Jak pøe¾ít krizi podle Aracha
Zpoèátku jsem ani netušil, ¾e se mnou spoleènì sdílí teplo mého domova, jak by øekl básník. Není také divu, je malý postavou a skromnì se krèí v místì, kam já zavítám jen pøi obèasném záchvatu pocitu, ¾e je tøeba vìtšího úklidu bytu, ne¾ jen vyvìtrání. A tak jsem jeho pøítomnost poprvé zaznamenal právì pøi jedné takové akci.
Kleèel jsem na plstìné podlo¾ce a stíral mokrým hadrem bílou dla¾bu koupelny, kdy¾ jsem koutkem oka postøehl v koutku u vany jakýsi rychlý pohyb. Nemám rád v bytì hmyz, a tak jsem to místo po umytí ještì postøíkal Biolitem, jist, ¾e a» to bylo cokoliv, je to po smrti.
Pøesto mi ale zvìdavost nedala, a tak jsem druhý den, vyzbrojen silnou lupou, spatøil v místì styku vany s dla¾bou drobného pavouèka. Sedìl na kraji pavuèiny stoèené do tvaru prostorového válce podobnì jako ostnatý nebo ¾iletkový drát na zdech vìznic. Nehybné, sotva pìtimilimetrové tìlíèko opatøené, jak u¾ to u pavoukù bývá, osmi dlouhými no¾kami bylo prùsvitné a oèividnì naprosto prázdné. Patrnì podlehl mému postøiku a navíc jistì i hladu. Co by tady asi taky mohl ulovit ? Kde by se tu vzala vùbec nìjaká koøist a navíc takové velikosti, aby ji zvládl?
Kdy¾ jsem se chystal smést ho mezi biologický odpad (já vše ukáznìnì tøídím), postavil se náhle na své ètyøi zadní, pøedními na mne zamával a zmizel ve skulinì za sebou.
„No to snad ne!“ vyjekl jsem leknutím, „Jak to, ¾e je ¾ivý?“
Vzápìtí jsem ale nad tím mávl rukou. Kdy¾ pøe¾il svou popravu, a» má svobodu jako kdysi zloèinec, pod kterým se na šibenici pøetrhl provaz. A tak mi pøestal vadit, pomalu jsem si na nìj zvykl a našel pro nìho i pøiléhavé jméno – Arach. Od té doby byl pro mne jakýmsi indikátorem, jak dlouho mù¾e jedinec hladovìt, ne¾ vydechne naposled, a jako jediný další ¾ivý tvor v bytì i mým spoleèníkem. Bohu¾el ale nìmým, tak¾e kdy¾ jsem ho ráno pozdravil a popøál mu „lovu zdar“, nikdy jsem od nìho neslyšel ani slovo. A¾ jednou.
Ten den jsem po mìstì a rùzných úøadech nabelhal s tou svou francouzskou berlièkou dobrých pár kilometrù a pìknì mne to zmohlo, a tak jsem po opo¾dìném obìdì z lednièky a mikrovlnky, usedl s úlevou do svého pohodlného køesla. Na stolku po levici mi ve sklenici pìnil vychlazený Gambáè a napravo se u¾ nedoèkavostí otvírala Encyklopedie èlenovcù, vypùjèená z Mìstské knihovny. Vypil jsem rázem témìø celou sklenice piva a zvedl ten pùlkilový svazek, abych koneènì zjistil, kdo to se mnou vlastnì bydlí.
Dlouho jsem brouzdal v tom mno¾ství pavoukù všech druhù, bì¾ných i neobyèejných, od bleší velikosti a¾ po tropické giganty a hledal toho svého, a¾ mne z toho pálily oèi. Zamhouøil jsem je, aby zvlhly, a kdy¾ jsem je po pár vteøinách otevøel a obrátil list, spatøil jsem na stranì 225 tøi barevné snímky, z nich¾ na mne zírali tøi pavouèci jako ¾iví.
„Á, tady jsi, Arášku“, »ukl jsem prstem na první obrázek, „tak jsem tì pøece našel!“
„Ne, pane, Arach jsem já!“, zamával na mne ten z prostøedního snímku: „Povšimnìte si, prosím, dvou tmavých teèek na obou stranách mého hlavohrudí. Moji sousedé je nemají a jsem také na rozdíl od nich o poznání vìtší, pane.“
„Proboha, jak to ¾e mluvíš? A èesky!“
„Ne, pane, já nemluvím a vy také ne. To se vám jen zdá, pane. Komunikujeme spolu beze slov a bez vzájemné znalosti jazykù tak jako s ET, pane! Vnímáme vzájemné myšlenky jaksi telepaticky, pøímo svými mozky, pane.“
„Bo¾e, to se mi snad zdá, mluví se mnou èlenovec a ještì jako Anglán! Jak jsi k tomu pøišel?“
„Nevím, pane. Prostì tak myslím a vy to vnímáte a chápete po svém, pane.“
Byl jsem z toho dokonale zmaten. Jsem snad schizofrenik? Není to následek èasu stráveného ve virtuálním svìtì her a internetu? Není v tom pivu nìjaká droga? huèel mi v hlavì vír otázek.
„Nechcete se mne nìco zeptat, pane? Èasto jsem cítil, ¾e vás na mnì nìco zajímá a rád vám odpovím, pane.“
V tu chvíli jsem si uvìdomil, ¾e mám teï jedineènou pøíle¾itost poznat záhadu asketického ¾ivota, a tak jsem ji vyu¾il.
„Kamaráde“, vyslal jsem tedy per cerebrum otázku, “mnì poøád vrtá hlavou, èím se ¾ivíš, kdy¾ mimo tebe a mne není v té sterilní koupelnì ani ¾ivá duše, tedy chci øíct, ani muška.“
„Ó, to se mýlíte, pane! Vy to nikdy nespatøíte, ale pod vanou panuje èilý ruch, zejména v noci! To se probudí k ¾ivotu celá øada specií, zejména štírci, blechouni, krou¾ivci, roztoèi a chutní sladkolymfní smlci, pane. Z vìtších kusù pak rybénky, drobné mnohono¾ky a sem tam i opancéøované berušky, které ale nelovím. Je to slušnì zazvìøený revír, pane.“
„No to ¾asnu, ale proè máš tedy poøád prázdný ¾aludek, èi jak se tvùj za¾ívací trakt nazývá?“
„Není prázdný poøád, ale plný nikdy, pane. V revíru vládne právo silnìjšího a navíc princip kast, kterým se øíká kmeny, tøídy a øády, tak¾e nesmím lovit, kdy chci a co chci a k soustu se tak dostanu jen velmi zøídka. Ale pøe¾ít se dá, mám na to spolehlivou metodu, pane.“
„A ta by mne právì velmi zajímala, kámo“, vyhrkl jsem dychtivì, „u nás je taky dobøe zásobený trh, jen kast máme víc – miliardáøe, milionáøe, bohatce, státní úøedníky, dùchodce a bezdomovce. Patøím do té pøedposlední, a tak doufám, ¾e mi poradíš!“
„Milerád, pane!“, vystoupil z obrázku a posadil se po tureckém zpùsobu s úhlednì slo¾enými no¾kami na okraj stránky. „Prozradím vám toti¾ zpùsob, jak se odnauèit jíst. Je sice trochu bolestivý a vy¾aduje pevnou vùli a delší postupný trénink, ale zato spolehlivý a vydr¾í vám a¾ do konce ¾ivota. Pøedevším si musíte “
Vtom se na psacím stole ozvala pøímá linka, co zvoní jak londýnští hasièi, kdy¾ jedou k ohni. Trhl jsem sebou, upustil knihu a m¾oural na øvoucí telefon. Byl tak daleko a já tak unaven, ¾e ne¾ jsem k nìmu došel, zmlkl.
Zvedl jsem rychle knihu a horeènì, tøesoucími se prsty listoval a hledal stranu 225. Opravdu tam byla i s tìmi obrázky a opravdu z nich na mne hledìli ti tøi pavouci. Jen¾e nìmì a strnule. Jen ten prostøední jakoby pokrèil rameny prvního páru svých konèetin slou¾ících mu jako ruce. Škoda ¾e mu nebylo vidìt na hubu, jistotnì se pøitom taky šklebil.
Naštvalo mne to a pøipravilo pro zbytek dne o náladu. Èert vem ten ztracený hovor, ale je k vzteku, ¾e jsem pøišel o praxí osvìdèenou metodu a nadìji na pøe¾ití úsporné éry naší pošahané*) vlády. Nezbude mi, ne¾ se vydat cestou naznaèenou tím gentlespiderem Arachem.
Ona to toti¾ není metoda nová, pouze pozapomenutá. Ve starém dobrém Rakousku podle ní kdysi jeden Cikán (tehdy ještì Romové nebyli) odnauèoval konì ¾rát. A bylo by se mu to podaøilo, kdyby mu byl, jako „na potvoru“ nechcípl.
Nemù¾e se to ale stát i mnì, nebo vám? Inu, ovšem¾e mù¾e, jen¾e ne¾ k tomu dojde, vystaèíme si s málem a ušetøíme hromadu penìz, které pøijdou našim dìtem jistì vhod. Kdy¾ na nic jiného, tak alespoò na útraty s naším pohøbem.
Pøemýšlejte o tom, není to špatný zpùsob a, pokud se ve našem pøípadì neosvìdèí, jaká¾ pomoc, umøete holt trochu døíve ne¾ v sedmdesáti. Vláda to stejnì asi brzy prohlásí za vlasteneckou povinnost. Tak hlavu vzhùru a pevnou nadìji!
*) Omluvte, prosím, pøeklep, správnì je „ po¾ehnané.“