O hodnotách
Hodnoty bývají pøerùzné. Lze je rozèlenit nejen do skupin, ale dát jim i poøadí. Tato poøadí se uplynulými vìky ustálila a není nutné je mìnit. Ale stává se to. Domnívám se, ¾e ti, co je bourají a mìní, nejsou in. Pravé hodnoty, provìøené ¾ivoty tisíci generací, celou lidskou historií, se nemìní. K takovým patøí pøátelství, láska se všemi afinitami tj. k ¾enì, k dìtem, k rodièùm a pøedkùm, k vlasti, rodnému kraji a obci, kde jsme se narodili a ¾ijeme. Dále hodnoty jako jsou cit a soucit, tolerance, svobodomyslnost, odpovìdnost, smysl pro spravedlnost. Soupis je mo¾no zajisté rozšíøit.
Ve spoleènosti ale je a byla v¾dy menšina, která si poøadí pozpøevracela nebo je zcela zrušila a vyznávala a vyznává jiná bo¾stva. K tìm èastým patøí bohatství. Ještì nedávno tito lidé byli nazýváni obdivovateli zlatého telete, které ovšem bylo a je falešnou modlou. Dále tito lidé øadí k hodnotám, je¾ uznávají, drzou rvavost, nepotøebnost soucitu k trpícím, pohrdání ke starším a starým lidem, nelásku k dìtem a slabším, lhostejnost ke spravedlnosti, utrpení, bolesti a bezpráví.
Nemají tyto „nevlastnosti“ napsány na èele, ani je neproklamují. Ale podle jednání a èinù, postojù, myšlení je lze poznávat. Ale není to a¾ tak snadné. Kam se proti nim hrabou chameleoni, klauni a jidášové. Ká¾ou vodu a pijí víno. Tento výrok vznikl ve støedovìku jako výsti¾né a pravdivé vyjádøení na tehdejší chování øímskokatolické církve. Pozor na jejich otevøené náruèe, je¾ naznaèují, jak¾e tì chtìjí obejmout. Kdy¾ se necháš, ztrácíš dech a vypustíš duši. Pùjèí ti víc, ne¾ je polovina tvého majetku, aby jej pozdìji získali celý. Lháøi, lichváøi, podvodníci, zlodìji a vrazi. To je ona kategorie, která v¾dy a všude existovala a existuje, bez ohledu na hranice, národnosti, vyznání apod. Proto ten stálý boj mezi dobrem a zlem. Mnozí z nich se hlásí okázale k charitì a dávají na tyto úèely drobky ze svého stolu. Kolem svých domù staví betonové zdi, vzhledolamy, aby ti dole, ti kolemjdoucí nevidìli na jejich majetky, na jejich prakticky nevyu¾itelný a nìkdy nelogický a nepotøebný pøepych. Branky a vstupy, ale i uvnitø jsou vybaveny èoèkami hlídacích kamer, naslouchacími štìnicemi a další bezpeènostní technikou, aby jim, nedejèlovìk, nikdo nic nevzal, aby jim, èlovìkvíjak, neublí¾il. Ale ka¾dá mince má dvì líce. Tímto svým jednáním si vylidòují území, prostor, v nìm¾ ¾ijí jenom oni. Nemohou si zajít na pivo do blízké hospody. Nemají èas povídat si s dìtmi, nemají èas na lásku a pøátelství. Nemají kamarády. Mají jenom partnery, zákazníky, klienty a také svoje spoleènice a spoleèníky.
My, obyèejní, normální lidé, kteøí tvoøí vìtšinu, ¾ijeme plnìji, smysluplnìji, u¾iteènìji. I kdy¾ jsme èasto nespokojeni, potkáváme nespravedlnost k sobì i okolí, jsme poni¾ováni, èelíme bezpráví, nacházíme se v bezradných situacích, to všechno v¾dycky pøekonáme. Èasto bolestnì, se slzami v oèích, modøinami z utrpìných ran, nanicovatými pocity apod. Ale není to tak stále. Konáme, vìøíme, pracujeme a to nám pøináší èasté chvíle štìstí, radosti z dìtí, z podaøeného díla, opìtované lásky, naplnìného úsilí a splnìného pøedsevzetí. My tu menšinu s polámaným ¾ebøíèkem hodnot pøeválcujeme.
Lid, masa se svými utrpeními, radostmi, pláèem a úsmìvy, je vìèný. A v lidských dìjinách to bylo podobné. Nebylo to nikdy jednoduché, nebylo èasu bez bolesti a slz, ale také bez radosti a štìstí. Blahobyt není toti¾ a pøece lidským právem. Ten se rodí a vzniká z práce. Z práce odpovìdné, poctivé, cílevìdomé a nenaøíkavé. Obyèejní lidé nejsou celebritami na hodiny a dny. Jsou jimi se svými plnokrevnými ¾ivoty od narození a¾ do odchodu z tohoto svìta.
Milan Dubský
* * *
Kolá¾ anotaèního obrázku © Olga Janíèková
Ilustrace © František FrK Kratochvíl
Zobrazit všechny èlánky autora