Bajka o výjimečných tvorech

Příroda je mocná čarodějka, zcela jistě jedna z největších a rozhodně nejmoudřejších na světě. Za ty miliardy let, co je příroda přírodou, nám vytvořila po „Velkém třesku“ z původně „velkého NIC“ takové zázraky, že nestačíme zírat! Přesto bychom si to zírání my lidičkové neměli odpustit a naopak bychom měli zírat co nejvíce, co nejčastěji a co nejpozorněji široce rozevřenýma očima. Vězte, že rozhodně i coby „pánové tvorstva“ neprohloupíme.

Už velmi dávno se stalo módou sezóny a všech dalších sezón zařazovat některé živočichy zcela jednoznačně z nejrůznějších důvodů za tvory lidsky těžko přijatelné, neboť jsou jaksi „neapetitlich“. Samozřejmě ze zcela objektivních a zjevných příčin se málokomu mohou líbit například podmořské příšery nahánějící hrůzu na první pohled, nebo naopak na pohled docela pohlední tvorové, kteří však odporně páchnou, jako je tchoř či skunk, o jed prskající kobře ani nemluvě. Ale zcela nepochopitelné jsou fóbie z malých myšek či většinou užitečných pavouků! V této jakési „neobajce“ však dejme slovo pro malou samoobhajobu několika tvorům, kterým pánové tvorstva nespravedlivě přisoudili velmi negativní vlastnosti.

To se tahle jednou k večeru úplně náhodou sešli u jednoho stromu užovka, páv, chameleon, a lenochod a začali si ztěžovat, jak je ten svět nespravedlivý.

 
Užovka a zejména chameleon si pro jistotu dávali velkého bacha na páva, aby je náhodou neklofl, ten si ale kupodivu naopak nebyl zcela jistý před užovkou. A tak v pohodě byl tedy pouze lenochod zavěšený na větvi stromu.

Lamentování začala užovka. Jak k tomu přijde, že se jí lidé bojí, ačkoliv jim není vůbec nebezpečná a proč se lidi hadů téměř všeobecně štítí, protože se domnívají, že jsou slizcí! Hadi přece nemohou za to, že jeden jejich prapředek svedl Evu v Ráji k dědičnému hříchu! Kdo ví, jak to vlastně tehdy bylo… A že by lidé vlastně raději měli hady obdivovat. Třeba to jak dovedou přespat zimu, nebo to, jak malá háďata jsou ihned po vylíhnutí opravdu naprosto samostatná! Také by si člověci mohli uvědomit, že mají s hady leccos společného - například to, že i hadi se před pářením svlékají!

Na to musel samozřejmě zareagovat lenochod. Co se týče rozmnožování, ať si prý lidská samička troufne porodit na stromě! A pak se hned ohradil proti tomu, že byl vybrán jako vzor lenosti. Vždyť on dokáže lézt po větvi šílenou rychlostí až čtyři metry za minutu! Nakonec hrdě připomněl i svou lenochodí raritu, že mu srst roste od břicha směrem ke hřbetu, a na té srsti že si pěstuje zelenkavé řasy, které ho krásně maskují mezi listy stromů.

Tím ale úžasně nahrál na smeč chameleonovi. Ten byl pohoršen tím, že byl lidmi vybrán jako největší nechutný převlékač kabátů. Vždyť v tomto směru nesahá současným politikům ani po kotníky! Sice se mu to jako maskování často hodí, ale primárně mění svou barvu pouze podle svých emocí. Se skromností sobě vlastní pomlčel o svém úžasně dlouhém a rychlém jazýčku a pouze dodal, že různí šmíráci by mu měli spíše závidět jeho obratné oči, kterými se dokáže dívat na všechny strany. A každým okem zvlášť!

No a na ty oči pak navázal samozřejmě páv. Ukázal ty své na brkách své „vlečky“ v celé kráse, zatřásl svou korunovanou hlavičkou a jen zcela lapidárně dodal, že zvěsti o jeho pýše jsou také bohapustou pomluvou! Že lidé mu tu jeho krásu prostě závidí a naštěstí si na to už prý všichni pávi dávno zvykli. A to, že jeho „zpěv“ je lidským uším nepříjemný, je přece vyloženě subjektivní záležitost!

Pod stromem pak tato čtveřice probírala ještě dlouho další nepravosti světa a další fámy a další pomluvy, které lidská čeládka o nich snad už po tisíciletí šíří. Neobvyklou sešlost ukončil vlastně nechtě lenochod, který usnul spravedlivým spánkem, takže ani neslyšel závěrečné skřehotání páva. Chameleon už stejně nebyl v nastupujícím šeru vidět a užovka se tiše po anglicku kamsi odplazila…

Poučení z tohoto novobajkového příběhu je ovšem nasnadě – neodsuzujme různé boží tvory, zameťme si před vlastním prahem a nasaďme tolerantnější úhly pohledu!

foto: Wikipedia

Text: Vladimír Vondráček
Obrázek: FrK Kratochvíl

* * *

Zobrazit všechny články autora