Zamyšlení

Maličko z jiné strany. Celý život jsme s manželkou prožívali na samotách hajnic. Romantika na jedné straně, s tím související problémy na druhé. Jak přijde nicotné, když někdo zapomene koupit třeba sirky ve městě nebo vesnici, kde jsou obchody, tak je to zatraceně mrzuté, šlapat znova do vsi. Potom třeba otázka kamarádů dětí. Kdo neochutnal, těžko pochopí.

Nám to vyhovovalo. Jen s tou obživou to nebylo lehké. Doma tři malí kluci a kam máma do práce? Peněz nikdy nebylo nazbyt. Držela mamka králíky, slepice a někdy i kačky. Také se stalo, že se do rodiny připletla třeba malá, poraněná srnka nebo lišáček. I kuny tam bývaly. A největší koníček manželky - zahrádka. Do práce chodila do lesní školky a kluci s ní.

Není tedy divné, že příroda a všechno v ní nám bylo velice blízké. Dokonce až tak, že u nás když zazpíval opeřenec v lese, nebo vykvetla nějaká kytka, nepadla otázka co to je. Ne, kluci i mamka vždycky položili dotaz „kdo to je?“ Krmení se nedávalo „něčemu“, ale „někomu“.

Může se to zdát směšné, ale já v tom vidím přirozenou úctu k živému a celé přírodě, která bohužel, se nějak v současné době u mladé generace vytrácí.
Všechno živé v přírodě a dokonce i rostliny jsme prostě považovali za své sousedy, tedy za živé bytosti. Pro nás to nebyly věci a dodnes nechápeme, jak dlouho trvalo, než naše zákony začaly považovat za živé bytosti třeba psy!

I teď, když uplynulo dost let, máme zvířata za ty, kteří s námi bydlí a babička ke koťatům pronáší stejné káravé proslovy jako kdysi ke klukům. Zůstáváme tak i nadále „mladší“.

Nechápu zacházení se zvířaty jako s hračkami. Máti mě napomínala. „Dal jsi té kytičce život? Tak jí ho nemůžeš brát. A trhání jí bolí stejně jako tebe, kdyby ti někdo utrhl ručičku.“

Zamrazilo mne, když v důchodu po přestěhování jsem se ptal nového přítele:„A rosničky, víš, takový malý zelený žabičky, jsou tady?“ Hrůza odpověď:„Toho tady je. A děti tomu trhají nožičky!“ Jak se na toto mohou rodiče dívat?

Měl jsem několik let na stole v teráriu rosničku. Byl to on a jmenoval se Julie. Stal se z něho televizní maniak. Nejvíc křiku nadělal, když se začalo hlasitě mluvit. Dál nechápu, jak dokázal v uzavřeném prostoru skočit po mouše a nenabít si nos o sklo. Vím, naši ochranáři se jistě budou pohoršovat, že jsem tu malou žábu (narážím na odborné znalosti některých z nich) věznil. Zažil jsem i vysoce postavenou dámu v politice, která vedla odborné rozbory o využití biomasy. Jenže když se jí moderátor zeptal co je to biomasa, padla kosa na kámen.

A všichni tito dokáží nechat děti dívat se na masakry a záplavy krve z televize. „No co, dyť je to jen na vobrazovce.“ Jenže ono se to dostává jako uložené do dětské dušičky.

Kde ty časy jsou, když největším hororem dětských her bylo „krvavé koleno“. A kytičkám se smělo ubližovat jen při „má mě rád, nemá mě rád“.

Podle nás, Humpoláckých zálesáků, bylo vše vybaveno stejným cítěním bolesti a mělo svou duši. Naše děti nepovažovaly zvířata a kytky za hračky. Lidé nejprve obstarali hospodářství a potom se šlo snídat.

V tomto ohledu jsme žili daleko blíže k matce všeho a všech, přírodě. Někdy nám to až vyčítali. Humpolecký dřeváci a drnohryzové.

Aťsi! Ale dovedeme si sednout do mechu a prodebatovat s mravenci kdy zasít mrkev a potom doma s koťaty sestavit plán práce na příští týden.

Dnes neplatí, že bývali váženi staří lidé. Nyní je úspěšný ten, kdo se bez ohledu na druhé vystrká na lepší postavení. Mírou úspěšnosti přestala být slušnost a ohleduplnost. Platí ostré lokty a bohužel i podrazy.

Ale pozor: Naše děti nejsou slepé. Učí se velice rychle od nás!

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora