Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným.

V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Ticho

Bývaly doby, kdy naší ulicí neprojelo jediné auto za celý den. Jako děti jsme si tu hrály s balonem, skákaly panáka, nebo hrály hry: “škatule, škatule hejbejte se“, nebo: „do Prahy je cesta dlouhá“. Na ulici jsem často nesměla, o to víc jsem si pak dokázala užít maminčina dovolení, když mí kamarádi škemrali tak úpěnlivě, že ona nedokázala tomu nátlaku odolat. Vždycky říkala: „Už mně dejte prosím vás pokoj, ať tedy jde, ale za hodinu ať je doma!“

V době mé dospělosti měl auto před domem sem tam někdo, a nebylo to až tak invazní. Stále ještě bylo slyšet štěbetání ptáků, večerní křik rorýsů, smích dětí a bimbání věžních hodin. Sousedky besedovaly před brankou se známými, celá ulice se přátelsky zdravila a hlavně znala jménem všechny její obyvatele.

V současné době má auto skoro každý. A ne jedno. Stojí u chodníků, někdy po směru jízdy, jindy z obou stran. Silnice je úzká a s vyhýbáním dvou aut jedoucích proti sobě je docela problém. Naší ulicí se vjíždí na nejfrektovanější silnici v Brně, na tzv. brněnský okruh. Naše ulice je jedinou spojnicí s tímto okruhem v dosti velkém rozsahu přilehlých domů. Staří lidé zčásti zemřeli, sem tam se někdo odstěhoval, přibyla spousta nových tváří. Nikdo se s nikým moc nebaví, zdraví se jenom starousedlíci.

Bývaly doby, kdy jsem rytmickou hudbu dokázala poslouchat na stejně hlasité decibely, jako projíždějící šílenci v nablýskaných bourácích. Stále mám ráda hudbu latinské Ameriky, černého afrického kontinentu, kubánské rytmy či cikánské melodie. Ale i ty mně dnes při velkém hluku spíš zneklidňují, proto ladím rádio na nižší hlasitost.

Po dnešním klubu zvu svoji kamarádku Jitku na zmrzlinu. Sedíme v útulné cukrárně a bavíme se o všem možném. Tok myšlenek přeskakuje z jednoho předmětu na druhý a debata ani na okamžik nevázne. Když v tom říkám: „Jituš, myslím, že jsme udělaly dobře, že jsme si sedly dovnitř, na té ulici je hrozný rámus.“ Podotýkám, že šlo o jinou část Brna, než je můj domov. V poslední době si velmi vážím ticha. Přímo si ho vychutnávám. Tím ovšem nechci říct, že by se mi líbilo žít v naprostém tichu, bez možnosti vnímat řeč přírody, nebo neslyšet milé hlasy svých přátel.

Při mé dovolené v Jeseníkách naslouchám téměř bez dechu zpěvu ptáků, kochám se krásami okolní krajiny a nechávám myšlenky volně plynout prostorem. Po pár dnech se sluch jakoby zbystří a jsem schopná vnímat každé zašustnutí v blízkém podrostu, oči zaostřuji na každého broučka, neobvyklý tvar kořene, či čerstvě rozkvetlou květinu. S postupujícím večerem utichá zpěv ptáků a velebné, vše uklidňující ticho hladí pocuchané nervy drásané celý rok rykem velkoměsta. Slunce pomalu zapadá za nedaleký hřeben a poslední hry světel v listech naplňuje okolí tajemnými přísliby. Na krajinu se zvolna kladou večerní stíny a celá příroda uléhá k nerušenému odpočinku.

S čistou hlavou vnímám přírodní scenérie, okolní ticho, cítím vůně blízkého lesa a naladěna do pozitivního myšlení se odebírám na lože.

Irena Atzlerová

***

Zobrazit všechny články autorky