Chvála chvály
Ani nevím, jak k tomu došlo, ale jednoho krásného dne jsem si uvìdomil, ¾e kdy¾ u¾ si po více ne¾ sedmdesát let pamatuji všechna písmena abecedy a znám mo¾ná i nìkolik tisíc èeských a pár cizích slov, tak bych mìl pokud mo¾no rychle, tedy døíve ne¾ mne skleróza nezadr¾itelnì dobìhne, hodit nìco na papír èi do poèítaèe, nìjak to nazval a pak se drze domáhat otištìní. No – a zde drze pøedkládám výsledek...
Chválu lze zaøadit – alespoò dle mého názoru – mezi … A jejda - u¾ teï jsem na rozpacích, jaký termín pro následující skupinu slov pou¾ít! Mám na mysli slova jako – bolest, ctnost, èest, dobromyslnost, hana, chlouba, jakost, kázeò, láska, moc, nenávist, opravdovost, pravda, radost, sláva, svoboda, šalba, tíseò, únava, víra, závist, a tak dále, a tak podobnì. Zajímavé jistì je, ¾e všechna tato slova jsou rodu ¾enského a všechna jsou to samozøejmì abstrakta. Nìkterá nesou zcela jednoznaènì „náboj“ buï kladný nebo záporný, u nìkterých ale váháme, na kterou stranu našeho hodnotového spektra je máme zaøadit! Dokonce si myslím, ¾e se lidé v jejich zaøazování èasto ani neshodnou. A to jsem zde pro jednoduchost uvedl pouze slova èeská, kdybych to rozšíøil i na slova cizí, na pøíklad – abstinence, bigamie, celibát, deflorace, emancipace, feminizace, globalizace, hegemonie, charisma, improvizace, justice, kapitál, legislativa, melancholie, nacionalizmus, opozice, presti¾, revoluce, serióznost, tripartita, unifikace, viagra, zombie - to bychom dopadli! Pøitom takových slov bychom jistì s trochou námahy našli stovky, i kdy¾ nìkterá mezi abstrakta nepatøí. Co slovo, to s velkou pravdìpodobností nejasné znaménko! Naše snaha je sice chvalitebná a snad i chvályhodná, ale asi to necháme koòovi, ten má vìtší hlavu.
Vra»me se radìji k naší chvále a podívejme se, jak si tento fenomén pojmenovali rùzní národové. Chvála – praise, louange, lob, alabanza, applauso, pro absenci strojové azbuky mohu pouze sdìlit, ¾e rusky je to jako po našem, ale bez èárky, a „rozsypaný èaj“ a obrázkové písmo bohu¾el ani neznám. Zajímavé je, ¾e i ve vìtšinì zde uvedených jazykù je to toto slovo rodu ¾enského a zní docela pøíjemnì, v angliètinì a nìmèinì je pak rodu støedního a pouze hrdí Taliáni ho mají jako masculinum a jistì vìdí proè.
Chválit se dá jistì všechno a tak se nyní nejdøíve zamìøím fikanì a stylovì na chválu chvály. Slovo chvála zní našim uším pøíjemnì a chvála sama o sobì je také jistì nejen velmi pøíjemná, ale vìtšinou i chvályhodná. Samozøejmì se ka¾dý jedinec ve styku s chválou nachází v rùzném rozpolo¾ení podle toho, zda chválí nìkoho on, nebo je naopak sám nìkým chválen. To, jak máte být chváleni, vùbec nikdy neovlivníte, to je jasné, ale aè to tak na první pohled èi poslech nevypadá, ani snášet chválu na nìkoho èi na nìco není nic jednoduchého. Nejen ¾e je tøeba dávat bacha - radìji vìtšího ne¾ menšího - na cíl vaší chvalby, ale je také dùle¾ité, zachovat správnou proporci obsahu i formy. Zde je ovšem ka¾dá rada nejen drahá, ale doslova k nezaplacení, nebo» se zdá, ¾e vlastnì existuje pouze jeden stoprocentnì bezproblémový objekt chvály.
Chválu na sebe slyší ka¾dý rád a co nejèastìji, v kterékoliv denní èi noèní i roèní dobì, ale pøesto je nìkdy dobré si všimnout, kdo vás chválí. Je jistì rozdíl, chválí-li vás osobnost všeobecnì vá¾ená a uznávaná, èi chválí-li vás vyhlášený darebák! Velmi smutné pak je, jestli¾e vás nepochválí nikdo. Je známo, ¾e bez pochválení se èlovìku ¾ije v tomto slzavém údolí na tomto pozemském svìtì tì¾ce. A tak kdy¾ vás nepochválí druzí, musíte se prostì pochválit sami. Není tøeba se za to stydìt, v¾dy» skromnost se pøece u¾ dávno nenosí a u¾ dávno neplatí staré èeské pøísloví – „sedávej panenko v koutì, kdy¾ budeš hodná, najdou tì“! A to nevím, proè by to mìlo platit jen pro tak malou mno¾inu lidí, jako jsou panenky? Není to náhodou èiro-èirá diskriminace nepanenek, panicù a nepanicù? I kdy¾ se øíká, ¾e samochvála smrdí, nevìøte tomu! Konec koncù – èich je velmi subjektivní smysl. Na sebechvále není vùbec, ale vùbec nic neobvyklého èi snad dokonce špatného. Právì naopak. Ka¾dý si to mù¾e vyzkoušet na vlastní pusu a uvidí, jak mu rázem stoupne sebevìdomí a povýší v alespoò jednìch oèích – tedy tìch svých!
I chválit sebe sama se ovšem musí umìt! Velkých vzorù bychom našli jistì mnoho, ale tím nejvìtším nám všem budi¾ slovutní politici všech odstínù barev, všude kam jen naše oko pohlédne a ucho doslechne. Ti vlastnì nedìlají nic jiného, ne¾ ¾e chválí sami sebe. Pouze ti nepatrnì skromnìjší, kteøí se pøece jen ještì alespoò trochu ¾inýrují, a které bychom ale museli hledat i ve dne s poøádnì velikou lucernou, chválí alespoò pouze své politické strany. Není se tedy tøeba divit, ¾e na svìtì je stále tolik chvály, a ¾e jí dále neuvìøitelným zpùsobem pøibývá. Prostì naprostá inflace chvály, zejména v pøedvolebních kampaních. Ale pryè s politikou!
Proto¾e se pro jistotu na závìr zapomenu pochválit, jak jsem to krásnì nanesl, musím si ještì alespoò povzdechnout – ach, ké¾ by bylo v¾dycky všude a všeho tolik, jako té podivné sebechvály! To by byl na svìtì ráj!
Text:Vladimír Vondráèek
Ilustrace: František Kratochvíl
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora