Tak u¾ jsem se tím proplakala, zanechala láteøení a proklínání souèasné mladé generace.
Jako ka¾dá babièka jsem se tìšila na dobu, kdy moje první, draze milovaná vnuèka pùjde do taneèních. Jak rostla do krásy,ztrácela drobné nedostatky puberty. Vlasy se z neuèesané spleti staly krásné a dlouhé, vlnité, rovnátka za nemalý peníz také udìlala své a jak dívka táhla do výšky, èísla podprsenek se mìnila také smìrem výš. Nic nebránilo tomu, abych pokukovala v obchodech po té nadýchané nádheøe, šatièkách jak z pohádky , po støevíèkách a samozøejmì i po šatech, ve kterých bych já, ta nejdychtivìjší, dìlala garde. Stále jsem se ostýchala s tou otázkou vyrukovat, proto¾e sleèna vnuèka mìla jiné starosti. Pøijímaèky na jazykové gymnázium, pak prázdninové aktivity s drama»ákem, no a pak první prázdninová láska, kterou pro¾ívala druhá babièka s ní.
Pak pøišel nástup do školy, peníze na školné, peníze na školní potøeby… a stále jsem èekala, kdy pøijde to oèekávané... a ještì babi musíme zaplatit taneèní. Byla jsem pøipravena vychrlit ze sebe, ¾e to samozøejmì platím já, i s garderóbou. Nepøišlo nic. Tak jsem se snachy ostýchavì optala, kdy ¾e jako bude naše sleèna chodit? Dostalo se mi sprchy, kterou jsem neèekala. ®ádné taneèní se nekonají. Sleèna vnuèka nechce. Dnes to není „IN“, proto¾e na disco to nepotøebuje, a kdy¾ nìkdy v ¾ivotì bude na nìjaké blbosti, kde se bude -nedejbo¾e- tancovat valèík, no tak to tam nìjak odskáèe, a vo co go? Nenechala jsem se unést zklamáním, ustála jsem to a dokonce se zmohla na odpovìï. „Nojo, asi máš pravdu, horší by bylo, kdyby ona krásnì tanèila a našla si partnera, který by se neumìl otoèit v kole. Celý ¾ivot s ním by byla zklamaná a neš»astná .“ Pak u¾ jsem jen chtìla být sama a tu hoøkost si vychutnat. Volala jsem svým vrstevnicím a chtìla vìdìt, jak jsou na tom ony.
A ejhle!
Vyslechla jsem, jak moje vrstevnice sice dotlaèila vnuèku do taneèních, ale s podmínkou, ¾e kdy¾ si to „ONA“ platí, tak pùjde v èem chce. Oblékla se sice do lehounkých šatièek s volánky, ale obula si šnìrovací farmáøky. Taneèní mistr prý byl formát. Uvítal frekventanty slovy:
„Dámy a pánové, vítám Vás na parketu, kde budete seznámeni s pravidly nejen tance, ale i spoleèenského chování. Jak jistì víte, na parket se nosí køehké støevíce, aby se taneèníci neunavili a nezranili. Pokud tedy máte obuv na pole, pøezujte se nebo pøijïte pøíštì v gala obuvi“.
Sleèna se urazila a víckrát nešla. Další kolegynì mi srdceryvnì vyprávìla, jak její vnuk odmítl taneèní proto, ¾e by se ztrapnil mezi kámošema, proto¾e holky s piersingem v unisex obleèení to maj na háku a tancujou jen tvrdé disco, nebo plou¾áky, a to se pøeci nerozlišuje, kdo s kým tancuje a jak!
Pak jsem si vzpomnìla, jak tu pøed lety moje spolu¾aèka – emigrantka ¾enila syna na Karlštejnì. Syn absolvoval dìtství v Kanadì i vysokou školu a na svatbu do Èech se mu sjeli spolu¾áci ze všech svìta koutù, v prvním sekáèi za hranicemi si koupili sako a kravatu a rozjásaní se dostavili do kaple i do místní, neobvykle nazdobené restaurace. Po jídle, které pro nì bylo nezvyklé i nekonzumovatelné, zaèala hrát místní kutálka, a my odrostlejší jsme zaèali tanèit po našem. Kluci koukali, pak poskakovali a pak nám spolu¾aèka tlumoèila, ¾e chtìjí dìlat toté¾, ¾e se jim to líbí. A tak jsme my, dámy ve výslu¾bì, celý veèer vláèely po parketì ta americká a kanadská nemehla a ukazovaly, jak se ty nohy posunují, a jak se ti lidé mají dr¾et. Oni by protanèili poslední dolar a smutnili, ¾e u nich v Kanadì a USA se nic takového neuèí. Spolu¾aèka mi pak øíkala, ¾e zmizely i takové zájmové krou¾ky jako - dìtské taneèky, proto¾e, jakmile i malý kluk obejme dívku kol pasu èi ramen, je to harašení, nepøípustné sexuelní náznaky a nikdo si to nevezme na triko.
Další emigrantka mi vyprávìla, jak byli za exoty, kdy¾ na jakémsi firemním veèírku v Dánsku s man¾elem tanèili waltz a tango s figurami, které znali z taneèních pro pokroèilé.
Tak jsem rezignovala.
Pamatuji, jaké bývaly fronty na zápis do taneèních, jak byl pøebytek dívek a nedostatek chlapcù a jak maminky shánìly látky, aby spíchly šateèky na prodlou¾enou. A jak jsme se tetelily, jestli ten fešák pro nás pøijde znovu a snad nám i nabídne doprovod domù.
Ach, kde¾e loòské snìhy jsou!
O taneèních si nechám jen zdát. Snad vnukové budou chodit, snad pøijde zase to krásné, nì¾né opojení prvním plesem a a» je doba jaká je, bude mi dlouho znít v hlavì melodie „rù¾ovou ti krinolínu koupím dítì mé, a¾ pùjdeš jednou na veliký bál“…
Tak u¾ jsem se tím proplakala, zanechala láteøení a proklínání souèasné mladé generace.
bude naše sleèna chodit? Dostalo se mi sprchy, kterou jsem neèekala. ®ádné taneèní se nekonají. Sleèna vnuèka nechce. Dnes to není „IN“, proto¾e na disco to nepotøebuje, a kdy¾ nìkdy v ¾ivotì bude na nìjaké blbosti, kde se bude -nedejbo¾e- tancovat valèík, no tak to tam nìjak odskáèe, a vo co go? Nenechala jsem se unést zklamáním, ustála jsem to a dokonce se zmohla na odpovìï. „Nojo, asi máš pravdu, horší by bylo, kdyby ona krásnì tanèila a našla si partnera, který by se neumìl otoèit v kole. Celý ¾ivot s ním by byla zklamaná a neš»astná .“ Pak u¾ jsem jen chtìla být sama a tu hoøkost si vychutnat. Volala jsem svým vrstevnicím a chtìla vìdìt, jak jsou na tom ony. 
nekonzumovatelné, zaèala hrát místní kutálka, a my odrostlejší jsme zaèali tanèit po našem. Kluci koukali, pak poskakovali a pak nám spolu¾aèka tlumoèila, ¾e chtìjí dìlat toté¾, ¾e se jim to líbí. A tak jsme my, dámy ve výslu¾bì, celý veèer vláèely po parketì ta americká a kanadská nemehla a ukazovaly, jak se ty nohy posunují, a jak se ti lidé mají dr¾et. Oni by protanèili poslední dolar a smutnili, ¾e u nich v Kanadì a USA se nic takového neuèí. Spolu¾aèka mi pak øíkala, ¾e zmizely i takové zájmové krou¾ky jako - dìtské taneèky, proto¾e, jakmile i malý kluk obejme dívku kol pasu èi ramen, je to harašení, nepøípustné sexuelní náznaky a nikdo si to nevezme na triko.