Všichni tatínkové byli ti nejlepší. Z takového ocenìní se snad vymykal jen málokterý. Samozøejmì, ¾e náš tatínek, byl skuteènì ten nejlepší tatínek, prostì tatínek s velkým „T“, i kdy¾ jsme mu u¾ mohli tykat, zatím co tatínek svým rodièùm a stejnì tak i my, onikal.
S podzimem nastávala doba dlouhých veèerù a ty nám tatínek dovedl náramnì zpøíjemnit. Neznali jsme rádio, ne tak televizi, dokonce jsme ještì nemìli ani elektøinu. Veškeré dìní u nás doma se odehrávalo v kuchyni. Byla to naše spoleèenská místnost a jejím centrem byla ¾lutá petrolejka. Její mosazná noha umnì cizelovaná, pøedstavovala ¾enu, která v ruce dr¾ela velkou cibuli nádoby na petrolej. Vydávala velmi sporé svìtlo, ale muselo nám staèit na psaní úkolù, maminka u nìho šila, pletla a hlavnì zašívala.
Petrolej stál peníze, a tak se muselo šetøit. Ne¾ se svìtlo s po¾ehnáním sv. Floriánka roz¾ehlo: „svatý Floriánku, opatruj nás od ohýnka èasného i vìèného“, dr¾ela se ka¾dý den èerná hodinka.
Dobytek se poklidil ještì za svìtla. Potom jsme se shromá¾dili všichni v kuchyni. Vlastnì kde jinde, kdy¾ v jizbì se zatápìlo tìsnì pøed spaním, zatím co v kuchyòských kamnech se v zimì topilo s malou odpolední pauzou celý den. S nastávající tmou se kamna stávala dominantou. Svìtlo procházející pøes vrátka, házelo na protìjší stìnu neskuteèné mihotající se tvary a vytváøelo tajemnou atmosféru. Ka¾dý z nás zaujal nìjaké posazení, jenom tatínek chodil. Rázoval pomalým krokem po kuchyni tam a zpìt a kouzelnì vyprávìl. Kdy¾ jsme byli menší, byly to pohádky, nejkrásnìjší byla o Bodøíkovi.
S naším dorùstáním se mìnilo i téma tatínkových vyprávìnek. Za první svìtové války v roce 1916 rukoval jako osmnáctiletý. Hrùza tohoto pro¾itku se do nìho zakousla nav¾dycky a on nám ji svým podáním zmíròoval. Bylo to pøece dávno a pro nás u¾ to byla také pohádka, kdy¾ „atilerija bila“. Tatínek mìl zvláštní zpùsob vyprávìní – hovoøil plynule a najednou, kdy¾ hledal myšlenku, se s pokašláním zarazil a zmlkl. My jsme ztichli jako pìna a v tom napjatém oèekávání bylo slyšet jenom praskání ohnì. Po chvíli tatínek pokraèoval.
Toto pøedstavení se u nás odehrávalo skoro ka¾dý podzimní èi zimní veèer pøed rozsvícením lampy. Tatínek si v¾dycky vymyslel nìco, èím by tu èernou hodinku vyplnil. My jsme se nikdy nenudili, i kdy¾ jsme nìkteré jeho vyprávìnky slyšeli mnohokrát.
Teprve dnes vím, jak to pro nìho bylo nároèné. Celý den pracoval v továrnì firmy Bernkopf, vìtšinou „na place“. To znamená, ¾e mrzl venku.
Potom na nìho èekala hodinová cesta domù. Po pøíchodu musel vykonat ty nejt쾚í práce v hospodáøství a bylo jich dost i v zimì. Nanosit vodu pro dobytek, naøezat seèku, nachystat krmení, štípat døíví. Místo odpoèinku se vìnoval nám, dìtem.
Nemù¾eme chtít – zapla» Pán Bùh – aby otcové dnešním dìtem vyprávìli zá¾itky z války, v¾dy» u¾ nepoznali ani tu druhou svìtovou. Jen zhasnìte svìtla, vypnìte sdìlovací prostøedky, i mobilní telefony a dejte dìtem jenom svùj hlas. Tøeba jim vyprávìjte o tom, co jste pøes den za¾ili. Nedovedete si pøedstavit, jak velké úroky vám vynese tento vklad.
