìkolika lety ¾ádali na západì o politický asyl a témìø v pláèi vyprávìli na všemo¾ných úøadech, ¾e museli odejít z vlasti z politických dùvodù a ¾e jim tam hrozilo velké nebezpeèí, byli náhle schopni po¾ádat ten samý re¾im, pøed kterým utekli, o odpuštìní. Napsat, jak se od nich vy¾adovalo, omluvný dopis Husákovi a zaplatit znaènou sumu za poskytnuté vzdìlání a pøedevším udìlat všechno to, co jim StB naøídilo. Vzít dítì pryè z exilového skautu, vystoupit z exilového Sokola, odhlásit exilový èasopis, nekupovat knihy exilových nakladatelství, pøestat se stýkat s tìmi, kteøí byli nìjak èinní v exilových organizacích, atd. Všechno rádi udìlali tito „upravenci“ velmi ochotnì, najednou u¾ jim ¾ádné nebezpeèí nehrozilo. Vìtšinou to udìlali proto, aby se v rodné vísce, èi jinde, mohli vytahovat svým autem a tím, jak dobøe se jim v cizinì vede, a v neposlední øadì také tím, ¾e mají cizí pas a mohou tedy kdykoliv zase odjet za hranice. Praví dìdicové Jana Palacha.Ne¾ jsme staèili tyto smìrnice, které nám z Èeskoslovenska nìkdo poslal, pøeèíst, u¾ jsme mìli v baráku doporuèený dopis od Ministerstva vnitra ÈSSR se sdìlením, ¾e se nám obìma odnímá obèanství, Èeskoslovenské i Èeské, z trestu, za naše poškozování dobrého jména Èeskoslovenska v zahranièí a za to, ¾e se „zdr¾ujeme“ v cizinì bez povolení. A bylo hotovo. Zadarmo. Ale my mìli tehdy u¾ nizozemské obèanství, nebyli jsme tedy ¾ádní bezdomovci. Jen¾e : ve vyhlášce byl dodatek, který pravil, ¾e k tìm , kteøí jsou z trestu zbaveni obèanství, nesmí jet nikdo z Èeskoslovenska na návštìvu. Maminka chudák déle ne¾ pìt let psala za pomoci pøátel uctivé supliky a¾ k presidentovi republiky, aby jí k nám pustili, ¾e nás chce ještì jednou v ¾ivotì vidìt. Pustili jí, ale a¾ za šest let.
Vìra Pokorná
