Vyhynou pùvodní èeské babièky stejnì jako tasmánští èerti? Mo¾ná jste tento èlánek ji¾ nìkde èetli anebo k vám doputoval prostøednictvím meilu. A» je to tak èi tak, my jsme ho pro vás našli a proto¾e je zajímavý, tak vám ho pøedkládáme k pøeètení a zamyšlení.
Škoda, ¾e je autor neznámý, ale kdo ví, tøeba a¾ si to také pøeète, tak se k autorství pøihlásí. A my jeho jméno pod èlánek rádi doplníme.
Václav ®idek
* * * Vyhynou pùvodní èeské babièky stejnì jako tasmánští èerti?
Kam se ztrácejí? Kam odcházejí a kde mizí pìkné èeské babièky? Kam se vytratila jejich vùnì? Kdo a kde naposledy zahlédl jejich pøirozenou vlídnost?
"Ještì jednou, Patriku, a Batmana stopro neuvidíš!" vylila ze sebe zlost v témìø holé vìtì ¾ena na parkovišti pøed Albertem. Patrik lehce zklidnil svoji urputnost (prachobyèejnej vztek rozcapenýho fracka), podíval se zespoda na ¾enu pøed sebou a odseknul v posledním vypìtí sil: "Nemám tì rád, babi".
Nad frackem stála ¾ena, která ka¾dé ráno zcela jistì prchá pøed odcházejícím støedním vìkem v lo¾nici po bì¾ícím pásu sledujíc u toho opakování VIP zpráv. Vycpaná prsa jí trèela dopøedu jako dva libeòské plynojemy, kontura kolem rtù byla opravdu hnusnì vygravírovaná a "odliposukcovaný" zadek nacpala do d¾ín pro holky z osmejch tøíd základní školy. Zpod rukávu bílého letního trièka se pøes rameno dolù k lokti linula vytetovaná lilie a nepøirozenì bílé zuby drtily ve vzteku ¾vejkaèku. Po opravdu dlouhý dobì jsem byl rád, ¾e jsem vlastnì starej a díky tomu nemusím øíkat "babi" nìèemu, co vypadá jako klon Barbíny a divoké Xeny.
Kam se podìly klasické èeské babièky? Kde jsou krásnì kypré ¾eny, jejich¾ òadra byla mìkká jako palièky bílých pampelišek? Kam zmizely ¾eny typu Míly Myslíkové, Slávky Budínové nebo Stelly Zázvorkové?
V jakých zákrutech ¾ivota se schovávají ¾eny líbezné jako barokní komody pøedklonìné babièce, která mì vítala pøed chalupou? Vìdìl jsem, ¾e její rozpa¾ená náruè je hebká jako dlouhé ¾enské vlasy èerstvì umyté v bøezovém šamponu.
Vìdìl jsem, ¾e její šaty voní smìsí babièèiných vùní a šeøíkového mýdla Elida. Její rty byly v¾dycky nenápadnì pøirozenì rù¾ové a nelepily po ¾ádných lescích nebo rtìnkách (pokud teda nevyrá¾ela za "holkama" do cukrárny). Vìdìl jsem, ¾e pøes léto její dlanì voní po rybízu a po ¾molence na koláè. To byly její Diory a Chanely! Po ka¾dém nabìhnutí do náruèe jsem èekal na její pevný a pøitom tak laskavý, nì¾ný a vstøícný stisk. Cítil jsem v nìm poka¾dé obrovskou nekoneènou nìhu a vlídnost. Cítil jsem v nìm bezpeèí.
Kdy¾ mì okøikla, nikdy to nebylo v afektu a nikdy to nebylo sprostý. Kdy¾ mì klepla pøes prsty - pamatoval jsem si to tak dlouho, jak dlouho jsem jedl nenávidìnou dušenou mrkev, kterou mi s láskou pøipravovala. Tu dušenou mrkev, které se teï nemù¾u naba¾it, proto¾e pøi jejím vaøení a pojídání myslím právì na ni - na babièku. Kdy¾ se mì ptala na nìkterý slova v køí¾ovce, kterou luštila, cítil jsem se strašnì dùle¾itì. Urèitì všechna slova znala, jen mi nenápadnì dávala pocit potøebnosti a spolupráce. Ukazovala mi zpùsob, jak spolu mají lidi mluvit a jednat. Kdy¾ mi pøed odchodem z domova poka¾dé narovnala límec (s mým narùstajícím vìkem si stále více a více musela stoupat na špièky chodidel), usmál jsem se na ni. Ona mi jen tak nenápadnì poka¾dé pøejela dlaní pøes tváøe. Kdy¾ jsem u stolu kousal do krajíce, který namazala, sedìla èasto naproti mnì obleèená do ¾upanu a mlèky se na mì jen tak dívala.
A kdy¾ pochopila, ¾e její pobyt se mnou je u konce, v klidu odešla. A já jsem se v tom brzkým èervencovým ránu šel projít do úvozu pod chalupu a vylejval jsem z oèí smutek a radost zároveò. Radost z toho, ¾e jsem jí nikdy neøekl "nemám tì rád".
Èasto se jí, s pohledem nahoru do nebe ptám na to, èemu nerozumím. Odpovìdi nepøicházejí. Musím si na nì ještì pár let poèkat...
.jpg)
Moje babièka.jpg)