Jsou na sebe jako psi
Rád bych znal èlovìka, který toto rèení vyslovil jako první. Urèitì to nebyl nikdo z nás, lesákù. Je to nesmyslná a nehorázná le¾ o psech. Bylo by dobré, kdyby se ka¾dý adept na majitele pejska zamyslel, co od svého svìøence bude po¾adovat a jak si pøedstavuje jeho povahu a chování. Mo¾ná, ¾e by nebylo od vìci si to napsat. Od upøímného pøítele si nechat øíct, jaké ¾e to nešvary cloumají jeho osobou. Dostane tak do ruky hodnì pøesnì napsáno, co ¾e to vychová. Jaký je páníèek, takový bývá pes. Nekompromisnì plní to, co mu bylo ulo¾eno samou pøírodou a potom zka¾eno èlovìkem.
Ochránce nás všech - ®árinka
Konec mudrování o tom, co je všeobecnì známo!
Naše èubina Rony se do¾ívá sedmnácti let lidského vìku. Kolik je to v pøepoètu na pejsky, tì¾ko øíct. Stárnou nejen lidé. Neslyší, ménì vidí a poøád pospává. Má za sebou poøádný kus práce na samotì. Odchovala jedna štìòátka a snad deset koèek. Kdy¾ se ke ko»átkùm nedostala tradiènì, tak si došla kotì ukrást. Sice nìkolikrát došlo k chybì. Kotì je na „olizovací“ péèi psa pøece jen malé a nepøe¾ilo. A tak se stalo, ¾e u nás na zápra¾í le¾ela Rony, cucala jí koèièí babièka, tu pak její dcera a nakonec vnuèka. Vše „on lain“ jak je teï moderní øíkat. Koèièí „Nemrava“ kocourek chodil do pojízdné „cucárny“ snad dva roky. Není mi jasné, jak Rony dokázala „pustit“ mléko kdykoliv bylo tøeba. Odmìnou v jejím dùchodu je, ¾e koèka pøinese myš koèièákùm a Rony jí dost èasto rekvíruje. Jen teï jí na stará kolena potkalo neštìstí.
Proto¾e s babièkou u¾ je nám dost let a ¾ijeme na malé vesnièce, kde se obèas vyskytnou všelijací našimi poslanci chránìní šmejdi, museli jsme k Rony poøídit nástupce. A taky pro radost. To byste se divili, co ten k legraci v¾dy pøipravený uzlíèek doká¾e s naší, nìkdy u¾ také mrzutou babkou. Mì pivo nekoupí, ale pejskovi míèek a pískací stehýnko aby si mìl s èím hrát. Tak daleko došla, ¾e i „pesjkovskej“ fotbal spolu hrajou.
Tak se tedy na chaloupku dostala sleèna ®árinka. Jméno má podle obce ®ár odkud pochází. Podle rozsáhlého archivu genù v tom èertíkovi ulo¾eném musí být ten ®ár veliká obec. Identifikace nevychází z nìjakého pøešlechtìného rodu „von“. Nese si do ¾ivota hrdý název „podvra»áka“. Málokdo si umí pøedstavit, co takovýto pejsek musí umìt zvládnout aby byl uznáván a prošel všemi úklady ¾ivota. Proto jsou to nejchytøejší. Zastávám názor, ¾e vzdìlání a pùvod inteligenci (navíc tu selskou, kdy se musíš nejvíc spoléhat sám na sebe) nenese. Potkal jsem v ¾ivotì tolik „študýrovanejch a urozenejch“ kteøí nemít vedle sebe ty „vidláky“ u¾ dávno nebudou a naopak tolik obyèejných lidí s IQ vysoko nad úrovní tykve.
®árinka je vzhledem cosi neurèitého. Vypadá, ¾e nebude ¾ádný obr. Kdy¾ si lehne na záda vznikne dojem, ¾e tady le¾í hlava netopýra na kù¾i ze zajíce. Na omak to nemá chlupy, ale je to krásná, hebouèká èinèila. Kdy¾ bì¾í je nejvíc podobná je¾kovi v medvìdím ko¾íšku. Zatím jejím nejvìtším atributem jsou jiskrná oèka, v¾dy plná legrace a elánu a to nejnebezpeènìjší je malinká èumulka a v¾dy pøipravená olíznout rù¾ovým jazýèkem. Podezøívám jí, ¾e si této zbranì je jako ¾enská vìdoma a patøiènì s pøipojeným svádivým ksichtíkem jí zneu¾ívá.
Rony, jako¾to starý a kliduchtivý pes, její sice upøímné, ale ponìkud ¾ivelné projevy pøátelství nese ne zrovna s potìchou. Jen¾e, stalo se…
Obì le¾ely na verandì. Rony jako obvykle spala. Dal jsem ®árce tøi granulky. Vzala je do papulky, potichouèku šla kolem Rony, jednu jí polo¾ila pod nos a zalehla za ní. Po chvilce òafla a èekala jak si Rony pochutná. Ta, proto¾e nos jí ještì jak¾-tak¾ slou¾í, granulku ucítila a slupla. V tu chvilku se pøed ní rozvalila ®árinka se známým psím gestem. Holé bøíško nahoru a chci být s tebou kamarád. Odpovìdi se nedoèkala.
Tak a nyní mì vysvìtlete oè šlo? Byla to po lidsku bì¾ná korupce? Nebo opravdu projev dobré vùle a snahy o pøátelství? Nebo snad náhoda…?
A teï upøímná odpovìï. Chovaly se ty dvì k sobì jako psi, nebo jako lidé?
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora