Rozdíl dvou generací

Někteří starší lidé si stěžují na mobily. Ale ani ne tak na mobily jako na mládež, že je neustále drží v ruce a něco na nich vyťukává. Ve dne v noci. Jako by se s nimi narodili. Mladí ťukají, píší zprávy, čtou, volají, vzdělávají se nebo poslouchají hudbu. V tramvaji, na ulici, při chůzi, doma při obědě, u televize, v restauraci, na návštěvě u babičky. Vnuci sedí kolem babičky a svorně mlčí, vyťukávají, zatímco babička kouká z okna a rezignuje.

Nikdo se o ni nezajímá, žádné vnouče na ni nepromluví, tak milá babička mlčí, nic nehodnotí, nemá to smysl. Vždyť ona sama vlastní také mobil. Sice ne tak drahý, ale přece jen mobil. Sice na něj dost dobře nevidí, ale alespoň má tlačítka a nemusí nazdařbůh přejíždět prstem sem a tam. K čemu by jí byl telefon s foťákem. A s internetem, to už vůbec ne. A co je hlavní, že může přijmout hovor. Sama téměř nikomu nevolá. Za jejího mládí se zbytečně nevolalo. Když někdo z příbuzenstva někde zemřel, přišel pošťák, že mají na poště výzvu. Většinou na šestnáctou hodinu. Tak volaný musel nechat veškeré práce a třeba vypřáhnout koně a z pole utíkal, aby se v určenou hodinu dostavil na poštu. Tam čekal na spojení a tušil, že to nebude nic dobrého. Většinou také nebylo. Když jeden udělal maturitu a ve škole mu řekli, zavolej domů, tak třeba mě to ani nenapadlo, otec by mně ještě vynadal, že rozhazuju peníze. Taková byla výchova naší generace.

Dnes dá babička dvanáctileté vnučce pětistovku, ani nevím na co, a pak si stěžuje, že si vnučka koupila za čtyři sta sedmdesát korun podprsenku. Asi čeká, až jí vyrostou prsa, řekne si babička a povzdychne si. Ani se nemůže divit, když přijde vnučka příště s drahým mobilem, že tolik peněz za ten telefonek vyhodili, když dostávají od ní každou našetřenou korunu.

A že není sama v tom rozdávání, se přesvědčuje na každém kroku. Soused se jí nedávno svěřil, že dal vnukovi deset tisíc s tajným přáním, aby ho vzal s sebou na dovolenou. Abych nemusel sedět sám v bytě celé parné léto, vysvětloval. Když vnuk k dědovi přišel na návštěvu, oznámil mu: Dědo, koupil jsem si kocoura, stál jen osm tisíc a právě odjíždím s kamarády na dovolenou. Potřebuju, abys mi ho pohlídal. To už na souseda bylo moc. Já sám kupuju všechno jen ve slevě, kvůli desetikoruně lítám po supermarketech a mladý si ničeho neváží! Odmítl jsem ho s tím, že by mi kocour sežral kanára. A víc ode mne korunu neuvidí, rozčiloval se, ale jak známe své Pappenheimské, víme, že jeho gesto bylo plácnutí do vody, že bude šetřit a rozdávat dál. Možná na krokodýla nebo na nějakou krajtu.

Naše generace musela šetřit celý život a hlavně pracovat. A v důchodu zase. Proto nám troška zbývá, ta troška, které je pro nás škoda. Proto ji dáváme dětem, vnoučatům. A když už si někdy dopřejeme kafe v restauraci, dáváme diškrece, jen aby se neřeklo. Zato mladí jsou grandi. A my staří je za to máme kárat? Vždyť jsme se celý život dřeli, aby se měli lepe než my. A když se mají, tak se nám to zase nelíbí.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky