Probdìlé noci nad prázdnou postelí Pøedstavme si tu scénu: Sedíme se svými dospívajícími dìtmi v cukrárnì a vzpomínáme na to, jak jsme tady sedávali, kdy¾ byly dìti ještì malé a nezbednì kolem nás poskakovaly. Nyní se syn klátivì nahýbá nad svým oblíbeným dortem a dcera se nepøimìøenì raduje z kopce šlehaèky na svém zmrzlinovém poháru. „Mòam, ta je dobrouèká! A ten roztomilej deštníèek,“ vyvádí jako smyslù zbavená a my jsme vlastnì rádi, ¾e aspoò nìco se od tìch starých dob nezmìnilo. Ale jen do té chvíle, ne¾ svou milovanou sestru zpra¾í náš druhý potomek: „Aby ses neudìlala!“
I kdy¾ se nad tím pohoršíme, není ani toto výrazivo, ani novodobý slovník mláde¾e (která v¾dy velmi kreativnì dopomáhala k modernímu vývoji èeského jazyka), ve skuteènosti to, co nás na našich pubescentech trápí. Ne nadarmo se øíká, ¾e èím vìtší dìti, tím vìtší starosti. A tak probdìlé noci nad plaèícím miminkem mohou vystøídat probdìlé noci nad prázdnou postelí a zoufalými pøedstavami, kde se náš miláèek asi nachází. Moderní technika nabízí alespoò jakous takous záchranu v mobilních telefonech, jenom¾e jestli¾e se náš drobeèek prostì rozhodne nás nevnímat, tak nám ani vlastní satelit nepomù¾e. Moderní rodiè znalý psychologie navíc ví, ¾e nemá smysl na drobotinu èekat s rákoskou. Litanie na téma „ty parchante nevdìènej“ se také míjí úèinkem (ty mohly být i pøíèinou), tak¾e co tedy s tímto vzdorovitým pubertálním výrostkem?
Pøíruèky a psychologové radí: Pøedevším si uvìdomit, ¾e i kdy¾ ještì náš potomek nemá ¾ádné ¾ivotní zkušenosti a je dosud školou povinný, vnímá u¾ plnì své vlastní ego, nebo-li sám sebe vnímá jako samostatnou bytost, která se bude obhajovat, jestli¾e se cítí napadána èi má pocit, ¾e je s ní manipulováno. Jedná se o pøirozený proces a nám pomù¾e jediné, zaèít s naším potomkem jednat jako s dospìlým, ne jako s dítìtem. Rozdíl spoèívá v tom, ¾e náš pubescent by z nás mìl vnímat respekt k jeho „já“. Mù¾eme svému miláèkovi naøídit, ¾e bude chodit v deset hodin veèer spát, proto¾e brzy ráno vstává do školy, ale u¾ bychom mìli nechat na nìm, zda bude spát v klasickém py¾amu, dlouhém trièku nebo pøípadnì i nahý. Podobnì mù¾eme zavést pravidla pro návrat domù v urèitou hodinu èi vèasné obeznámení rodièùm, kde a s kým náš miláèek bude, ale nemìli bychom mu pobyt venku zcela zakazovat. Zkrátka, rozumná pravidla ano, pøíkazy ne (fungují vìtšinou jen krátkodobì).
Ve všech situacích platí, ¾e bychom mìli respektovat, ¾e náš dospívající jedinec má ji¾ svùj vlastní názor. Pøíklad: Chceme jet k tetièce, ale náš potomek má v té¾e dobì domluvenou nìjakou svou vlastní schùzku. Jeho schùzka s nìkým, koho vidí ètyøikrát dennì, nám samozøejmì pøipadá ve srovnání s návštìvou tetièky, slavící padesátiny, nedùle¾itá. Pøirozenì vydáme pøíkaz, ¾e se jede – a basta. I kdy¾ brouèka dotlaèíme do auta, tì¾ko ho pøesvìdèíme, aby se po tomto našem nátlaku na tetièku usmíval. A tak jediná naše šance, jak situaci v klidu vyøešit, je nejprve si uvìdomit, ¾e naše názory se mohou odlišovat. A potom nás jistì u¾ napadnou lepší øešení ne¾ prostý pøíkaz.
Napø. nabídnout návštìvu u tetièky jako mo¾nost, poprosit a vyjádøit pøání, ¾e bychom chtìli, aby jel s námi. Takticky mù¾eme cestu k tetièce zpestøit tím, ¾e se potom zastavíme na pizze nebo na nìjakém jiném místì, které bude pro našeho potomka atraktivní. Ale tady pozor, aby se nejednalo o uplácení („kdy¾ s námi pojedeš, tak potom ti koupím...“). Domluva by mìla být oboustrannì férová.
Mo¾ná vás trápí, ¾e se nejdøív rozèílíte a pak teprve pøemýšlíte o tom, ¾e jste to mìli udìlat jinak. Jako prevenci pøed výbuchem doporuèuji vzpomenout si na sebe. Jak jsme kdysi sami byli nespolehliví a vzteklí a o svých rodièích jsme si mysleli, ¾e nám vùbec nerozumí a také jsme si pøedstavovali, ¾e a¾ jednou budeme mít dìti, to takhle vùbec nebudeme dìlat. Nesmíme se však vzápìtí vymlouvat, ¾e dnes u¾ je jiná doba. Kdepak, doba nedoba, pøi výchovì stále platí, ¾e rodièe by mìli své dìti pøedevším chápat. Mìli by jim dávat najevo svou lásku (ale ne je láskou dusit!). Mìli by jim poskytnout urèitou svobodu, pøimìøenou vìku, a také s tím spojenou zodpovìdnost. A mìli by neustále nosit na vìdomí, ¾e neustálými pøíkazy, kontrolováním a nedùvìrou docílí jen vìtšího vzdoru. Zvláštì v období puberty, kdy se dìti pøíkazùm brání leckdy z principu, ne pro jejich obsah.
Je to velice tì¾ké, vystihnout tu správnou míru, najít ty správné cesty. Poradit by mìla pøedevším intuice, ovšem má kamarádka k tomuto tématu s oblibou øíká, ¾e „s placentou by mìl vypadnout taky návod na pou¾ití“. Souhlasím. Jenom¾e návody jsme nedostali a reklamovat se to nedá. A tak nezbývá nic jiného, ne¾ se celý ¾ivot uèit.