Ka¾dý z nás je trochu klaun
Klaun Jean-Baptiste Gaspard Deburau, to není kousek klauna v nás, to je herecká osobnost. To není o tøinácté komnatì, to není o krunýøi, za ním¾ by se skrýval. Jevištì byla jeho práce, tvrdá práce, proto¾e musel bavit lidi, hrát, a» mìl v duši radost, trápení èi velký ¾al. Taková rutina èlovìka vyèerpává. A kdy¾ vyèerpaný Deburau nemohl dál, šel za lékaøem, šel si vysvléct tìlo i srdce, šel se uzdravit.
O tom, ¾e má ka¾dý èlovìk v sobì kousek klauna, není nic hanlivého. Obyèejnì takoví lidé mají smysl pro humor, dávají se všanc, aby udìlali radost druhým. V tu chvíli nerozmýšlejí, do jaké míry dávají svou kù¾i na trh. Mají pøemíru radosti a radují se ze ¾ivota, z pøátel, z práce, z ka¾dé malièkosti, ¾e nemohou jinak a pøedávají radost druhým. Mají-li tøináctou komnatu, pak je to kouteèek v jejich duši, kde mù¾e být ukryto jejich tajemství, city, láska, nevinné vzplanutí, které nikomu neškodí. Nepotøebují je vyøvávat do svìta tøeba jen proto, aby se nezesmìšnili.
Takoví lidé nemívají dvì tváøe. Lidé s dvìma tváøemi nemusí mít ani zbla z klauna. Jsou to opatrníci, pokrytci, kariéristé nebo lidé se špatným svìdomím. Kdo nemá èisté svìdomí, kdo má na svém kontì nìjaký høích, je samozøejmé, ¾e jej bude tajit. A proè by také se s ním chlubil, stavìl se do špatného svìtla. Kdy¾ se èlovìk svìøí nìkomu nazdaøbùh, dává protìjšku nù¾ a støenkou do ruky. To ka¾dý ví po první zkušenosti. A ta mu praví: pøíštì si dávej pozor, neøíkej, co by ti ublí¾ilo, zal¾i. Takovému èlovìku se nabízí, aby mìl dvì tváøe. Jednu pro okolí a druhou pro své svìdomí. A svým dvìma tváøím vìtšinou pøizpùsobí øeè. Mnohdy si ani neuvìdomuje, ¾e neøíká pravdu, neuvìdomuje si, ¾e l¾e a ¾e na to jednou doplatí, proto¾e, jak víme, le¾ má krátké nohy.
Nastává otázka, komu l¾e. Jen tìm, kdo mu polo¾í otázku, nebo spolupracovníkùm, kamarádùm, rodièùm, man¾elce èi dìtem? Kdo se nauèí lhát, zakrátko nerozezná tu mez mezi pravdou a l¾í. Zalhat zpoèátku mu mù¾e pøipadat jako nevinné, ale ono tomu tak není. Do l¾i se èlovìk zamotává, zapadá do ní jako do bahna. A» jde o pros»áèka nebo o èlovìka ve vysoké politice. A pak se samozøejmì zaštítí krunýøem, aby byl nevinný, aby nebyl zranitelný. Jestli¾e takový èlovìk zaštítìný krunýøem nemá jedinou osobu, které by mohl øíci pravdu, tak takový èlovìk je chudák. Nemá mu kdo otevøít oèi. Nemá spokojenost ani porozumìní, vá¾nost, nemá nic. A jaký je ¾ivot ve vìèné l¾i a nespokojenosti? I kdyby se dostal na výsluní a byl obklopen lidmi pod rouškou pøátelství, stejnì tak by jim nevìøil, nebo» by byl pøesvìdèen, ¾e jsou stejní jako on. ®e i oni mu l¾ou. A jak by se mu ¾ilo v takové prázdnotì? Dobøe by vìdìl, ¾e je to jen pozlátko dobré tak jen pro závist.
Není bohatší ten, kdo má jednu tváø, i kdy¾ je nìkdy obrácená k slunci nebo stínìná tmou? Nemusí nic pøedstírat a lhát na ka¾dém kroku. Jak víme, pravda nás èiní svobodnými. Tak nìjak je to psáno v bibli. Kdo nel¾e, je obklopen pøáteli rodinou a udìlá-li nìjaký høíšek, má nadìji, ¾e mu bude odpuštìno. Takového èlovìka netí¾í špatné svìdomí. Takového má ka¾dý rád. Není takový èlovìk š»astný? Mo¾ná, ¾e o tom ani neví, ale ví, ¾e je radostný a tak mù¾e ze sebe obèas dìlat klauna. Pro svou radost a pro potìšení všech kolem.
Ka¾dý, kdo z nás je trochu klaun, je trochu š»astný.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky