„Pokecáme. Po netu.“
Kdysi jsem se v jednom èasopise setkal s ¾ebøíèkem deseti nejdùle¾itìjších vynálezù v dìjinách lidstva. U¾ si nevzpomínám, jaká geniální vìc se umístila na prvním místì, ale to, ¾e internet obsadil pøíèku v poøadí devátou, si ještì pamatuji. Podobnì jsme diskutovali i onehdy v hodinách anglické konverzace, kde jsme dostali za úkol seznámit ostatní s podle nás nejvýznamnìjším vynálezem (èi objevem) a svou volbu nále¾itì zdùvodnit. Já sedìl takøka na konci øady a doufal, ¾e zazvoní døív, ne¾ mi bude udìleno slovo. Nestalo se tak. Zaèal jsem proto dosti chaoticky kvákat nìkolik frází o kole a jeho vyu¾ití ve starovìkém Egyptì. Nicménì i zde zaznìlo ono kouzelné slovíèko „internet“.
Podobným „Top Ten“ nijak nehovím a jedno v jakém jazyce. Pídit se po tom nejzásadnìjším a nej nej vynálezu v historii homo sapiens sapiens mi s prominutím pøijde jako pìkný nesmysl. V první øadì jde toti¾ o èas. Tedy, ¾e nejprve muselo být jedno a potom teprve druhé a pak tøetí a to vedlo ke ètvrtému… Jinými slovy, pøedstava jak staøí Egyp»ané ve stínu pyramid surfují po internetu, patøí k ponìkud bizardním výplodùm fantazie. I kdyby k nìèemu takovému došlo, potøebovali by pøedtím ještì minimálnì poèítaè (èi nìco schopné práce s internetem) a zdroj energie (otroci by zøejmì nestaèili). Lze pak tedy do nìjakého ¾ebøíèku vtìsnat internet a opomenout napøíklad elektøinu? Nebo ji umístit a¾ za nìj?
Dost u¾ ale o tomhle. Chtìl jsem tím jenom poukázat na fakt, ¾e lidé pokládají internet za jeden z nejdùle¾itìjších vynálezù lidstva (tato formulace mi pøipadá lepší). Myslím, ¾e oprávnìnì. Polo¾il jsem si ovšem zajímavou otázku: Mám ho rád? To je o nìèem krapet jiném. Nìkteøí si myslí, ¾e ne. Chápu proè. Kritizoval jsem u¾ pøece to, jak jsme na nìm èím dál tím více závislejší, odsuzoval jsem tvrdì internetové diskuze, v nich¾ se nediskutuje, nezamlouvají se mi ani rùzné online hry a tuny porna, volnì pøístupné komukoli. Pravda zní tak, ¾e internet je bezesporu ú¾asná vìc, s kterou se však pojí i celá øada negativ.
Mezi fenomény, které mì nepøestávají fascinovat, øadím internetovou komunikaci. Díky e-mailùm si mù¾u psát s kýmkoli a kdykoli. Mùj dopis dorazí døív, ne¾ si uvaøím kávu. Ú¾asné. Navíc bez penìz za známku. Stejnì tak neopomenu pochválit ani Skype, díky nìmu¾ si mù¾u poslechnout hlas pøátel a pøíbuzných, a» jsou daleko pár desítek kilometrù nebo pùl planety. A popovídám si s nimi dosyta, proto¾e mì nelimitují ¾ádné tarify. Operátoøi a» si trhnou!
Potud dobré. Jen¾e i tady najdeme odvrácenou stranu. Chtì nechtì pozoruji poèínání své sestry, kdy¾ se uvelebí pøed starým CRT monitorem a hodiny zuøivì buší do klávesnice. Funguje u nás toti¾ akorát jedna pøípojka na internet, tak¾e mi nìkdy nezbývá ne¾ hodiny netrpìlivì èekat, funìt, nadávat a tøeba zhlédnout i film, kterému bych se jinak obloukem vyhnul, ne¾ se mi uvolní cesta na sí». Neupadnìte v omyl, ¾e snad moje milá, v pubertì dosud uvízlá sestøièka, tam koná nìco pøehnanì záva¾ného a nutného. Prostì si jen píše s kamarádkami. Ètyøi hodiny v kuse si píše s nìkým, koho beztak za druhý den uvidí na¾ivo. O nìèem dùle¾itém? Ale kde¾e.
Uvedu vlastní zkušenost. Bývalý spolu¾ák bydlí ve vedlejším vchodì v prvním patøe, já sbíhám schody po tøech z druhého. Pokud tedy jeden zatou¾í navštívit druhého, znamená to pro nìj pøekonat vzdálenost poèítající se na desítky metrù, stejnì tak schodù (nadto máme i výtah). Jak mnohdy probíhala naše komunikace? Pøes internetové „kecálky“. Smutné, ¾e?
Pokud rádi sledujete americký sitcom Two and a half men, mo¾ná si vzpomenete na scénu, kdy Jake, asi dvanáctiletý synovec hlavního hrdiny, sedí na gauèi, vedle nìj pøibli¾nì stejnì stará dívenka. Oba mají pøed sebou notebook a mlèky do nìj cosi píší, sem tam se zasmìjí. Na otázku strejdy Charlieho, co ¾e to sakra dìlají, odpoví, ¾e chatují. Tehdy mi to pøišlo jako geniální vysti¾ení mého vlastního rozpolo¾ení. A obávám se, ¾e nejde ani o pøílišnou nadsázku, pøinejmenším v blízké budoucnosti ne.
Mladí lidé (a nejenom oni) tráví èím dál tím více èasu povídáním si pøes internet, aèkoli se stejnì tak dobøe mù¾ou sejít a pohovoøit si z oèí od oèí. Ubývá mezilidského kontaktu, místo toho se hrbíme u nízkých stolù, mhouøíme oèi na špatnì èitelná, titìrnì malá písmenka, zatáhneme ¾aluzie, aby se nám neleskl monitor, schováváme se pøed sluneèním svitem jako krtci do dìr, prsty »ukáme do klávesnice tak zbìsile a vytrvale, a¾ se nám do nich zakousne køeè a vyjdeme-li nìkdy ven a zaslechneme datla (vskutku vzácné) nebo ptaèí pípání, vzhlédneme vzhùru v domnìní, ¾e tam nìkde v korunách stromù je nìkdo pøipojený na „ajsko“.
Nepova¾uji komunikaci pøes internet za špatnou. Naopak mi pøijde velmi u¾iteèná. Jen¾e se obávám, ¾e procento jejího smysluplného vyu¾ívání se pová¾livì zmenšuje oproti tomu zbyteènému a nadmìrnému.
Na závìr si ještì neodpustím drobné rýpnutí do Facebooku. Fuj, zase to slovo! Vypìstoval jsem si na nìj úplnou alergii. Co¾ lze právem odsoudit jako nespravedlivé, jeliko¾ jsem si na nìm nikdy nezøídil profil a nevyu¾il jeho slu¾eb, nicménì vidím „v akci“ dennì svou sestøièku a mnohé jiné, kteøí na nìm tráví i desítky hodin týdnì. Nadto co chvíli ètu zprávy, v jejich¾ titulcích se tohle slovo skloòuje v nejrùznìjších souvislostech. Dokonce u¾ proniklo i do tištìných novin a to na první stranu. Jeden deník se takté¾ zabýval problematikou narùstajícího èasu, o nì¾ své u¾ivatele pøipravuje.
Na Facebooku u¾ zahnízdil kde kdo. Z letáku nabízejícího ú¾asné slevy jsem se dozvìdìl, ¾e i hypermarket tam má své stránky. Paneèku! A já poøád nic. Jedna má nejmenovaná spolu¾aèka (byla to Jana V.) mi poslala na konci letního semestru pozvánku. Neuva¾oval jsem ani na moment, ¾e bych se pøihlásil, vyslepièil tam o sobì všechno mo¾né, zveøejnil kupu osobních fotek a pøípadným zlodìjùm ještì poradil, kdy nebudu doma a jak nejlépe se ke mnì dostanou. Ovšem tak trochu mi hlodalo v hlavì, aby si to ona dotyèná nevykládala špatnì, ¾e jsem odmítl rozšíøit komunitu jejích pøátel. Nakonec jsem ale nic neudìlal a ulo¾il to k ledu. Po èase mi pøišla pozvánka podruhé. To mì zarazilo a znovu podnítilo k pøemýšlení. Dokonce jsem obdr¾el pozvání i dotøetice. To u¾ je pøesvìdèování hodné dona Corleona. Nedávno jsem se ovšem dozvìdìl, ¾e jiného mého kamaráda dotyèná dívèina obš»astnila dokonce šesti pozvánkami. Pustil jsem to z hlavy.
Divím se sám sobì. Èím to, ¾e netou¾ím vymìnit svùj reálný ¾ivot za ten virtuální? Jsem to ale hlupák!
Text: Tomáš Záøecký
Ilustrace: Zdeòka Nováková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora