Èas a bezèasí sou dny, kdy máme pocit, ¾e se nám všechno daøí, události se samy rovnají za sebou logicky, správnì, tak jak mají. Všechno jakoby nám nahrávalo pøímo do ruky, jsme spokojení a š»astni. Hovoøíme o dnech v synchronicitì.
Potom jsou dny opaèné. Smùla se lepí, nic se nedaøí, všechno dìláme s velkým úsilím. Jsme unavení a nemocní, otrávení, za všechno mohou ti druzí. Svìt se spiknul proti nám, svìt se staví opaènì. I takové dny známe.
Mo¾ná mi dáte za pravdu, co jsem vypozorovala.
®ijeme podle hodinek, podle pøedepsaných a stále stejných èasových stereotypù, které jsme si za léta vytvoøili. Ne v¾dy jsme spokojeni a radostní, ne v¾dy máme pocit, ¾e právì tak to chceme. Dìláme spoustu zbyteèné práce, honíme se, vyrábíme zmatky, domluva nefunguje.
Co se to vlastnì dìje a proè je to tak?
Zkusme se naladit na jinou pøedstavu, na jiné vnímání. Co kdyby èas neexistoval, jak bychom ¾ili?
Co kdybychom se pohybovali pouze tak, ¾e plníme svìøené nám úkoly?
Splníš, mù¾eš jít. Nesplníš, zùstaneš sedìt, a¾ to dodìláš. Ale nejsou to úkoly takové, které jsme si sami naplánovali, vymysleli, nìjaké zbyteènosti. Jsou to úkoly, které musí vykonat naše duše. Musí je dokonèit.
Pøedstavuji si to tak.
Duše sedí v uzavøené místnosti, je jí tam dobøe, místnost zná a ví, co kde je a co se stane. Pøedvídá, je jí teplo, zdánlivì jí nic nechybí. Sedí a sedí a nic se nedìje. Stále stejná místnost, stále stejné pohyby, stále stejné okolí. Najednou nìco zašimrá a uká¾e jí na zavøené dveøe. Šimrátko ponouká. „Otevøi a podívej se, co tam je“? Duše odpoví sama sobì „ ale proè bych se namáhala, co by tam bylo? Je mi tady tak dobøe. A sedí dál. Šimrátko zašimrá víc. A duše zase nic, sedí. Šimrátko u¾ nešimrá, zesiluje, u¾ skoro kope, køièí, mlátí…No tak dobøe, tak otevøu, no a co, poddá se duše.
A najednou se stal zázrak. V otevøených dveøích se objeví oslnivé svìtlo, dech lásky, krása, nádhera. Duše chvíli stojí, je pøekvapena a pak vejde.
Pøed ní se vine cestièka, hraje hudba, všechno jde samo. Odvíjí se láskyplné situace, pohlazení, duši se dostává duchovních darù. Všechno v jejím okolí je souladné, daøí se, zdraví se zlepšilo, dìti jsou milé, partneøi v harmonii, práce je o radosti a úspìchu. Jedno do druhého zapadá. Jsme v synchronicitì.
Pak se energie vyèerpá a duše zase sedí v temném, stále stejném pokoji a èeká. Pøed ní stojí velký kámen. Má se ho bát, dotknout se, nebo do nìho strèit? Nìco v ní jí nabádá. „Zkus, co ti to udìlá?“ Ale lenost a pohodlí opìt vítìzí, zavedené stereotypy opìt tvrdnou a našeptávají: ale proè? Co je mi po tom kameni, nebo pøíštì tøeba má nutkání pøeskoèit potok, sednout do auta, vlaku, odjet trochu dál?
Jsou to výzvy.
Jsme-li leniví, zatuchlí, nechceme nic zmìnit, za¾íváme dny temné, nezdárné, upachtìné, nic se nedaøí, jsme nemocní. To nás bolí a tam to, nic není v poøádku, všechno je špatnì a mohou za to jen a jen ti druzí.
No a potom znovu. Zakopnu, strèím do toho kamene a ono ejhle. Opìt se stal zázrak. Dveøe do svìtla se otevøely. Nová cestièka, nová radost, nová láska. A¾ do vyèerpání zásob.
Tak to jde stále dokola. Musíme se nauèit výzvy pøijímat, porozumìt volání, citlivì odhadovat, poznávat sami sebe. Stále èastìji za¾íváme zázraky, prosvìtlené cestièky, nové radosti, nové lásky. Jsme stále èastìji v synchronicitì. Duše se nauèila naslouchat svému duchovnímu vedení a je š»astná. U¾ ví, ¾e výzvy, které pøináší zmìnu, jsou pro ni to nejlepší, co mù¾e za¾ít. U¾ se nebrání, nemá strach, naplnila se láskou ke všemu a ke všem. Svùj èas u¾ nemìøí na hodiny a dny, ale odvíjí se od události k události. Èím více událostí se naplní, tím je také více radosti a hojnosti. ®ijeme v bezèasí.
sou dny, kdy máme pocit, ¾e se nám všechno daøí, události se samy rovnají za sebou logicky, správnì, tak jak mají. Všechno jakoby nám nahrávalo pøímo do ruky, jsme spokojení a š»astni. Hovoøíme o dnech v synchronicitì.