Zrod teroristy

Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné. A kdykoli odtamtud budou chtít odejít, budou tam vráceni a bude jim řečeno: „Okuste trestu spalujícího!“ (Súra Pouti, 20-22)

To vám povím, že je poctivé katolické peklo ještě holá ozdravovna proti tomu, co nás všechny čeká, až padneme do rukou Alláhovi! A padneme mu do nich jeden jako druhý, my křižáci a nevěřící, leda by svatá kniha koránu nemluvila pravdu. Ale to je slabá naděje. Zeptejte se kteréhokoliv muslima, i nejvlažnějšího: poví vám, že korán samozřejmě pravdu mluví, čistou, úplnou a nepochybnou. Běda! Náš Pánbíček sice umí taky trestat, ale jen všelijaké zloděje, mordýře a smilníky, a ti ještě mají dobrou možnost se z toho vykroutit lítostí a pokáním. Alláhovi se nevykroutíš. Aby nám dal střihnout roucho z plamenů, nemusíme nikoho zamordovat, postačí, že jsme věděli o existenci víry Prorokovy, ale nedali se do ní zapsat. A to ještě začíná každá súra koránu slovy Bi ismi l-láhi rahmáni ráhimi, Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Hrůza pomyslet, kdyby takový nebyl.

No, když je to tak, řekl by si někdo, bude nejlepší přestoupit na islám, a máme vymalováno. Ale nemáme. Alláhův zákoník nezná žádné odstupňování trestů: buď budeš odměněn rájem, nebo propadneš peklu. A hotovo. Dostat se však do ráje, to je slalom mezi velmi úzce nastavenými tyčkami, jimiž neprokličkuje jen tak ani muslim. Stačí málo – a šup! už má střižený šat z ohně a na hřbetě důtky železné. Nedodrží některý z rituálních zákazů, napije se například piva nebo nedopatřením sní něco smaženého na sádle, a už je i nejzbožnější muslim v pekle. Nebo to v svatém měsíci Ramadánu nevydrží hlady a něco slupne; nebo si v týž čas zazpívá; nebo vynechá jednu z povinných pěti denních modliteb; nebo se sblíží s křesťanem či s židem; a nakonec i pohoví jakékoliv lidské radosti. Neboť jest psáno: Kdož touží po životě pozemském a jeho ozdobách… to jsou ti, pro něž v životě budoucím je pouze oheň připraven; marné bude to, co zde vykonali, a nicotné bude to, co zde dělali. (súra Húd: 18-19). Tedy žádné pokání, žádné dobré skutky, nic: jednou jste si dopřáli světského potěšení, pacholci, a už se vezete. Musí být, řeknu vám, v pekle pěkná tlačenice, křesťané s židy a se zhřešivšími muslimy na jedné hromadě; komu vlastně je dovoleno vstoupit do bran ráje? Proč vlastně, když se to vezme tak kolem dokola, vůbec Alláh stvořil pokolení Adamovo? Jestli je zlé a zavrženíhodné všechno, co hezkého člověku svět skýtá, jestli podtrženo a sečteno zbývá ze všeho hrstečka těch, jimž se podařilo proklouznout slalomem prokletí do ráje, kdežto všichní ostatní se smaží v pekle… nebylo by při takovém riziku nejlepší nebýt vůbec stvořen? Člověk se až musí divit, nač mají muslimové tolik dětí, když to s nimi nakonec má dopadnout takhle.

Toť se ví, ne každý muslim bere příkazy své víry v plné a doslovné vážnosti; existuje i starý, mnohem vlídnější a tolerantnější islámský směr, zvaný súfismus; chápající učení Prorokovo spíš jako soubor symbolických podobenství. Příkladem súfického myšlení může být legenda o básnířce Rabíja al Al´adawíja al Qaisíja, která prý chodila po Basře s vědrem vody v jedné ruce a s pochodní v druhé. Otázána, proč to dělá, odpověděla: „Chci nalít vodu do pekla a zažehnout požár v ráji, aby zmizela opona obojího, a nikdo už aby se nemodlil k Bohu ze strachu z pekla nebo v naději na ráj, nýbrž jen pro Jeho věčnou krásu.“ To je skutečná moudrost, s níž je možno se ztotožnit, takovým muslimem bych dovedl být i já. Chyba ale je, že myšlenky súfismu nenacházejí potvrzení v koránu, tak jak je napsán, takže zejména v přítomné době stále víc nabývá vlivu směr opačný, saláfismus, vycházející z jeho doslovného znění. A je to znění agresivně nelítostné, děs vzbuzující, v sadistických trestech si libující.

V Saláfismu je uvedených zákazů málo, takže k nim přidal další, bez jejichž dodržení se nelze nadít vstupenky do ráje. Největší nebezpečí pro spásu duše představuje pravému muslimovi žena. Kdo nechce přijít do pekla, nesmí se jí dotknout, nesmí s ní prodlít v nepřítomnosti příbuzných ani s ní promluvit, jelikož, jak jest řečeno, je v takovém rozhovoru Satan třetím. I jen podívat se na ženu je hříchem, i sama sexuální touha, která dojde naplnění až v ráji. Proto je žena tvor opovržený, s nímž je radno nakládat tvrdě a bez soucitu, aby se nějaké něžné touhy ani nedostavovaly. Zakázáno je poslouchat ženský zpěv, hudbu, obzvlášť na strunné nástroje, o výtvarných projevech ani nemluvě. Ba samo myšlení (fikkrun) je vrcholně podezřelé: myslet není věřit, kdo myslí, stává se nevěřícím. Mozek je jako osel, dovozuje saláfický mudrc: doveze člověka k bráně paláce (ráje), ale chce-li do ní vstoupit, musí nechat osla venku. Proto zbožný muslim nemyslí, nýbrž jednoduše věří a dodržuje příkazy své víry. Kritiku, slovem či písmem, nepřipouští saláfismus ani pomyšlením. Kdo kritizuje, je odpadlík; a odpadlictví se trestá smrtí.

Z toho ale plyne, že je sakramentsky těžké, vlastně téměř nemožné se dostat k slastem ráje, zejména pro mladého mužského, jemuž se sexuálními choutkami dělají boule za ušima. Existuje však způsob, jak všechna úskalí obejít a dostat se rovnýma nohama k dívkám velkých očí tmavých, jichž nedotkla se ruka muže ni džina žádného: džihád. Nikoli jeho symbolická forma, jak jej chápe súfismus, boj s nedobrými stránkami vlastní povahy, nýbrž válečné tažení, jež může být ukončeno až podrobením světa nevěřících. Kdo je v něm zabit, zamíří bez ohledu na předchozí poklesky přímo do ráje se všemi jeho příjemnostmi. Neboť …oni bojují na cestě Boží – zabíjejí, a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho (ráj) pravdivý, daný… v koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? (Súra Pokání: 112). Lze tak pochopit, že mladý muslim, napojiv se přísným učením saláfismu, si připevní na tělo pás s výbušninou a jde zabít sebe i jiné ve jménu Božím. Jak jinak by došel své touhy než smrtí v boji proti nevěřícím? A přitom ho to nestojí skoro nic, jen ztrátu pozemského života s jeho bezvýchodností, v němž dělej co dělej, stejně přijdeš do pekla. A nepokládej ty, kteří na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a Pána svého odměny užívají, a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil… (súra ´Imrámova rodu: 169-170).

Když jsem se v čase svého mládí učil arabsky, přišel mi divně slovesný vzor katala. Katala, katalat, kataltu, = zabíjí, zabíjíš, zabíjím… Že někdo občas přijde k zabití, to už je světa běh; ale dělat z toho mluvnický příklad… Až mnohem později mi došlo, že je tahle gramatika výrazem arabské, islámem poznamenané duše. Násilné usmrcení, vražda, chceme-li, není v určitých případech zločinem, ani nezbytnou okolností obrany, ale příkazem, bez jehož naplnění není cti na tomto světě ani spásy na onom. V tom je islám ojedinělý. Neplatí obvyklý poukaz, že i my křesťané jsme… To se ví, v temnějších úsecích dějin byl ve jménu Krista také prolit nejeden žejdlík krve, ale nikdy ze samé podstaty víry, čtěme Evangelia z konce na konec, nikde v nich není výzva k opovržení a k nenávisti, nikde nenajdeme imperativ – zabij! Islám je náboženstvím míru, tvrdívají obvykle na takové výtky jeho obhájci. A vskutku, sám výraz islám je formou substantiva as-salamu, mír. Nutno však dodat, že mír výhradně mezi muslimy navzájem, k němuž se ostatní mohou připojit, nechají-li svého odporu a přijmou jeho pravdu. Do té doby platí meč a roucho z ohně střižené a důtky železné. Tvrdívá se rovněž, že násilnické pasáže koránu ve skutečnosti takové nejsou, to že jen nějaký zlovolník je vytrhl z kontextu… člověk by nesměl korán znát, knihu tak chaoticky nesouvislou, že kdo v ní najde nějaký kontext, zaslouží si být vyznamenán řádem Sherlocka Holmese.

Pro to vše nám, západním pochybovačům, připadá islám nevěrohodný, místy dětinský, jinde nepřiměřeně ukrutnický, jeho svatá kniha pak především nudná. Arabská duše je však ustrojena jinak; a kdyby i nebyla, dotlačí ji k tomu zakotvení v tradici, z níž vystoupit je nemyslitelné a nemožné. Těch několik muslimů, kteří svou pochmurnou víru otevřeně kritizují nebo se jí dokonce vzdali, nám může být vzorem statečnosti, jaké je na pokrytectvím poznamenaném Západě málo. Mám před sebou zpověď jednoho z nich, nazvanou „Vývoj džihádistovy mysli.“ Měla by se stát povinnou četbou pro všechny, kteří se utěšují, že teror je jen zvrhlý výhonek islámu, proti němuž je absolutní většina muslimů imunní. Není. Dr. Tawfik Hamíd názorně ukazuje, jak snadno mladík z intelektuální, světsky orientované rodiny podlehne vábení terorismu.

Malý Egypťan Tawfik se ve škole setká s křesťanskými (koptickými) spolužáky, s nimiž si zpočátku hraje, brzy však zjistí, že jsou u ostatních v opovržení. A nejen oni; i muslimské děti, o nichž je známo, že nedodržují půst nebo jiná přikázání islámu. Atmosféra nadřazené pohrdavosti Tafwika přivede k přesvědčení, že nevěřící jsou podřadné bytosti, jež je nejen dovoleno, ale přikázáno nenávidět. Ve vyšší třídě je přítomen promítání filmů o výbojích raného islámu; ty v něm vzbudí obdiv k vítězným hrdinům a touhu být také takový. Však pravil Prorok: „Bylo mi nařízeno Bohem, abych bojoval a zabíjel všechny lidi, dokud neřeknou – není boha mimo Alláha!“

Během studia medicíny se jednak seznámí s přísně saláfistickou organizací Džamá islamíja, jednak je přítomen pitvám. Obojí ho přivede k pocitu, že život na tomto světě je bezcenný, bezvýznamný ve srovnání s životem skutečným, jenž nastává po smrti. K organizaci se připojí, poslouchá nenávistná kázání, čte saláfistické knihy, nechá si narůst vous, přestane se smát a vyprávět vtipy, je vážný, ve vztahu k ostatním přísný. V tomto stadiu se střetne s nejúspěšnějším trikem agresivního džihádismu, jehož podlost západní myšlení nedovede docenit: jakýkoliv, i bezděčný styk s ženou je přísně zakázán, zato je celá saláfistická literatura prolnutá vysoce erotickými pasážemi s úmyslem roznítit v mladém čtenáři sexuální představivost. Pak už stačí setkání s dr. Ajmánem Zawáhírím, aby uvěřil, že jeho posláním je naplnění Alláhova příkazu: připojit se k ozbrojenému džihádu.

„Jakmile se mi podařilo potlačit mé svědomí,“ píše Tafwik Hamíd, „byl jsem připraven přijmout násilí bez pocitu viny.“ Není pak už nesnadné se dát naverbovat do teroristického výcvikového tábora, stačí se dostavit do jisté mešity a podepsat závazek, ostatní už organizátoři zařídí sami.

Tafwik Hamíd má štěstí – nebo také smůlu, jak se to vezme: tváří v tvář přípravě na nelítostné vraždění se v něm probudí otcova kriticky liberální výchova. Začne pochybovat o tezích saláfismu, prodělává těžký vnitřní boj, až dojde k závěru: „Uvědomil jsem si, že ubližovat nevinným lidem je nemorální, a náboženská teorie, která velí k válce proti nevěřícím, musí být zkažená.“

Jak se mu podařilo uniknout z teroristického tábora do novozélandského exilu, už Tafwik Hamíd nepíše. Hledá útěchu v diskuzích se súfickými duchovními s jejich radostnou zvěstí, že člověk má být dobrý a mírumilovný ke všemu lidstvu; pravý smysl násilných veršů koránu že bude objasněn o soudném dni. Ale ani jim, vykladačům dobrotivého islámu, už nedokáže věřit. Cítí, že ty smírné věty neodrážejí skutečnost; že nejsou než víc než zbožná přání, obrázek islámu, jaký by ti hodní pánové jej chtěli mít. Stejně jako nabádání jeho intelektuálního otce mají touž chybu: neodpovídají psanému svědectví Prorokovu, nejsou podložené teologicky. Spíš se musí obávat, že ti, jimž je na Západě poskytnuta všechna demokratická svoboda, jakou sami ve vztahu k nevěřícím s výrazem nejvyššího opovržení odmítají, ho dřív nebo později dostihnou a naloží s ním tak, jak islám káže nakládat s odpadlíky. Islám, ne islamismus, abychom se pořád něčím nekonejšili.

Co z toho vyplývá pro nás, křižáky a nevěřící… asi zanechat iluzí. Bylo by krásné, kdyby naším partnerem v dialogu civilizací byl smírný, přemýšlivý súfismus, ale není. Máme co dělat s hlasateli vražedného džihádu, kteří nezaváhají ani na okamžik, nadejde-li příležitost k naplnění nenávistných, dobyvačných, opovržlivých veršů koránu. Nedejme se zmást řečni o náboženství míru; je to maska k ukonejšení důvěřivců, za níž se skrývá nelítostná tvář islámu. Nespoléhejme se příliš na umírněnou většinu, již se mezi muslimy domnívají vidět dobré duše; většina není umírněná, jen zatím neprobuzená; neodmítá nenávistnou část svého učení, jen ji neuvádí ve skutek. Postačí povzbudit, poukázat na méněcennost světa nevěřících, na domnělé křivdy, vybídnout k opovržení, inspirovat se příkladem dávných dobyvatelů a sdělit, že není jiné cesty, jak se vyhnout hrůzám pekla, než mučednická smrt… a armáda sebevrahů se dává na pochod. Slyšeli jsme prezidenta Ahmadínedžáda vyslovit větu vy milujete život, my milujeme smrt, a mysleli jsme si, že žertuje. Nežertoval. Nejsme jako oni; čím dřív se s tím zjištěním vyrovnáme, tím bolestnější vystřízlivění si uspoříme.

Naše civilizace se nachází uprostřed války o svou existenci, bohužel války zatím jednostranné, v níž jedni útočí, druzí zkoušejí, jakým ústupkem by útočníka uchlácholili. Ta strategie nefungovala nikdy a nebude fungovat ani tentokrát. Je třeba přijmout boj, v němž není naším protivníkem hrstka bláznivých fanatiků, jak jsem si sám dlouho namlouval, nýbrž sama nejvlastnější ideologie islámu. Komu se to zdá být přehnané, ať si přečte zpověď dr. Tawfika Hamída. Nebo rovnou korán.

Luděk Frýbort

* * *
Fotokoláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora