Zápisky vojáka z první světové války – 10

6. října 1918
O půl desáté dopoledne jsme přijeli do Mariupolu.

Ve čtvrt na jednu přišla depeše, že náš a německý císař přijali čtrnáct Wilsonových podmínek míru.

Je vůbec možné, že se tato krutá episoda chýlí ku konci ?

Hned druhý den odjíždíme z Mariupolu a z Ukrajiny.

18. října 1918
Talián se žene k Vídni. Celá armáda jede dolů na pomoc, aby v poslední chvíli město zachránila.

Tak přece ale snad na tom kousek pravdy bude. Asi se vážně blíží konec této čtyři roky a tři měsíce trvající hrozné muziky. Jen aby ta Coda (dohra) nebyla příliš bouřlivá. Nyní, v tomto alegro presto (největší rychlostí) Pepíku, největší pozor !!!

Potkala nás nepříjemná nehoda. Při srážce vlaků byly roztříštěny čtyři vagony od začátku. Muzika jela v posledních dvou. Od setniny je mnoho mrtvých a raněných. A za dva dny neštěstí nové. Z jednoho vlaku před námi vykolejil vůz plný pytlů mouky. Ty se rozkutálel po náspu. Vagon svrhli z trati a víc se o něj nikdo nestaral. Trvalo dvě hodiny, než byla trať uvolněna. Přinesli jsme si několik pytlů mouky a schovali pod lavice. Co si sebrali hoši od setniny to jim bylo ihned zabaveno pro kuchyni. A když k nám přišli vizitýrovat, nadporučík stál mezi lavicemi, nohou kopal do pytlů a křičel. Tady nic není, to jsou jen muzikanti. S velkým smíchem opustil vagon. Uplatnilo se přísloví:Já nic, já muzikant.

Když jsme přijeli do většího města, tak to židé od nás koupili. Já měl smůlu. Popadl jsem pytel s žitnou moukou. Tak mi jeden smraďoch dal jen 10 rublů.

Začínáme všichni věřit v brzký konec války.

1. listopadu 1918
Přejíždíme hranice u Brodu. Zde přestupujeme na naše vlaky. Od železničářů jsme se dozvěděli, že 28. října byla v Čechách vyhlášena samostatnost. Mezi námi to vyvolalo pobouření a radost. K 30. říjnu se též osvobodilo Polsko a Maďarsko. Šli jsme na obersta tj. plukovníka co byl velitelem našeho pluku a jel s námi ve vlaku, aby nás Čechy ihned propustil, že se již Rakousko rozpadlo, tudíž, že nejme povinni sloužit u rakouské armády. Rozeřval se na nás, že nás všechny nechá postřílet jako vzbouřence. Cestou, jak jsme jeli vlakem od kumpanií uteklo přes dvě stě vojáků.

Ráno, když vlak zastavil jsem odstrčil dveře, vzal šálek a chtěl jít pro kávu. Venku byl samý křik. Samé ejlén, ejlén. Když jsem seskočil z vlaku přiběhli ke mně dva vojáci, podle řeči Maďaři strhli mi s hlavy čepici, servali z ní růžičku s plechovým Karlíkem. To hodili na zem a rozšlapali. Potom utrhli na límci hvězdičky s prsou medaile. Skončilo to za křiku „ejlén, ejlén“ rozšlapané v prachu cesty.

Tím hlukem proniklo volání: Freiheit, freiheit/svoboda, svoboda/. Z vozů začali skákat další. Všem se vedlo jako mě. Za stálého “ejlén“ odepnuli lokomotivu a bylo jasné, že dál se nepojede.

Z celého vlaku jsme se vystěhovali na nádraží pod peron. Byli jsme ve městě Czapu. Vojáci i zřízenci, všichni hodně opilí rozbíjeli kvery a stříleli do vzduchu. Nás, hudbu sehnali dohromady a museli jsme jim hrát. Snesli vína a špeku tolik, že jsme to ani nespotřebovali. Každý jsme si nacpali brodsak a kapsy, prostě vše co se dalo.

Tak přece to byl ten konec!

Díl poslední CODA

Domů je to ještě hezkých pár kroků. Ale kudy? Sháněli jsme se, kdy pojede nějaký vlak k buď k Vídni nebo Ostravě.

Naši oficíři se zabarikádovali ve vagonu, připravili si kulomety, ale nikdo si jich nevšímal. Jen oberst chtěl ještě k vojákům promluvit.

Vylezl na prázdné sudy od benzinu a začal vojákům připomínat přísahu. Mají s ním jet dál do Vídně, tam že budou řádně propuštěni a podobné sliby a lichotky.

Opilý Maďar vylezl za ním, zahodil mu čapku, strhal odznaky a bajonet. Vše hodil ostatním pod nohy a ti to rozdupali.

Plukovník Lojanowitz, starý voják, jistě mu bylo 70 let po takovém ponížení tam stál sám a plakal. Ostatní důstojníci ho snesli dolů. Co bylo dál nevím.

V 11 hodin jel vlak ke Košicím. Asi  deset nás naskočilo a jeli jsme přes Sátra-Uhel do Košic.

Tam čekala ta nejhorší myslitelná dohra.

1. listopadu 1918

Když vlak zastavil, stáli po obou stranách staří vojáci /Landšturmáci/, jeden vedle druhého, bajonety na puškách. Všichni jsme museli z vlaku vystoupit. Nástroje tam musely zůstat. Nás s popelavými výložkami sehnali na nádraží do chodby a tam nám vše vyrabovali a rozkradli. Bylo nás jedenáct muzikantů a dva telefonisté.

Ze všeho nejhorší bylo, že jsme se s nimi nemohli domluvit. Stále něco brebentili a ukazovali, že budeme zastřeleni. Ruce jsme museli držet stále vzhůru. Když nám všechno vzali, batohy, chlebníky, opasky, vyvedli nás na zahrádku u nádraží, postavili ku zdi za níž byla silnice a ulice do města. Proti nám se postavila četa těch domobranců s kvery. Veleli jim dva kadeti. Oba kluci snad osmnáctiletí. Za zdí na ulici byla střelba, křik a ozývaly se explose ručních granátů, mašinkverů. Prostě co mohlo, to tam střílelo.

Co se kadeti spolu dohadovali, přiběhl k nim nadporučík a cosi jim říkal. Venku se znova ozvaly explose granátů.

Již jsem se loučil se světem s pocitem křivdy. Celou válku přežít a nyní na konci pro něčí omyl zemřít? Posílal jsem v duchu poslední pozdravy svým milým doma ve mlýně.

Najednou nás kadeti srazili do houfu a reservisté s bajonety vyvedli ven na ulici a odvedli do garnisonarestu. To je posádková věznice. Tam jsme byli nahnáni do místnosti s cementovou dlažbou a museli se svléknout. Co jsme na sobě měli lepšího jako kalhoty, mantle a košile, vše nám sebrali. Místo toho tam hodili staré, špinavé hadry. Pak nás v poschodí zavřeli do dvou místností. U každé stáli dva strážní se vztyčenými bajonety.

Stále jsme nevěděli proč s námi takhle jednají.

2. listopadu 1918
Časně ráno se nechal kolega Raucher předvést do kanceláře a žádal o vysvětlení. Jedním důstojníkem, který uměl německy mu bylo sděleno, že všechny vojáky od hudby s popelavými výložkami zadržet a ihned zastřeli. V kterémsi městě v Uhrách je také pluk s šedými výložkami a když byla vyhlášena svoboda, tak se hudba toho pluku vzbouřila a zabili nebo pomlátili pár těch maďarských oficírů.

To byl ten omyl, na který nás mělo všech 13 zaplatit životy. Ale nepustili nás. Až prý se to vše řádně vyšetří. Lumpové Maďarští !!

Dál trčíme pod stráží s bajonety v Garnison arestu. Na Slovensku. V Košicích.

Odpoledne jsme se seznámili s jedním Slovákem, kadetem. Ten nám slíbil, že pomůže. Druhý den, když měli být všichni trestanci co tu byli zavřeni, s výjimkou nás propuštěni. Bylo jich asi 200. Každý dostal propustku a budou společně odvedeni na nádraží, aby zde ve městě něco neprovedli.

Kadet si vzal naše adresy kam který jedeme a ráno že nám dá jízdenky. Uložil nám, abychom ráno jak budou trestanci vycházet na dvůr, že odvolá stráže od našich dveří a my se rychle vmísili mezi vězně, ale ne pohromadě. Až pojede nějaký vlak nalevo abychom do něho na poslední chvíli naskočili. Ten, že jede směrem k Ostravě.

Rozčilením jsem celou noc nespal. Takovouto dohru jsem přece jen nečekal. Když si uvědomím, co nás mělo potkat na nádraží, vždy až ztrácím dech. Je škoda těch věcí, které jsem měl. Asi 6 metrů krásné ruské látky a snad 2 kila toho nejlepšího tabáku a několik jiných věcí. Zůstaly mi jen hodinky, břitva, zápisní sešitek a šest korun. Čert to vše vzal! Hlavně, že jsem již snad na cestě k domovu.

Ráno vše dopadlo díky slovenskému kadetu dobře. Ale ne zadarmo. Ještě jsem měl namále. Když vlak byl v pohybu a já do něho naskakoval tak mě některý z Maďarů chytil za mantl a chtěl strhnout zpět. Oběma ruka jsem se vší silou držel, vlak zrychloval tempo a já nohou vší silou kopl dozadu a já toho lumpa zasáhl přímo do obličeje. Tak to byl snad poslední úder na vojně.

Z Ostravy jsem jel do Přerova sám na plochém vagoně. Z Přerova do Kolína již v osobním voze. V Kolíně jsem čekal dvě hodiny. Šálek mrkve, rozvařené jako pro čuňata stál jednu korunu.

4. listopadu 1918
Přijel jsem večer v půl desáté domů!!! Hladový, otrhaný a špinavý. To všechno se již srovná. Vím, že já na Rusa nevystřelil.

HURÁ !!! HURÁ !!! HURÁ !!!

Nastává nyní zase boj o životní existenci. Snad to bude veselejší a určitě svobodnější.

Nyní zase Ulrich Josef
mlynář
Tuchoraz u Českého Brodu.

Díky Bohu už snad nikdy ne četař u hudby, 24. pěšího pluku ve Vídni.

Přepsáno podle zápisků mého dědy Josefa Ulricha, stárka v Kamýku nad Vltavou.

Ze vzpomínek dědy dopsal Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora