Nebudete mi asi vìøit…
Nejeden romantický nevinný strom u¾ doplatil svým ¾ivotem na beznadìjné, ale vytrvalé popisování "neromantických" mezilidských vztahù. Pøevá¾nì se ovšem píše o negativních jevech a také bez pøílišné nadìje na úspìch – není divu, ono toti¾ i v Èechách toho špatného je stále více ne¾ toho dobrého a jakékoliv výjimky se zákonitì vymykají ji¾ zabìhnutému stereotypu èeského ¾ivota.
Snad vìtší smysl a efekt by mìlo psát jenom o vìcech kladnì kladných, krásnì krásných a pøíjemnì pøíjemných, ovšem za pøedpokladu, ¾e budeme mít v téhle malé zemièce to velké štìstí se s nimi setkat. Nebudete mi asi vìøit, ale já takové štìstí skuteènì mìl pøi mé poslední návštìvì matièky Prahy…
Stál jsem coby ukáznìný zákazník vinohradské samoobsluhy na tøetí pozici pøed kasou a v ruce dr¾el nákup, jeho¾ souhrnná cena nepøesahovala ani padesát korun. Nebylo mo¾né si nepovšimnout pøede mnou stojícího, stále se usmívajícího prošedivìlého mu¾e, z nìho¾ vyzaøovala radost, pohoda i vnitøní klid.
Obsah jeho nákupního košíèku byl o trošièku vìtší, ne¾-li mùj vlastní nákup. Kdy¾ tento "kouzelný dìdeèek" uvidìl mùj ponìkud ukvapenì rychlý pohled na hodinky, jeho dobrosrdeèná tváø se ještì více rozzáøila – øeknìme jako mìsíc v úplòku? – a s nevídanou ochotou mi hned nabídl místo pøed sebou.
Musím se pøiznat, ¾e mi to pøímo "vyrazilo dech", ¾e jsem byl jeho vstøícným chováním doslova zasa¾en; v¾dy» na to v Èesku nejsem vùbec zvyklý. I pøesto, ¾e jsem mìl opravdu dosti naspìch, zdráhal jsem se tuto nabídku pøijmout, ale upøímný a bezelstný výraz v jeho tváøi mì pøesvìdèil, a tak jsem ho s urèitými výèitkami svìdomí a to jedno místo pøedbìhl. Po zaplacení u pokladny jsem se na neznámého mu¾e otoèil, abych mu ještì jednou radostnì podìkoval. V té chvíli jeho úsmìv pøibral na obrátkách a na mé podìkování okam¾itì opáèil pøáním hezkého pro¾ití zbytku dne i blí¾ícího se víkendu.
Tohle jsem nevydr¾el, pøikroèil jsem ke svému dobrodinci a podávaje mu na rozlouèenou ruku, dosti hlasitì, ani¾ bych si to plnì v tom citovém rozpolo¾ení uvìdomoval, ze mne vyletìlo: "Èlovìèe, vy jste stejný vùl jako já!"
"Mladé" pokladní, pamatujíce ještì mlhavì protektorát Böhem und Möhren, pøestaly markovat èeské koruny a spoleènì s ostatními zákazníky napjatì oèekávali jak se tohle vyvrbí.
Tak já - vùl se š»astným úsmìvem jsem pokraèoval: "Vy jste toti¾ stejný jako já! Já kdy¾ nìkoho mohu jenom trochu uèinit š»astným, je mi nesmírnì dobøe!"
Znovu jsem se spìšnì rozlouèil se svým "dvojníkem" a odcházel s høejivým pocitem u srdce, proto¾e jsem vìdìl zcela urèitì, ¾e jsme oba dva byli skuteènì š»astní.
A teï spìchám, abych to "své štìstí" mohl rozdávat dál a nenechal si je sobecky jenom sám pro sebe.
Václav ®idek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora