Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Libìna,
zítra Saskie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mùj ¾ivot s fenkou Anny

Jsme sami, naprosto sami na téhle planetì,
uprostøed všech forem ¾ivota,
které nás obklopují;
jedinou výjimkou je pes,
jen¾ s námi uzavøel spojenectví

(Maurice Maeterlick)

 

 

* * *

 

Vìtšinu dìtství jsem pro¾il v malém mìsteèku Smiøice u Hradce Králové. ®il jsem s mladší sestrou a rodièi v bytì malého panelového domu a moc jsem si pøál nìjaké zvíøátko, kamaráda. Nikdy mì nenapadlo, ¾e ho jednou skuteènì dostanu, ale ¾e k tomu dojde a¾ o léta pozdìji a za velmi vyhrocených okolností.


Ještì jsem neoslavil desáté narozeniny a èekala mì velká zmìna, pøestìhování do rodinného domku v jiném mìstì. Rodina se toti¾ rozrostla o další sestøièku, a tak se rodièe rozhodli vyu¾ít mo¾nosti bydlet v domì po otcových rodièích.


Vysoké Mýto je krásné historické mìsto, pro desetiletého kluka pomìrnì rozlehlé, ale rychle jsem si zvykl. Jistì tomu napomohla i koèièka s ko»átkem, která ¾ila u našeho rodinného domu. Po základní škole jsem nastoupil do místní støední stavební školy na obor vodní a vodohospodáøské stavby a po maturitì jsem podepsal pracovní smlouvu s podnikem VHS – Vodohospodáøské stavby v Hradci Králové. Dostal jsem funkci stavebního mistra a okam¾itì jsem zaèal pracovat v terénu na stavbách vodovodu a kanalizace. Teï kdy¾ u¾ jsem nenavštìvoval støední školu, jsme si vzali na starost i pro radost mladou fenku amerického kokršpanìla. Jmenovala se Lady.


Moje práce na rùzných stavbách byla pøerušena vojenskou slu¾bou na letišti u Èáslavi. Ani jsem si neuvìdomil, jak rychle utíká èas. Na plány do budoucnosti jsem nepomyslel do chvíle, ne¾ se stala událost, která zmìnila od základù celý mùj ¾ivot a jasnì ukázala, ¾e ¾ivotní plány rozhodnì nejsou ani to úplnì nejdùle¾itìjší.


Došlo k tomu v pondìlí 15. øíjna 2001, pøibli¾nì 8:30 hod... Øídil jsem slu¾ební dodávku urèenou pro pøepravu osob a vyjel na týdenní stavební práci v jedné obci pár kilometrù od Prahy. Mìli jsme tam polo¾it vodovod a kanalizaci. Pøed obcí Sadská se utvoøila malá kolona vozidel, ale provoz probíhal normálnì. A¾ pøímo v obci jsem náhle z neznámých dùvodù narazil levou stranou dodávky do pravé strany stojící skøíòové Avie. Zùstal jsem i s kamarádem, který sedìl vzadu, zapasovaný tak, ¾e museli pøijet hasièi a dodávku rozøezat, teprve pak se jim podaøilo nás vytáhnout a nalo¾it do helikoptéry.


Le¾el jsem v bezvìdomí zakrvácený na lehátku a èekal na pøepravu do druhé helikoptéry. Ta mì dopravila do Prahy do nemocnice na Vinohradech. Od této chvíle všechno dostalo rychlý spád. Na resuscitaèním oddìlení mì ihned napojili na mno¾ství pøístrojù, a to i proto, ¾e mi lékaøi nedávali na pøe¾ití ¾ádnou šanci. Kdy¾ to zanedlouho oznámili rodièùm a mé pøítelkyni, mamka omdlela. Tímto okam¾ikem zaèaly rodinì hrozivé dny a noci utrpení a nejistot: odejdu ze ¾ivota, nebo pøe¾iji? A jestli¾e pøe¾iji, tak v jakém stavu? Jaké si ponesu následky a co se mnou bude dál?


Nejhorší na mém úrazu byla rozbitá lebka. Došlo k otoku mozku a lékaøi byli nuceni odstranit èást lebeèní kosti. Mamka mì na lù¾ku poznala jen podle jizvièky po oèkování, zranìní mùj oblièej naprosto zmìnila. Pøera¾ená èelist, zlomený nos, rozdrcené zápìstí a tr¾né rány na bøiše byly ve srovnání s poranìním mozku úplnou malièkostí. To, ¾e mi po tak tì¾kém úrazu zùstalo jen posti¾ení zraku a èichu, bylo vlastnì pokládáno za štìstí. Do konce ¾ivota mi také mìla zùstat poúrazová diabetes insipidus, tzv. ¾íznivka, ale kdo ví, nikdo nemù¾e vìdìt, co se v budoucnosti stane.


Toho osudného rána si moje starší sestra zakoupila „Bílou pastelku“, coby pøíspìvek pro nevidomé. To ještì nemohla o mé nehodì vìdìt, nato¾ tušit její následky. Mo¾ná to se mnou nemá další souvislost, pøesto jsem jí za to vdìèný.


Jako zázrakem jsem se zaèal vracet do ¾ivota a po ètrnácti dnech jsem byl pøevezen do Hradce Králové na operaci èelisti. Zde jsem se poprvé zaèal probírat z bezvìdomí, dnes to pokládám za svoje nové narození. Je to zvláštní, ale novorozenìti nepøijde nic zvláštního na tom, ¾e nevidí, jen by se rád smoèil do horké vany. Novorozenì pøipomínala i moje mozková èinnost. Nepoznával jsem podle hlasu rodièe, pøíbuzné ani pøítelkyni, neznal jsem svoje jméno, nevìdìl jsem ani, kde bydlím. Po dalších ètrnácti dnech mì pøevezli do nemocnice ve Vysokém Mýtì. Zde se mi pomalu, pomalounku zaèala vracet pamì». Rozpomínal jsem se a rekapituloval krùèek po krùèku svùj ¾ivot, a tento stav trvá prakticky dodnes. Musel jsem se také sna¾it do sebe vpravit alespoò minimum jídla, mé tìlo a svaly byly ochablé a váha pod normál. Za celou tu dobu mì rodina a pøítelkynì nepøestala dennì navštìvovat, nìkdy se objevili i další pøíbuzní, známí a kamarádi. Pocítil jsem obrovskou radost, kdy¾ mi zdravotní stav u¾ po dvou mìsících dovolil vrátit se domù a pokraèovat v celodenní domácí léèbì, v¾dy» pra¾ští lékaøi pøedpokládali, ¾e nemocnièní pobyt bude mnohem delší. Nepøemýšlel jsem o tom, proè, ale nikdy bych neoèekával, ¾e v sobì najdu tak silnou vùli, která mi nedovolí odejít ze svìta. A kdy¾ u¾ jsem tu zùstal, tak existuje urèitì i nìjaké proto. Cítil jsem, ¾e se prostì musím sna¾it a chtít rychle se znovu všemu nauèit. Všemu – to v mém pøípadì znamenalo chodit, mluvit, jíst i myslet.


Ten rok jsme celá rodina pro¾ívali jedineèné Vánoce. Vrátil jsem se do ¾ivota a rodièe i sestry si uvìdomili, ¾e se jim vrátil u¾ málem ztracený syn i bratr. V roce následujícím se naši pokusili mírnì upravit prostøedí domu, já jsem se zaèal uèit ¾ít poslepu a rodina zase pøizpùsobit se ¾ivotu s nevidomým. Døív jsem pøíliš nepøemýšlel, jak ¾ije slepý nebo vùbec posti¾ený èlovìk, jaké má problémy a starosti. Nevìnoval jsem tomu pozornost a teï jsem to za¾íval na vlastní kù¾i. Nedá se to popsat a nikomu nepøeji, aby musel projít mými zkušenostmi. Mùj ¾ebøíèek hodnot se automaticky zmìnil. Neustále beru mno¾ství lékù a jsem pod lékaøským dohledem. Od té doby, co jsem se vrátil domù, jsem se pomalu sna¾il vrátit se k pùvodnímu stylu ¾ivota, ale bylo to tì¾ké. Èasto jsem upadal do psychické krize a celé noci pøemýšlel, jak budu dál ¾ít, kdy¾ mám kolem sebe jen samou tmu, a zda je má existence na svìtì vùbec nutná. Noc se pro mì stala utrpením. Pøesto¾e jsem byl ospalý, spát jsem nemohl, vìtšina lékù nepomáhala, nebo byly návykové jako drogy. Spojili jsme se s organizacemi nevidomých SONS a Tyfloservis, které mi zaèaly pomáhat zvládat úkoly v bì¾ném ¾ivotì.


Zaèátkem dubna 2002 jsem mìl na neurochirurgickém oddìlení v Praze podstoupit další operaci. Mìla mi být vrácena èást lebeèní kosti, na tento zákrok jsem èekal skuteènì se strachem. Byl jsem tu ji¾ v únoru, ale druhý den mì poslali domù, mozek ještì nebyl k transplantaci dostateènì pøipraven. Nyní to navzdory velikým problémùm dopadlo úspìšnì. Za mìsíc skonèila má pooperaèní léèba a jel jsem domù. Znovu jsem se s pomocí instruktorù musel zaèít uèit orientovat se po domì i po zahradì. Všechno, co jsem dìlal, jako bych dìlal poprvé - plavání, jízda na tandemu na kole, ly¾ování na bì¾kách. Instruktoøi mì také zaèali uèit chùzi s holí po mìstì, seznámili mì s Braillovým písmem a ukázali, jak zacházet s poèítaèem. To hlavní, smíøit se s ¾ivotem nevidomého ve svìtì, jsem musel zvládnout sám.
Na podzim jsme do výcvikového støediska v Praze podali ¾ádost o vodícího psa a po dalších Vánocích jsem byl zaøazen do kurzu, který mì mìl vyškolit, jak se o takového psa starat. Ve dne v noci jsem se zaèal tìšit na to, jak a kde v mém pokoji bude spát, jak si budeme hrát na zahradì a jak se budeme procházet po mìstì.


Èas rychle utekl a najednou stojím s mamkou u dveøí støediska v Praze Dìdinì. Bylo odpoledne, ubytovali nás a po veèeøi zaèala první èást školení. Dozvìdìl jsem se to základní o rasách vodících psù, jejich výhody i nevýhody, a jak probíhá pøedvýchova malého štìnìte. Ta zaèíná v jeho jednom roce. Tehdy je odebrán od pøedvychovatele a umístìn do výcvikového støediska v Jinonicích. Instruktor ho uèí vodit po mìstì, nále¾itì se chovat a poslouchat povely psovoda. Jestli¾e má být vodící pes skuteènì oèima nevidomého a jestli¾e mu máme plnì dùvìøovat, musí být velmi pozorný a nenechat se nièím rozptýlit, nic nesmí odvrátit jeho pozornost. V souèasné dobì se pro výcvik nejvíce pou¾ívají dvì plemena, retrívr zlatý a labrador. Svou povahou, inteligencí a všímavostí se mohou nauèit neuvìøitelné vìci a být skuteènì obrovským pomocníkem. Neuniklo mi ani slovo a od první chvíle jsem se na svého ètyønohého pøítele ohromnì tìšil.

 


Nakonec jsme vyrazili do výcvikového støediska v Jinonicích. Provedli nás areálem, pøedvedli postroje na psa, hraèky a všelijaké další potøeby. Pak koneènì pøišlo to nejhezèí: chodíme podél kotcù, hladíme krásné, teplé a chlupaté miláèky, není mezi námi nikdo, kdo by se netìšil a doslova nepøekypoval nepopsatelnými pocity a myslím, ¾e se radujeme všichni vèetnì pejskù. Zkoušíme si chùzi s rùznì velkými a rychlými vodícími psy, ka¾dý si mù¾eme vybrat, ozkoušet si, který se k nìmu nejlépe hodí. Pes je toti¾ takøíkajíc na míru, vybírá se i podle vìku slepce, podle jeho povahy a potøeb. A¾ do noci si povídáme o tom, jak nejlépe se postarat o nového chlupatého èlena rodiny. Poslední den pak na nás èeká u¾ jen školení o oèkování, o pøípadné nemoci èi zranìní. Všichni máme zájem dovìdìt se co nejvíc.
Doma stále jen pøemýšlím o svém novém psím pøíteli, tøídím dojmy. Ještì si nemohu pøedstavit, ¾e spolu budeme 24 hodin dennì, 7 dní v týdnu, 12 mìsícù v roce... Vlastnì a¾ do jeho úmrtí. Jednoho dne pracovnice Tyfloservisu zkouší, jak moc doká¾u chodit rovnì a jak pøesnì umím odhadnout vzdálenost podle sluchu. Naši práci jako blesk pøeruší sdìlení, ¾e u¾ ví, kterého vodící psa dostanu. Kupodivu je to ta samá fenka, která se mi tolik líbila! Tìším se a pøipravuji se na ni psychicky i materiálnì. Èasto pøemýšlím, na co ještì se zeptat, co obstarat. Mám veliké obavy, aby pejskovi u nás nìco nechybìlo, aby se mu líbilo.


V polovinì kvìtna jsem se s pomocí rodièù ubytoval v pøedávacím bytì ve výcvikovém støedisku u Prahy a u¾ po obìdì mi pøivedli nádhernou fenku, které budu pozdìji pánem. Je to zlatý retrívr a narodila se 23. záøí 2001. To datum si pamatuji jako svoje vlastní.
Anny je od první chvíle ohromnì pøátelská, s ka¾dým se vítá a pøedvádí všelijaké legraèní kousky, a¾ se všichni upøímnì smìjeme. Odpoledne s Anny trávím vìtšinu èasu o samotì, abychom si na sebe co nejvíce zvykli. Pøedání psa do rukou a péèe nového majitele se provádí v¾dy v jeho známém prostøedí, aby okam¾itým pøevozem do nového bydlištì neutrpìl deprese, které by ho mohly na èas i psychicky vykolejit. Vycházíme s instruktorkou dokonce na jakousi malou zkoušku, jen já a vodící pes Anny. Nacvièuji si rovnì¾ trasu na místo, kam budu ka¾dý den chodit Anny vyvenèit. Obavy, které mì trápily, se zaèaly rozptylovat, a kdy¾ veèer uleháme ke spoleènému spánku, moc dobøe si uvìdomuji, ¾e je to naše první spoleèná noc, po ní ¾e se naèíná nìco nového.


Druhý den jsme s instruktorkou vyrazili do okolí. Dáváme pozor, aby Anny na všechny vjemy správnì a pøimìøenì reagovala, tak, jak ji to nauèili. Za dobøe provedený povel dostane drobnou odmìnu, za chybu pokárání. Následující dny probìhly podobnì. Vystøídali jsme po Praze všechny dopravní prostøedky, tramvaj i metro, prošli se v centru a pøitom stále testovali na Anny její reakce. Ka¾dý den se dopouští ménì a ménì chyb a èím dál víc mì poslouchá. Sbli¾ujeme se i ve chvílích volna a mám skuteènou radost, kdy¾ si Anny vynucuje moji pozornost, kdy¾ si chce se mnou hrát.


Koncem týdne nás mobilní instruktor, jeho¾ pracovní náplní je starost o klienty po celé republice, nalo¾il do dodávky a odvezl domù. Nejistì jsem èekal, jak se Anny bude chovat doma a na zahradì. Domníval jsem se, ¾e oproti kotci bude pro ni trávník a dùm nìco jako dovolená na Hawaji. Trochu mì udivilo, jak málo ji zaujala naše kokršpanìlka, jako by mìla oèi a nos jen pro nové prostøedí. Všechno si oèuchala a - ano, zdá se, ¾e se tu cítí doma!
Pro Anny nastal nový ¾ivot, a nejen pro ni. Cítím, jak je rozrušená, kdy¾ ji vodím po domì, zatímco èekáme na zbytek rodiny. U¾ se také sblí¾ila s kokršpanìlkou a bez reptání pøijala úlohu podøízené, a¾ mì to trochu pøekvapilo. V následujících dnech si pøišli Anny prohlédnout všichni známí i sousedé. Je mi trochu líto, kdy¾ obdivují, jak je krásná, jak krásné a èerné má oèi a štíhlou postavu s hladkou, svìtlou a jemnou srstí. Sna¾ím se aspoò v duchu si vytvoøit její obraz. Pøedstavivost vlastnì pou¾ívám pro všechny vìci a pøedmìty, pokouším se „vidìt“ dùm i prostøedí okolo.


Od prvního okam¾iku, co jsem Anny poznal, s ní jednám jako s èlovìkem. Samozøejmì, ¾e spolu i mluvíme, a tak Anny u¾ podle hlasu brzy pozná, kdy si budeme hrát a kdy se pùjdeme projít, a dává mi najevo svou radost.


Pøedáním psa pro støedisko práce neskonèila, vodící pes má toti¾ do¾ivotní záruku a nevidomý se s pøípadnými problémy mù¾e v¾dy na støedisko obrátit. Instruktor mi také pomù¾e seznámit Anny s novým bydlištìm a s trasou, kterou budeme muset spolu ka¾dý den zvládat. A tak postupnì chodíme všichni tøi po všech nových cestách, které jsem si pøedtím promyslel. Anny to jde velmi dobøe, rychle se orientuje, a já koneènì plnì pro¾ívám novou realitu, toti¾ ¾e mám nìkoho, na koho se mohu plnì spolehnout. Všechny procházky teï doslova vychutnávám. Uvìdomuji si, ¾e budíme pozornost kolemjdoucích. Na mìstském úøadì skoro hrdì nechávám Anny zapsat do rejstøíku „obyvatel“. Finanèní èástka, kterou jsem musel støedisku zaplatit za celou dobu jejího výcviku nebyla zanedbatelná, ale u¾ teï si jsem jistý, ¾e toho nikdy nebudu litovat.


A tak se Anny stala novým èlenem rodiny. Vítání jejích èlenù po ránu a kdykoli se vracejí domù, jako by si zanesla do svého denního programu. Jak je zaslechne u venkovních dveøí, zaène se její ceremoniál poskakování a vrtìní ocáskem, po kterém následuje úprk ze schodù, aby nepromeškala ani vteøinku. Postaví se na zadní a pak se dostaví témìø milostná líbaèka, pokud jí to ovšem pøíchozí dovolí. Mezi jednotlivými projevy lásky poletuje š»astnì sem a tam jako blázen. Pokud se jí návštìva vìnuje málo, Anny zaštìkne a vystaví bøíško, aby dala najevo, ¾e si rozhodnì zaslou¾í víc, pøinejmenším aspoò podrbat!


Nejdùle¾itìjší èástí domu se pro Anny bezesporu stala kuchyò. Jak se k ní nìkdo pøiblí¾í, ihned zpozorní a bì¾í se podívat, zda se náhodou nepøipravuje nìco dobrého. Anny má toti¾ hlad a chu» 24 hodin dennì. Pakli¾e zjistí, ¾e se pøepoèítala, uvelebí se do svého oblíbeného místa ve dveøích a rozlo¾í se co nejpohodlnìji, abychom ji museli slo¾itì pøekraèovat. Nìkdy mi pøipadá, ¾e to dìlá naschvál. Obyèejnì jí šlápnu na ocas nebo na »apku, ale Anny jako by to vùbec nevadilo, právì naopak. Nechá se pohladit, pøijímá omluvy - a v pohodì le¾í dál.
Kdy¾ jsme doma sami, pomalu si odkráèí po schodech do mého pokoje, natáhne se do milovaného pelíšku a ještì si nìjakou chvilku schrupne. Spánku Anny vìnuje ka¾dou volnou chvilku a to kdekoli a v kteroukoli dobu. Ještì mi nikdo neøekl, ¾e by z nevyspáni mìla pod oèima kruhy. Kdy¾ ji tak v noci poslouchám, zdá se mi, ¾e se chová jako èlovìk U¾ proto obèas øíkám, ¾e ¾iji s man¾elkou... Odfukuje, mlaská, chrápe, pøevrací se a vrèí ze snu a jemnì òafe. Tehdy si uvìdomuji, jak moc mi Anny pomáhá také psychicky, jak se jí daøí pouhou svou pøítomností odvracet mì od èerných myšlenek. Její pomocí se mùj názor na ¾ivot zmìnil, uvìdomuji si, ¾e na svìtì je spousta lidí, kteøí jsou na tom mnohem hùø a ¾e se slepotou se dá vlastnì nádhernì ¾ít.


Procestovali jsme spolu kus svìta a setkali se s mnoha lidmi, chci aby Anny mìla hodnì zá¾itkù a aby se jí zdály pìkné sny. Obèas mì Anny po ránu probouzí jemným dotykem èenichu, ale vìtšinou jí budíèek dìlám já. To se pak protahuje a zívá, jako by chtìla pøedvést, jak strašnì je nevyspalá. Tahle ospalost z ní spadne ihned, jak jí zaènu pøipravovat její granule. Pozoruje misku a podáním obou tlapek a jemným pobízením èenichem mi dává najevo, ¾e bych si mìl pospíšit. Se¾ere bleskovì svoji porci, a pokud máme spoleèný obìd, vybere si nejslabší obì» a upøímnýma oèima trvale a hladovì sleduje ka¾dé sousto. Její mimika je obdivuhodná, ten vyhládlý, zkroušený a prosebný pohled se prý nedá vydr¾et, ale tady mám já výhodu.


Mùj ¾ivot se teï doèista zmìnil. Znám Anny zatím necelého pùl roku, ale u¾ teï na setkání s ostatními nevidomými mohu ka¾dému vodícího psa vøele doporuèit. Starost a péèe není nároèná, zato ¾ivot s ním není k pøirovnání! Pøi procházkách v podveèer za pìkného poèasí s Anny po boku ze mì znovu vyzaøuje samostatnost a sebedùvìra, o které jsem úrazem pøišel. Stávají se nám i veselé pøíhody. “Pøeveï“, zavolám u pøechodu na Anny, ale to u¾ pøiskoèí nìjaký dùchodce, který vzal pøíkaz na sebe. Zasmìjeme se pak všichni.


Anny prostì obohatila mùj ¾ivot. Den ode dne si èím dál víc rozumíme, èím dál èastìji cítím, co mi chce øíct. Tyhle pocity se nedají vylíèit, tohle si musí ka¾dý pro¾ít. Teprve teï jsem plnì pochopil, co mìli cvièitelé na mysli, kdy¾ nám øíkali, ¾e novému vztahu se musíme plnì otevøít, jít do nìj s dùvìrou. Pøi hrách a roš»árnách s Anny jsme veselí a š»astní jako rovnocenní partneøi, spojuje nás neviditelné pouto. Však také kdy¾ si k ní lehám na zem, cítím, jak se mì tou¾í dotýkat, ka¾dé její podání packy, ka¾dé olíznutí jsou toho dùkazem, podobnì jako kdy¾ si svoji hlavu polo¾í pøímo k mé. V takových okam¾icích ze mì tryská nová a radostná energie. Anny k nám vstoupila jako dar, stala se mým svìtélkem ve tmì a rozsvítila svìtlo a teplo nejen ve mnì, ale i v celém domì. Dennodennì pomáhá nejen mnì, ale i ostatním, kteøí si èasto nevìdìli rady, jak se ke mnì chovat. Jejím prostøednictvím jde všechno lépe. ®ivot bez Anny si u¾ prostì nedoká¾u pøedstavit.


Podle lékaøských posudkù je moje slepota trvalá, je to nezvratný stav, který je tøeba brát jako takový. Silná vùle však dokázala u¾ mnohé takzvanì nemo¾né, mnoho vìcí také stále ještì zùstává neprobádáno, a já vìøím, ¾e se jednou objeví nové poznatky i léèebné metody. Já prostì velmi dobøe VÍM, ¾e ne¾ neodejdu ze svìta, zrak se mi vrátí.


Petr Hromádko


Upravila Blanka Kubešová
Ukázka z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!


***

 

Hromádko Petr, narozen 5. 11. 1977. Vystudoval støední školu vodních a in¾enýrských staveb a od roku 1996 zaèal pracovat u podniku, který se zabýval výstavbou vodovodù a kanalizací po republice a zároveò se stihl vìnovat èastým výletùm, cykloturistice, akvaristice a jiným koníèkùm.


Na podzim roku 2001 po autonehodì oslepl. Postupnì se s tím musel vyrovnat a zaèít ¾ít znova. V roce 2003 dostal pøítele i pomocníka, vodícího psa, který s ním bude neustále po boku, a¾ do svého konce. Pes mu beze slov ukazoval, ¾e není tøeba se trápit, v¾dy» se dá pøece zase krásnì ¾ít. Nyní, i kdy¾ je nevidomý, je sobìstaèný, dìlá vše, co nevidomý mù¾e zvládnout, a zmìnil pøístup k mnoha vìcem. Slepecké organizace mu pøedávaly potøebné znalosti k ¾ivotu nevidomého a hlavnì mu zlepšovaly pohled na ¾ivot. Jezdil s nimi na tandemech po delších trasách, úèastnil se zajímavých výletù pro nevidomé a pomáhal jim s vodící fenkou na školení ve školách støedních, mateøských, knihovnách pro nevidomé i v rùzných organizacích. Tato jeho èinnost byla obèas zveøejòována v rùzných mediálních prostøedcích. Byl nesmírnì potìšen tím, jak Anny vzbuzovala velkou pozornost pøedevším u malých dìtí.


Nebojí se do nièeho jít a u¾ vùbec se netrápí kvùli posti¾ení.



Komentáøe
Poslední komentáø: 05.04.2014  16:04
 Datum
Jméno
Téma
 05.04.  16:04 janina
 05.04.  12:04 Marta U. Mùj ¾ivot s fenkou Anny
 05.04.  10:56 Láïa K.
 05.04.  09:33 Von
 05.04.  07:19 LenkaP