Jak jsme emigrovali (II.)
Naše pøistání v Nizozemí probìhlo bez problémù. Vzpomínali jsme na známý pøíbìh pøistání Egona Ervina Kische v Australii, kdy tento vyskoèil z lodi na molo a zlomil si nohu. Bonmotty na téma broken english a broken legs, tedy lámaná øeè a zlomená okonèetina, jsme bohu¾el nemohli pou¾ít. Škoda. Naše nìmèina byla proti angliètinì velmi plynná, ale kdosi nám poradil, abychom nìmecky v Nizozemí radìji nehovoøili. Pozdìji jsme zjistili, ¾e to není tak zlé.
Jen mezipøistání ve Frankfurtu bylo trochu napínavé. Nemìli jsme nìmecké transitní visum, a proto jsme nesmìli vystoupit z letadla jako ostatní cestující a jít do letištní haly. Zùstali jsme zcela sami v letadle a ani jsme tehdy moc nepøemýšleli o tom, ¾e by pøi tankování kerosinu, které probíhalo, mohlo dojít k nìjakému maléru: Puf, ohníèek, letadlo a dva Èeši v háji. Letadlo si ale letìlo klidnì dál, do Amsterdamu a odtud pøes Londýn a¾ do Ameriky.
Nad Holandskem jsme z výšky uvidìli zemi jako pro panenky, mìsta i vesnièky jako hraèky, domeèky, louky, kravièky, stejné jako nakreslil pan Èapek v „Obrázcích z Holandska“. Jen¾e všechno krásnì barevné. Umyté. Pozdìji jsme zjistili, ¾e je to nejen tím, ¾e se tu všechno opravdu dost uklízí a myje (zlé huby tvrdí, ¾e prý holandská hospodynì spotøebuje víc mýdla na chodník pøed domem, ne¾ na sebe), ale pøedevším proto, ¾e èasto prší a v ovzduší také není tolik rùzných popílkù a spadu. Tedy, nebylo, pøed tìmi 37 lety.
Po absolvováni pøekvapivì jednoduché pasové a celní kontroly jsme popadli naše rùzná (dvì) zavazadla a zaèali pátrat po personálním šéfovi firmy Smeets z Weertu. Stál tam, naštìstí ještì s jedním Èechem, který ¾il v Holandsku u¾ od roku 1947 a pracoval u stejné firmy. Byli chytøe vybaveni velkou cedulí se jménem firmy a mìsta. Pøivítali nás anglicky, nìmecky i èesky, tak trochu rozpaèitì. A¾ po nìkolika letech nám personální šéf Piet prozradil, ¾e jsme ho tehdy moc zklamali. Èekal zubo¾ené uprchlíky a oni pøiletìli dva køepcí, opálení a dobøe obleèení jedinci, kteøí nemìli dokonce ani hlad nebo ¾ízeò, proto¾e je v letadle zahrnovali všemo¾nou péèí.
Vyrazili jsme v jeho velkém Citroenu smìrem na jih, do Limburku. Celé dvì hodiny, tak dlouho trvala cesta, jsme si mohli ukroutit krky. Opravdovské vìtrné mlýny, a toèí se, hele. Nemohli jsme uvìøit tomu, ¾e je Holandsko jednou z nejhustìji obydlených zemí v Evropì. Vidìli jsme jen samé krásnì zelené louky a mezi nimi statky mezi stromy, kravièky, oveèky. Málo lidi. Pøi vjezdu do mìsteèka Weertu nás uvítal podobný most jako na obrazech Van Gogha, dokonce zdvi¾ený, právì pod ním projí¾dìla loï.
Zavezli nás rovnou do bytu, který nám byl na ¾ádost firmy radnicí pøidìlen. Byl v nejvyšším, ètvrtém patøe celkem nových èin¾ákù. Z okna obývacího pokoje a z balkonu bylo vidìt vìtrný mlýn. Byt byl z èeského hlediska ètyøpokojový - a nám pøipadal zbyteènì velký. Jen¾e, sdìlili nám, nic menšího nemáme, a vùbec, v¾dy» jsou to jen dvì lo¾nice. Obývací pokoj a jídelna se toti¾ nepoèítají. Obývací pokoj dìlily od jídelny zasouvací sklenìné dveøe. Prakticky a jednoduše zaøízená kuchyòka, s vestavìnou skøínkou na stolní nádobí, pøístupnou ze dvou stran. Jen¾e my jsme zatím do ní nemìli ani talíø. Sporák nebyl, ten jsme tedy museli také koupit. Koupelna ve tvaru písmene L, pøístupná jak z pøedsínì, tak z kuchynì. Vybavená velikánským, na pohled kamenným kulatým døezem se sprchou, to jsme teda ještì nikdy v ¾ivotì nevidìli. Pozdìji jsme mu øíkali Julianabak. Bak = škopek. Juliana = chudák královna. Výbornì se v nìm pralo, byl toti¾ stejnì vysoko jako umyvadlo. Ale lézt do nìho pro oèistu tìla bylo horší.Co¾ asi nikdo z domorodcù nedìlal, ale dva blázniví Èeši ano. Tenkrát jsme to ještì bez problémù zvládli a dnes u¾ to naštìstí není potøeba.
V bytì bylo pochopitelnì i WC. S tím jsme za¾ili první nepøíjemné dobrodru¾ství. Kdy¾ jsme toti¾ za nìkolik dnù v jak¾ - tak¾ obyvatelném bytì poprvé spali, šli jsme pochopitelnì také na WC. Vypadalo nevinnì, zcela normálnì : porcelánová mísa, od ní nahoru vedla trubice k zavìšenému reservoáru. Jen¾e : nikde nic, zaè by šlo zatáhnout, ani ¾ádný knoflík, který by se dal stisknout. Pøece se nepùjdeme zeptat k sousedùm, jak se splachuje na záchodì. Pokládali by nás za divé, necivilisované Balkánce. Trapas. Kdy¾ u¾ jsme si témìø zoufali, všimli jsme si, ¾e trubice, vedoucí k reservoáru je na jednom místì jaksi zbytnìlá, dvojitá. Zaèali jsme za ni rùznì tahat – a vida, šlo s ní pohybovat nahoru a dolù. Splachovalo to prostì pohybem této dvojité roury. Zázrak. Vot, takaja technika.
Ještì jsme si všimli vestavìné skøínì v lo¾nici, to byla prima. Skøíò tedy nepotøebujeme. Byt byl zcela holý, bez podlahové krytiny. Tady si prý ka¾dý dává koberce, jaké se mu líbí. Právì proto nás tam toti¾ zavezli, abychom si udìlali obrázek, co asi budeme nejnutnìji potøebovat – a hned to prý pojedeme nakoupit. Zajistili nám jménem firmy kredit u rùzných obchodníkù, který jsme mìli postupnì splácet ze svého pravdìpodobného platu. Tak tedy hurá. Ráno v Bìlehradì, odpoledne ve Weertu v obchodním domì Jacobs-Koppers. Stále bez groše. Koupili jsme zelený koberec, nìjaké linoleum do pøedsínì a do kuchynì, záclony do všech místností, zmìøit si to prý dojdou sami. Také jsme koupili postele, matrace a lo¾ní prádlo. Polštáøe. Marnì jsme hledali povlaky a nìjaké prošívané deky. Nabídli jen jednoduché, vlnìné a pod nì se dává, ukazovali nám, velikánské, na jedné stranì vyšívané prostìradlo. Aha. Všechno se to zastrká kolem dokola, spí se jako v penálu. Hrozné. Jak je mo¾né, ¾e ti Holanïané ještì nevymøeli, øíkali jsme si tiše.
Malý stoleèek a dvì køesla do prázdného obýváku. Jídelní stùl a ètyøi ¾idle. Nìco na sebe, jen základní vìci. Byli jsme unaveni, zmateni, dìlaly se nám m¾itky pøed oèima. A chtìlo se nám ze všeho nejvíc spát. Být sami. Jen¾e na to nebylo zatím ani pomyšlení. Teï jsme šli k našemu personálnímu šéfovi Pietovi do jeho domu, kde u¾ na nás èekala s kávou a proslulým limburským koláèem jeho man¾elka a tøi malé zvìdavé dìti. Dali nám k disposici svoji vlastní lo¾nici a øekli, ¾e budeme jejich hosty tak dlouho, pokud nebude náš byt v poøádku. Po veèeøi se na nás ještì vrhli s rùznými otázkami, byli sice velmi dobøe informováni o Èeskoslovensku, a televise stále ještì pøinášela další zprávy. Ale : dva ¾iví lidé, kteøí pøímo z té zemì byli. Nevìdìli jsme, kde máme hlavu.
Byli jsme v myšlenkách u¾ v zamìstnání. Jaké to bude v té dravé kapitalistické spoleènosti? Já jsem se rozhodla, ¾e radìji pomlèím o svém nedokonèeném universitním studiu historie umìní. Myslela jsem, ¾e to bude pro zaèátek lepší.
V sobotu jsme pøiletìli, v pondìlí jsme u¾ nastupovali do zamìstnání. Tehdy, v roce 1968, byla konjunktura a po nezamìstnanosti ani stopy. A my jsme byli, nyní to byla výhoda, komunistickým re¾imem prohnáni všemo¾nými povoláními, zejména v grafickém oboru. Všechno zlé je pro nìco dobré, øíká pøísloví. Nìkdy je to i pravda. Mohli jsme pracovat prakticky bez znalosti øeèi, jen¾e, my jsme se domluvili docela dobøe. Moc nám teï pøišlo vhod, ¾e jsme si léta platili soukromou uèitelku angliètiny. I naše nìmèina, od mládí pro strejèka Pøíhodu udr¾ovaná, zejména korespondencí, se hodila. Ale ta holandština, jak jsme hned s hrùzou poznali,to bude lahùdka. Nerozumìli jsme jim ani slovo. Utìšovalo nás, ¾e oni nám, kdy¾ jsme mezi sebou hovoøili èesky, také ne.
Následující den, v nedìli jsme s rodinou hostitelù posnídali. Všechno vypadalo zcela obyèejnì, a¾ na bílý vatový chléb. Sledovali jsme pozornì paní domu v jejím poèínání, abychom neudìlali nìjaké faux pas. Vidìli jsme jak elegantnì zamazala dírky na krajíèku chleba tenouèkou vrstvièkou margarinu a pokladla to plátky rajèete. Pak vzala k našemu údivu cukøenku, ve které byl krystalový cukr a všechno to hojnì posypala. Asi jsme se na ni podívali trochu udivenì, tak¾e nám s úsmìvem vysvìtlila, ¾e prý to chutná jako ananas. Radìji jsme zùstali u šunky a sýra.
Pak nás Piet provezl po mìstì i po okolí. V pamìti jsme vyhrabali nìco ze svých chabých vìdomostí o tomto koutu Nizozemí. Amsterdam, Rotterdam, Leiden, a hlavnì Naarden s hrobem Komenského, to bylo všechno na severu, „nad velkými øekami“, jak se tady øíká. Vìdìli jsme jen, ¾e o Weertu se zmiòuje Charles de Coster v knize o Thylu Uilenspiegelovi a v detektivce od Ferdinanduse, která také vyšla v Praze, jede hrdina knihy pøes Weert. To tedy opravdu nestaèí, musíme si co nejdøív opatøit nìjakou literaturu, slibovali jsme si.
Okolí mìsteèka se nám moc líbilo, borové lesy, louky, klid. Krásné silnièky a cesty pro cyklisty. Budeme jezdit na kole, a¾ se na nìj zmù¾eme.
Asi èekáte, kdy koneènì zaènu mluvit o stesku, který nás musel nutnì zachvátit. Nezachvátil. Jen ve chvílích, kdy jsme byli zcela sami jsme poci»ovali, ¾e stále ¾ijeme v nesmírném, nepøirozeném napìtí, byli jsme ostra¾ití a pozorní, jako výzvìdná hlídka v neznámém pralese. Pøedevším jsme si ale stále uvìdomovali, ¾e jsme se rozhodli odejít dobrovolnì, a ¾e nás do Nizozemí vlastnì nikdo nezval. Byli jsme zatím jen hosté a tak jsme se také neustále chovali.
Pokud si chcete nìkde vùbec vypìstovat pocit sounále¾itosti, musíte znát kulturu a historii zemì, v které ¾ijete. To trvá dlouho. Musíte se nauèit jazyk tak dobøe, ¾e v nìm myslíte. Na oplátku za vaše úsilí vám jazyk pomù¾e zmìnit zpùsob myšlení. To je prvním krokem k pochopení. K tomu všemu je potøeba pøedevším pevná vùle. A spousta energie. Není èas naøíkat.
Dopisy, které nám tehdy pøicházely od pøátel z domova i z celého svìta máme dosud schované. Byly plné povzbuzujících slov, z která jsme byli a jsme stále moc vdìèni.
V dalším pokraèování: jak to bylo v zamìstnání, jak nás pøijali kolegové, první dny v našem bytì, první omyly a chyby, první novináøi a další èeští krajané…
Vìra Pokorná