Mùj pohled na krajany
Kolik u¾ bylo napsáno
úvah, statí a rozborù o tom, jak si èeská spoleènost a její politická
reprezentace neumí vá¾it krajanù, exulantù, emigrantù, zkrátka lidí èeského
pùvodu ¾ijících v zahranièí. Jak je neumíme ocenit, sjednotit a vyu¾ít. Kolikrát
nám byly pøedhazovány politické úspìchy napøíklad polské lobby v USA. Mnohokrát
jsme èetli doporuèení, jak tento stav napravit a narovnat vztah k na¹im krajanùm
- Èechùm v cizinì.
U¾ívám zámìrnì slova krajan, proto¾e se domnívám, ¾e spory o výklad slova
emigrant èi exulant mù¾eme a musíme nechat 20. století. Mo¾ná právì v na¹em
neustálém rozli¹ování tìchto slov, v nekoneèném pomìøování pohnutek odchodu, v
kádrování jednotlivých vystìhovaleckých vln pramení ná¹ rozporuplný vztah ke
krajanùm a naopak jejich èasté rozèarování smìrem ke "staré vlasti". Je smutné,
¾e ná¹ rozporuplný vztah k lidem, jejich¾ osud nikdy nemohl být lehký, nese
jasné resentimenty obrozenecké ideologie 19. století, dìdièným nepøítelem Èechù
se tak po linii církev, ¹lechta, Nìmci stal emigrant. Vzpomeòme na záporné
postavy zahranièních Èechù v dílech na¹ich klasikù - viï, ©vandùv Vocílko, na
nedùvìru domácího prostøedí k Masarykovì Mafii. V tomto duchu pak mìla ulehèenou
práci jak nacistická, tak komunistická propaganda s hesly o "zrádné emigraci".
Paradoxnì v¹ak, èeskoslovenskou a èeskou zku¹eností emigrace pro¹li v prùbìhu
20. století lidé v¹ech politických, nábo¾enských a sociálních skupin, neradi si
v historické pamìti uchováváme emigraci komunistickou (u¾ v dobì 1. republiky a
za protektorátu), luïáckou èi anti-bene¹ovskou (skupina generála Lva Prchaly).
Pøiznejme si, ¾e vzhledem k tìmto genetickým základùm negativního vztahu ke
krajanùm, ¾iveného je¹tì v posledních dvaceti letech pøed rokem 1989 v¹elidovou
závistí ke konzumním výdobytkùm demokratického západu, mù¾eme pova¾ovat na¹i
souèasnou relaci vztahù za lep¹í, ne¾ by odpovídalo zmínìným pøedpokladùm.
Proto¾e lidé v¹ech svìtonázorù a sociálních vrstev bìhem jednotlivých
exulantských vln z na¹í zemì odcházeli, co¾ na¹i krajanskou komunitu odli¹uje od
celé øady jiných, neli¹í se pøíli¹ celková struktura této èeské komunity od
struktury èeské spoleènosti doma. Není v tomto závìru skryta odpovìï na ná¹
vzájemnì ambivalentní vztah? Není náhodou tento vztah odrazem na¹eho vztahu k
nám samým? Projektujeme si do nìho navzájem otevøené i skryté viny, nenaplnìné
ambice, osudové prohry i vítìzství, touhu po pomstì i vùli k odpu¹tìní. Vztah
mezi Èechy doma a Èechy v cizinì musí zkrátka projít stejným evoluèním vývojem,
jako celá na¹e spoleènost, která k tomu, aby se stala standardní se v¹emi
negativy a pozitivy dostala zatím pouhých ètrnáct let, a jak víme,
institucionální rámec svobodných tr¾ních a demokratických institucí je pouhým
pøedpokladem, nikoliv dostaèujícím, oné "normalizace" sociální, mravní a
národní.
I proto se domnívám, ¾e klíèem k uchopení problematiky vztahu k Èechùm v cizinì
nemù¾e být jiný princip, ne¾ kterému vìøím a který uplatòuji tady doma - princip
individuální, chcete-li obèanský. A tak nemohu ne¾ nevzpomenout na setkání s
konkrétními lidmi, na¹imi krajany, kteøí dokázali ve svobodném svìtì nìco, o èem
jsme my tady jen snili a mohli nanejvý¹ dr¾et palce. Vzpomenout na osudy, které
by obstály v jakémkoliv národním kolektivu a do kterých mù¾eme vlo¾it pozitivní
èi heroické aspekty èeské národní povahy, kdyby nìjaká existovala a nebyla jen
konstrukcí romantických intelektuálù národoveckého zamìøení. Jak dokonale
vystihuje ironii èeského osudu 20. století a souèasnì èeské improvizace,
nezdolnosti a vùle se prosadit osud podnikatele Platovského, kterého znárodnili
nejprve komunisté v roce 1948 a potom, kdy¾ znovu vybudoval vlastní byznys v
"nové, svobodné vlasti", i Allende v Chile. Mu¾, hovoøící i ve velmi pokroèilém
vìku dokonalou èe¹tinou, hrdý na svùj pùvod, pøipravený jakkoliv pomoci staré
vlasti. Díky nìmu nebyla Èeská republika neznámým pojmem ani v tak odlehlém
koutu svìta. Pro na¹e dobré jméno udìlal více, ne¾ by mohl jakýkoliv
sofistikovaný diplomatický èi informaèní nástroj.
Podobných obdivuhodných osudù konkrétních lidí jsem poznal celou øadu, mùj
pohled na krajany bude tak v¾dy spí¹e pozitivní. Souèasnì v¹ak vím, ¾e narovnání
na¹eho vztahu k nim nepomohou ¾ádná administrativní, umìlá opatøení, ¾e jedinou
cestou je trpìlivé poznávání, vzájemný respekt a vìdomí sounále¾itosti, která i
v budoucnu mù¾e a musí pøiná¹et prospìch obìma stranám.
Mirek Topolánek