Tatínkoviny (1)

Při každoroční návštěvě hřbitova v den dušičkový se přistihuji, že pozůstalí kolem dokola se tváří truchlivě, já se usmívám.

Někdy se dokonce nahlas směji! Ale jen v duchu, protože ctím toto místo jako místo klidu.

Nemohu za to. Pokaždé, když si na tatínka vzpomenu - a zdaleka to není jen v den dušičkový, musím se smát!

Byl to takový srandista, a zažila jsem s ním tolik neuvěřitelných příhod. musím se s vámi o ně podělit! Tatínek bude rád. Jsem si jista!

Vánoce!

Moje maminka je tvor veskrze šetrný, zlí jazykové tvrdí, že dokonce nad míru obvyklou či stravitelnou. Naproti tomu tatínek byl bohém, rozdal i to, co neměl, a tak u nás o situace mnohdy tvrdě vyhrocené nebylo nouze.

Kromě těchto "zákeřností", které na tatínka číhaly ( jako je manželka, která hlídá každý pětník), musel tatínek čelit i jiným pohromám.

Jedna z největších byl vánoční ( nebo jakýkoliv veliký) úklid.

Neměl tyto domácí práce rád, a já se mu nedivila. Maminka generál řídila rukou pevnou každý pohyb naší ruky, vlastních myšlenek jsme se museli zříci, a otrocky museli plnit mnohdy nesmyslné maminčiny představy o uklízení.

Nejdřív maminka sundala záclony, koberce, odstavila  nábytek do prostoru, vše ze skříní a šuplíků se nahromadilo jinde, aby se "to" posléze snad samo uklidilo.V té době nikdo nic nemohl najít, všude všechno překáželo, a kromě maminky, která pookřála, jsme upadali do těžké  melancholie. Já, sestra i tatínek. Ono se to ale mamince vymstívalo, protože jakmile rozjela úklidový horor, zákonitě jsme měly se sestrou v tu dobu OPRAVDU nejvíce učení a úkolů, psalo se nejvíc veledůležitých písemek, a zkoušelo se.

A tatínek?

Ten pravidelně ulehl.

Lehal s takovou samozřejmostí, jakoby byt bez záclon a koberců v něm vyprovokoval neznámou chorobu, zákeřnou a nebezpečnou. A pravidelně se opakující.

Zatímco maminka velmi svižným krokem klusala z místnosti do místnosti, aby přemísťovala všechno, co se přemístit dalo, vyndala vše, co se vyndat dalo, a rozhodila chod domácnosti do poslední molekuly, tatínek ležel v obýváku na gauči.

Sténal. Očividně trpěl!

Kromě svištění bytem maminka nadávala. Vánoce sem, vánoce tam, byly to nadávky nekřesťanské, a myslím, že tím porušovala jedno z desatera přikázání, neb velmi často se dovolávala Boha, všech svatých, Panenky Marie a ptala se jich, komu co udělala. Samozřejmě, že jí to nikdo z nich neprozradil.

Schválně třískala  dveřmi, rušivě tím zasahovala do tatínkova těžkého procesu uzdravování, a klela jak pohan.

Tatínek uléhal v obýváku záměrně. To byla vlastně průchozí místnost, takže měl přehled, kde se jeho družka právě vyskytuje, a jak moc musí sténat, aby ho slyšela. 

Nevím, jak hluboce maminka věřila v Boha, ale vím zcela určitě, že nevěřila tatínkovým vzdechům. Já ano. Propracoval se léty k takové dokonalosti, že nebýt maminky, určitě bych volala záchranku, a vyslala ho na JIPku. Chrčení, zcela ochablé svaly, dokonce i pot se naučil ovládat, a ten mu stékal po čele. Skutečně ( dneska si myslím, že snad měl po ruce nějaký rosící přípravek, přece není možné se přetvařovat, že se potím.).

Tato jeho nemoc trvala v průměru týden, dva, podle toho, jak mamince šla práce od ruky.

Pak vstal, protáhl se a pravil:

"Mamo, podívej, ono to povolilo..!".

Reakci maminky nemohu z etických důvodů reprodukovat.

Litovala jsem ho do momentu, kdy jsem nečekaně procházela obývákem, kterým se rozléhalo zoufalé úpění, sténání, a různé další příznaky, napovídající, že brzy budeme bez živitele rodiny.

S velkým soucitem jsem se po tatínkovi ohlédla v momentě, na který nezapomenu nikdy.

Popsat tento úkaz bude velmi těžké!

Náš dobrý a pracovitý tatínek ležel, na obličeji ručník, aby zdůraznil, že i hlava bolí, ó,

i hlava.. a vydával zvuky. "ÁÁÁ, ÚÚÚ, ÓÓÓ.", rvalo to uši, ale nějak nevytušil správně, že není v místnosti sám. Maminku identifikoval podle třískajícího kbelíku někde v předsíni. Se mnou však nepočítal.

Uprostřed hýkání nadzvedl jednou rukou ručník, velmi čile a rozverně se rozhlédl, jestli není jeho polovička v dohledu, usmál se, spokojeně zjistil, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, opětovně práskl s ručníkem na obličej, aniž přerušil vzdechy a vzlyky, a jen trošku přidal na intenzitě. Pro jistotu. Ten kbelík dělal nepředstavitelný rámus!

Byl to nezapomenutelný pohled, mám to v sobě jako fotku, dodnes vidím jeho šibalská očička, rychlé rozhlédnutí, a superrychlé opětovné ulehnutí, bez přerušení hlasitého hekání.

Nevím, kolik mi bylo let, ale zanechalo to ve mně hluboké stopy. Jednak nesmírný obdiv k tatínkově odvaze, hereckému umění, a hlavně jsem obdivovala jeho nápad.

To já jsem blbě pořád mlela o zkouškách a písemkách, a musela jsem u těch knížek sedět a tvářit se, že se učím. 

Tatínek moudře ležel, a jen se tvářil. Měl vystaráno.

Je pravda, že po  desáté repríze už neměl takový úspěch, a maminka po něm občas i hadr hodila, deku odnesla, ale můj tatínek hrdina vydržel až do konce!

Ovšem - až do chvíle, kdy ulehl doopravdy. Pak se děly věci.

Znáte to, třikrát volal beránek o pomoc, že ho chce sežrat vlk, a dělal si srandu. Po čtvrté už mu nikdo nevěřil.

A tatínek kamufloval vlka pěkných pár let!

Dagmar Jarošová