Věřte - nevěřte

Příběh fenky Bíby

Neuběhly ani dva týdny od zjevení a zmizení Barýka, když mne na Vršovické s úsměvem oslovil cizí člověk.
„Dobrý den, příteli! Jak se máte a jestlipak jste tehdy našel svého pejska?“
Poznal jsem ho ihned, byl to ten pán s černým psíkem, kterého jsem před dvěma týdny potkal v parku při procházce s Barýkem.

Dobrý den“, odpověděl jsem, “bohužel ne, pane. A nebyl můj, víte? Patrně se někomu zaběhl a připojil se ke mně na ulici. Bylo už pozdě, a tak jsem si ho chtěl na noc ponechat a druhý den předat někam do útulku. Doufám, že ho někdo našel a učinil to za mne. A kde máte vy svého knírače?“

„Pane, taky on není můj. A není to pes, ale fenka. Jmenuje se Bíba a patří mé přítelkyni. Byli jsme před lety kolegové na interně ve Všeobecné na Karláku. Já už jsem teď v penzi, a tak jí občas tu čubičku pohlídám, když ona má dlouhou službu.“

„No to je od vás milé. Já psy miluji, ale ve svém věku a při nejistém zdraví už si žádného nemohu dovolit. Bylo by to vůči tomu zvířeti nezodpovědné. Tak se raději věnuji spíše kytičkám. O ty se po mém odchodu někdo postará snadněji, než o psa.“

„Takže jste botanik?“

„Ale kdež, jen mám doma takovou zelenou skupinku lopatkovců a nějakou orchidej. A starám se o ně spíše z piety ke své zesnulé ženě. Měla je moc ráda. Jenže už se rozrostly z několika keříků v malý les a já je nestačím rozdávat. Ostatně, pane doktore, neměl byste o nějakou zájem? Rád vám ji věnuji.“

„Děkuji, pane, za nabídku, ale já ne. Víte, jsem silný kuřák a u mne by dozajista brzy zašly, ale myslím, že by měla zájem má přítelkyně Julie, ta Bíbina paní. Pokud mi svěříte své telefonní číslo, povím jí o vaší nabídce a dám vám vědět.“

Nakonec jsme se dál rozpovídali a skončili v nedaleké vinotéce „U Hájků“. Pán se mi představil jako doktor Arnošt Barták a objednal červený Portugal. A při tom víně došlo zase na Barýka a jeho záhadné zjevení a zmizení. Doktor tu historku vyslechl a pak řekl, že si tehdy v parku všiml, jak byla fenka nesvá a neklidná.

„Kdybych nebyl realista a na takové věci věřil, byl bych řekl, že tušila v tom Barýkovi ducha. A k vám se taky moc nehrnula, ačkoliv to je jinak jejím dost trapným zvykem, nechat se hladit od cizích lidí. Ale to je nonsens, viďte? Už asi ze mě mluví ty čtyři deci!“
Nevymlouval jsem mu nic. Sám jsem už měl toho Portugalu taky dost. A tak jsme se přátelsky rozloučili a odešli do svých prázdných bytů (doktor je taky vdovec).

* * *

O dva dny později se Arnošt ozval a předal mi telefonní číslo, abych se se zájemkyní sám domluvil. A tak jsem taky učinil. Dohodli jsme si čas a místo, a tak jsem v určenou dobu vystoupil ve stanici metra Lužiny a po pěti minutách se s tou dámou setkal. Jenže nebyla sama. U nohou jí ukázněně seděla moje již známá, černá, ale už značně prošedivělá Bíba.

Přestavil jsem se, a když jsem předával tašku s kytkou, fenka vyskočila a rozběhla se mezi smrčky parčíku. Nedbala volání a trvalo několik minut, než plaše vyhlédla zpod jednoho ze stromků. Její paní jí chtěla připnout vodítko, ale ona znovu odběhla. Snažili jsme se zjistit, kde je, na volání nereagovala, a ač jsme prošli celý malý parčík, po psíku nebylo ani stopy. Bylo mi to velice trapné a to tím spíš, že jsem se svým hendikepem a holí nebyl schopen nijak podstatně pomoct.

Už se značně setmělo, a tak jsme se vrátili k vchodu do metra a paní doktorka trvala na tom, abych se nezdržoval a odjel domů. Že si Bíbu najde sama a zítra mi zavolá. Jenže v tu chvíli vycházeli z metra cestující, a dva z nich, chlapec a děvče, si všimli doktorky s vodítkem v ruce.

„Paní, nehledáte černého pejska? Právě vlezl do třetího vozu metra směrem do města!“
To tedy byla zpráva! Sešel jsem dolů na nástupiště pro případ, že by to nebyla pravda, nebo kdyby z vlaku ještě před odjezdem vyběhla. Ale hala byla prázdná, jen studený vlhký vzduch fučel z tunelů. A tu jsem si vzpomněl na Arnoštova slova a poznal pravdu: to zvíře přede mnou utíkalo a ve svém stresu volilo metro. Městský dopravní prostředek, stejně jako Barýk tramvaj!

Vrátil jsem s tou smutnou zprávou nahoru, kde doktorka líčila situaci muži v kabině dozorčího a prosila o pomoc. Neslyšel jsem dobře rozhovor, ale tušil jsem, že naděje na na-lezení uprchlice je mizivá. Viděl jsem, jak ji zasáhlo, že po čtrnácti letech nejspíš svou milou společnici ztratí. Čas běžel a já tam stál jak smutný panák, nevěda co počít, jak pomoct. A teď už mi to nebylo jen trapné, ale cítil jsem se přímo vinen.

Když konečně dialog u okénka dozorčího skončil, dověděl jsem se, že všechny stanice dostaly příslušné pokyny a že je třeba jen čekat. Nešťastná majitelka mi nic nevyčítala, ačkoliv jistě tušila, že útěk fenky souvisel se mnou. Moje prosby o prominutí a nabídku, že jí koupím jiného psa, odmítla a naopak, naléhala, abych odjel domů, že mi zítra zavolá, jak to dopadlo.

Měla pravdu, byl bych tam k ničemu, zejména při mé omezené pohyblivosti. Tak jsem se s milou a smutnou paní rozloučil a sešel po schodech na nástupiště. Vlak přijel a i já „vlezl do třetího vozu metra směrem do města“. Po necelé hodině jsem s úlevou dorazil domů a věděl, že tu noc jen tak neusnu, nemluvě o náladě ráno.

Nu, druhý den jsem opravdu nestál za moc. Otevřel jsem si na webu „psí“ stránky, prohlížel pejsky všech ras a počítal, nač mne ta moje odpuzující aura přijde, když se ozval můj mobil.
„Dobrý den, pane, s radostí vám oznamuji, že Bíbinku mám šťastně doma! Teď jedu do služby, ale zavolám večer, všechno vám povím. Přeji vám příjemný den.“

Paní doktorka slib dodržela, a tak jsem se dověděl, ze fenku našly uklízečky v depu Černý most v posledním voze, kam si pro ni její šťastná paní ještě v noci přijela. Pogratuloval jsem jí a požádal o další schůzku. Chtěl jsem ji odškodnit za to psychické trauma alespoň další květinou a bonboniérou. Slíbila, že mi zavolá, až se jí to hodí, ale tenhle slib už nedodržela. A ani se nedivím, patrně jsem odpudil i ji.

A protože jsem od té doby už nepotkal ani doktora Bartáka, bojím se, aby to mé negativní fluidum nepůsobilo i na lékaře. To by mohla být při mém věku a zdravotním stavu dost osudná chyba.

Luděk Ťopka

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora  

Záhadné příběhy - Věřte, nevěřte

Viktor Mansfeld - Kříž v lese
Viktor Mansfeld - Pes za humny
Viktor Mansfeld - Blesk z čistého nebe

Viktor Mansfeld - Padesátimarkovka

Viktor Mansfeld - Podivný rybář

Luděk Ťopka - Procházka s Barykem