Dvojchvála klidu a lenosti

Miroslav Horníček – blahé paměti – napsal skvělou knížečku Chvála pohybu a já si nyní s drzostí sobě vlastní dovolím doplnit brilantní úvahy tohoto opravdového mistra slova, pera i jeviště o chválu něčeho naprosto opačného. Nejprve tedy o chválu klidu.

Z fyzikálního hlediska je sice naprosto jasné, že klid je pravým opakem pohybu, ale …I když pohybů je nepřeberné množství a klidy jsou v podstatě pouze dva – vnitřní a vnější – přesto je to s každým z nich mnohem složitější, než s těmi všemi pohyby! Následující úvahy je tedy nezbytně nutné rozdělit na chválu klidu vnějšího a vnitřního.

My lidičky si ani neuvědomujeme, že vnější klid vlastně vůbec neexistuje! Tušili to možná už staří řečtí filozofové a Newton i Einststein už to věděli na tuty! I když se my a všechno kolem nás zdánlivě ani nehne, přesto se spolu s naší zeměkoulí točíme kolem zemské osy šílenou rychlostí a hlava se nám netočí jen proto, že jsme si na to zvykli. A to raději nebudu ani připomínat, jakou rychlostí se celá naše sluneční soustava řítí nekonečným vesmírem! Stejně bychom si to neuměli představit. Kdyby se objevil naprostý klid, to by se mohly dít věci! Vždyť už starý Archimédes říkal: „Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí!“ A tak musíme chtíc nechtíc vzít zavděk pouze vnějším klidem relativním. K němu se dá ovšem dospěti pouze tím, že se nebudeme vůči svému okolí pohybovat, zastavíme se a setrváme na jednom místě, ve stoje nebo v sedě a nejlépe samozřejmě vleže. A je jasné, že je k tomu zapotřebí vybrat si k této bezpohybové činnosti nejen správné místo, prostředí, ale třeba i nábytek. Zde by se dokonce nabízela jakási podúvaha o chvále postele a já osobně – po dlouholeté zkušenosti s tímto nábytkem – jsem dospěl k přesvědčení, že nejlépe by se odpočívalo v Kardanově závěsu! I ve světové literatuře máme báječné příklady oslavy a chvály takového správného klidu. Jistě sem patří i Haškův Švejk se svým známým bonmotem – „to chce klid“, i když náš národní hrdina to nikdy neřekl! Ovšem naprosto nepřekonatelný v setrvávání v naprostém klidu je Gončarovův Oblomov, který jen zcela výjimečně vylézal ze svého pelechu! Jó – bývávali to kliďasové! A podobným individuím už před několika stoletími fandil i náš bohužel málo vzpomínaný velikán Jan Ámos Komenský, který říkal: „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest!“.

Podívejme se teď ale krátce na klid vnitřní, který je snad ještě chvályhodnější, než klid vnější. Je chvályhodnější zejména proto, že je tak nějak kvalitnější a navíc - pro jeho dosažení je třeba nejprve nabýti relativního klidu vnějšího. Bohužel to má malou chybičku. Někdy to dá zabrat, odehnat všechny ty dotěry, kteří a které vás vyrušují a svádějí. Je opravdu těžké odolat různým nástrahám objektivním i subjektivním, abychom se mohli věnovat dokonalé relaxaci až meditaci. Používání různých podpůrných nedovolených prostředků se ovšem nedoporučuje! Pro jistotu je ani nebudu vyjmenovávat. Pravda, každý svůj vnitřní klid nenalezne, ale když se to běžně povede dalajlámovi, proč by se to nepovedlo třeba i mně a vám! Takže – chvála každému klidu!

Vážení a milí přátelé – čtenáři, jistě jste už poznali, že si k tomuto chvalořečení vybírám témata velmi zajímavá a problematická. Dokonce se tak nějak latentně snažím – jsa inspirován dalším naším velikánem humoru – Zdeňkem Jirotkou – přesněji řečeno – jeho Saturninem – uvádět na pravou míru různé fámy a pověry, stran některých lidských vlastností. Mezi tyto pověry zcela jistě patří ta o nebohulibé lenosti a myslím, že tady mohu klidně logicky navázat na úvahy o klidu.

Vím, že se nyní vystavuji ohromnému nebezpečí všech možných i nemožných výhrad zejména od různých workoholiků, ale prostě si nemohu pomoci. A abych se blýskl latinou oprášenou googlem - jak známo – de gustibus non est disputandum – tedy proti gustu žádný dišputát! Mohu tedy jen doufat, že mi bude při té dnešní chvále lenosti nejen rozuměno, ale i odpuštěno.

Nevíme, jak tomu bylo v pravěku, ale je jasné, že už od dob biblických byla lenost soustavně a cílevědomě odsuzována. A tak se jistě nikdo nemůže divit, že je dodnes považována za jeden z hlavních hříchů. Naštěstí se to prý týká pouze lenosti lidské a tak chudáci lenochodi, kteří mají lenost přímo vetknutou do svého jména, mohou být klidní. Bohužel není mnoho osvícenců, kteří by bojovali za to, aby lenost byla ze seznamu hříchů vyškrtnuta. Dokonce si smutně myslím, že ani mně osobně se to asi nepovede! Vždyť například i Gončarov svým už zmíněným Oblomovem pouze přilil v tomto boji olej do ohně, bez viditelného pozitivního výsledku. A už vůbec nemluvím o Jerome Klapkovi Jeromovi, který marně nechává pronést jednoho ze tří svých mužů ve člunu následující, přímo neodolatelnou sentenci: „Mám práci rád, vydržím se na ní v klidu dívat celé hodiny!“Podívejme se ale na tu do nebe volající historickou a vlastně až hysterickou nespravedlnost objektivně, nezaujatýma očima.

Přiznejme si už jednou konečně, že pravou matkou pokroku není práce, jak se pělo ve známé skorohymně, ale naopak naše lenost! Ta nezastupitelná role práce se snad dala akceptovat v době polidšťování opice, ale jakmile se to povedlo, zcela jistě převzala hlavní roli na cestě lidstva k pokroku právě lenost. Bez ní bychom přece neměli vůbec nic z vymožeností, které nám nejen zpříjemňují náš současný život, ale které vlastně po celý vývoj lidské společnosti umožňovaly a stále umožňují naše přežívání! Bylo by nošením dříví do lesa a sov do Athén, kdybych měl explicitně vypisovat, co všechno by nebylo vynalezeno, kdyby se nenašel fyzicky líný jedinec, který si chtěl život usnadnit, a který vymyslel nějaké to konkrétní udělátko nebo dokonce abstraktní fintu, která doslova změnila svět. Zde je ovšem nezbytně nutné vypíchnout nejdůležitější slovní spojení - „fyzicky líný“! Ano, lidé často zapomínají, že není lenost jako lenost. Proto buďme tolerantní a přivřeme oko nad občasnou duševní leností fyzicky zdatných a zdravých lidí, ale naopak chvalme a přímo zírejme nad mnohem častější fyzickou leností těch tělesně a zdravotně slabších. Vždyť přece je nejen možné, ale i velmi pravděpodobné, že takovému ležícímu a lenivě odpočívajícímu slabému jedinci či jedince to v jejich hlavinkách právě „šrotí“, a je ještě třeba mnoha maličkostí i velikostí, které my všichni potřebujeme ke své větší spokojenosti. Ale pozor, ještě něco nesmírně důležitého. Spojení obou leností – fyzické i duševní - u jedince i společnosti je ovšem katastrofální, a toto slovo používám jen proto, že nemohu nalézt slovo katastrofálnější!

A ještě přidám malý bonus pro všechny správně lenivé:

„Vědecká a duševní práce je neustálý dopolední boj s hladem a po obědě odpolední boj se spánkem!“

Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: František Kratochvíl

* * *

Zobrazit všechny články autora