Bez nich by to nebyly ty pravé vánoce...
Plou¾ím se v noci po tmì pokojíèkem svých dìtí, abych je pøikryla. Vybavím si pøi tom v¾dycky reklamu na cosi jistì dìsnì potøebného... krásná maminka se láskyplnì sklání nad svými dìtmi v postýlkách, za dveømi svítí vánoèní strom a stejnì krásný mu¾ se sklenkou vína, ona svítí bezstarostností a byt sterilní èistotou... syknu bolestí. Lego v patì. Zpìt do reality. Následuje nadávka.
Nikdy nebudu ta maminka z reklamy. Ka¾dou noc tu trénuji chùzi po Legu jako po horkým uhlí. Nikdy si to neuklidí. Minule jsem se projela na autíèku do rozštìpu. Ty tam jsou ideály o výchovì, a pøitom na zaèátku jejich ¾ivotù to vypadalo tak nadìjnì. Kdy¾ spí, jsou tak krásní.
Nemù¾u si vzpomenout, kdy vyrostly. Nemù¾u zapomenout, ¾e jsou moje. Musím si ten pocit pamatovat, a¾ budu luxovat a ten menší za mnou bude chodit se štrùdlem v ruce a já budu vyšetøovat nad drobkama pachatele. A¾ si zalezu na záchod a nìkdo z nich na mì bude bušit, ¾e u¾ to fakt neudr¾í. A¾ budu po sté vysvìtlovat, ¾e 7x7 je 49 a ¾ákynì tøetí tøídy bude mít výraz, ¾e to slyší poprvé.
A¾ je v ranním šílení pøipoutám v autì, úlevnì vydechnu s pohledem na hodiny a za mnou se ozve: èùrat! A¾ po milionté øeknu, ¾e u¾ to nehodlám opakovat. Takových "a¾" dá ka¾dý rodiè dohromady nepoèítanì. Musím si pamatovat, ¾e bez nich by to nebyly ty pravé vánoce, a¾ mì emoce pøevládnou a zmìním se v nìkolikahlavou saò. Moje Julèa jednou pøi rozmluvách o jejich narození øekla: ,,Já si stejnì myslím, ¾e to, co se èlovìku mù¾e stát nejlepšího, je ¾ít.'' Skousla jsem silnì zuby, aby mi nevyhrkly slzy. Devìt let, duše ještì èistá. Ale co víc si, sakra, pøát v tom našem blahobytném svìtì? Zále¾í u¾ jen na tom, jak ¾ít.
A» se vám tedy vánoce povedou, a» se nenecháte semlít spotøebním svìtem a nesna¾íte se podobat falešným maminkám z reklam. A» máte pøíle¾itost projevit svoje emoce a jste jejich pánem. A» v tom novém roce víte, ¾e jste z masa a kostí, teï a tady, ¾e stále ¾ijete. A a» to ''jak'' máte pevnì ve svých rukou a ve svém srdci.