Malé zamyšlení k předvolební kampani říjen 2013

Většina lidí cítí dnešní společnost jako rozpadající se, nefunkční a rozporuplnou. To budí beznaděj a mnohá radikální řešení. Obvykle zmatená, filosoficky a historicky nepodložená, proto také nebezpečná. Ozývá se volání po radikální změně, volání po autoritě, vládě silné ruky, která bude zakazovat a přikazovat. Autorita rozhodne, co je dobré a co už ne.

Děsí mě to, tím vším už jsme prošli a víme, co to znamená. Přesto ale současný stav se hroutí a nový se doposud nezrodil. Nebo snad ano? Moc o něm zatím nevíme.

Současnou společenskou situaci vnímám jako dvojí. Na straně jedné stojí státní „establišment“, současné oficiální vědecké instituce, finanční korporace a mnoho dalších podobných institucí, které jsou obrácené k hmotné sféře. Jsou duchovně vyprahlé a čerpají ze starých, přežitých struktur.
Na straně druhé je velká skupina hledajících. Lidé s morálním kreditem, poctivých, oklamaných, cítících potřebu změny a zároveň bezmocnost. Neví kudy kam, upadají do negativity, stresu, myšlenkově bloudí, hledají jednoduchá řešení. Milují svoji zemi, rodinu, život a přejí si ustavení funkčního řádu. Přibývá hledajících lidí, kteří navštěvují různé přednášky, semináře, seskupují se podle cítění do náboženských spolků a jejich řady rostou. Takže taky já jsem se chtěla k dnešnímu dění vyjádřit.

Věřím, že uvědoměním si člověka, jako svobodné duchovní bytosti a dobrovolným přijetím základních morálních zásad do života jako samozřejmost, může pomoci ustavit novou společenskou etapu.
Jak praví klasik: „bude li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“.
Lidé od nepaměti neustále touží po spravedlivém a prosluněném společenském systému, věří, že právě teď nám ho někdo nadělí, ale zatím taková situace nikdy nenastala. Naopak, dám-li důvěru někomu jinému nežli sobě, časem se vyplaví šmejd, který nikdo nechtěl, který se stane neúnosným a musí být vždy stále znovu odstraňován.

Dovolte mi malé zamyšlení, historický exkurs do minulosti českých dějin a Evropy. Malý filosofický návrat do minulosti:
Vždycky, když dochází ke změně cyklu, vývoj lidstva se posunuje. V českých dějinách můžeme takovýto posun v minulém miléniu zaznamenat několikrát. V době vystoupení Jana Husa, jako reformátora společnosti, která šla dvěma směry. Jednak vnější obrodou, cestou síly, vnějších manifestací, ukončených husitskými válkami a jednak vnitřním, duchovním hledáním. Patří k nim třeba sekta adamitů, dílo Petra Chelčického a jeho knihy o duchovní obrodě, o teorii nenásilí, dále pak doba reformace, kterou poznáváme především v díle Jana Amose Komenského, který na přelomu 17. století usiloval o totéž. Tenkrát se Evropa vydala jinou cestou.

Je zajímavé, že po třicetileté válce - 1648 nastalo jakési pomyslné myšlenkové rozdělení Evropy na severní a jižní. Severní, více racionální, maskulinní část, se vydala cestou individuálního hledání, svobodného názorového vyjádření, osobní zodpovědnosti, technického pokroku. Netvrdím, že vývoj byl jednoduchý, jednoznačný, bez těžkostí či strachů. Byl to boj, vedený jako vždycky, když se usiluje o něco nového, pokrokového. Protestantismus vedl lidskou individualitu k hledání božství ve své síle, zodpovědnosti za sebe, rodinu, společenství. Důležitá byla sebejistota, sebedůvěra, seberealizace, pevný postoj. Ve výsledku vyrostla svobodná, racionální, technicky vyspělá společnost, s vyvinutým sociálním systémem.
Jižní Evropa, katolická, se spíše zaměřovala na prociťování, velebení, oddání se a víru. Důležitou roli hrála citová stránka člověka. Po třicetileté válce české země byly začleněny do části jižní, tedy silného vlivu katolictví. Přesto ale v hlubinách společnosti dřímala potřeba protestantismu, vzpomínky na Husa, Žižku, Chelčického, Komenského se nedaly umlčet. Můžeme tedy u nás hovořit o dvou rovnocenných myšlenkových proudech.

Navenek katolictví přinášelo rozvoj emocionálního vnímání, napojení člověka na přírodu a její prociťování. Hovoří se v tomto směru o specifickém českém baroku, velkém kulturním rozmachu, který se dodnes projevuje v lidové tvořivosti. Připomenu pouze stavby barokních kostelů zasvěcených mariánskému kultu, stavby božích muk v polích, mariánských kapliček, studánek s léčivou vodou, která koná zázraky, vyhledávání posvátných míst a jejich uctívání. Kult Marie matky byl v Evropě ustaven právě v té době, kdy jižní část Evropy přijímá ženskou, pasivní energii. Duchovní rozvíjení se člověka tady spočívá v prociťování, toužení, vnímání krásy. Je to doba vzniku pohádek s mystickým námětem, lidových písní, děkovných poutí na silová místa, nejrůznějších procesí do polí s prosbou za úrodu a další emocionálně silné obřady a rituály, které provázely život člověka. Hlavní úlohu zde hrál kněz, který dohlížel na čistotu projevu a oddanost římské církvi. Poslušnost autoritě byla primární.
Myslím, že s tímto naším zakořeněním 50 na 50 se setkáváme i v dnešní společnosti. Evropa musí najít způsob, jak obě energie plus a mínus, tedy mužskou a ženskou, aktivní a pasivní, sluneční a měsíční sjednotit. To je ale také současný úkol dnešního člověka, aby v sobě obě tyto energie objevil a naučil se je propojovat, sladil se s nimi a harmonizoval je.

Mužskou energii vnímáme jako aktivní, silnou, projevuje se zde silná vůle. „Vím, co chci a dokážu to“. Překážky je třeba překonávat a každý, kdo mi stojí v cestě, je můj nepřítel. Tak se zesiluje soutěživost, bojovnost, cílevědomost, urputnost. Chybí tady něha, citlivost pro potřeby jiných, vnímavost, oddanost. Mužská energie musí hledat ve sférách ženských, propojovat a harmonizovat.

Ženská energie, pasivní, ze sebe vyzařuje bezmocnost, potřebu ochrany, opory, očekávání pomoci od silnějších, nesamostatnost, pomluvy, závist, intriky. Vzdání se všeho co mám ve prospěch druhého. Chybí tady síla vůle, odhodlání něco sám vykonat, samostatnost, soběstačnost. Ženská energie musí hledat ve sférách mužských, propojovat a harmonizovat.

Tímto propojením a harmonizací může být nalezen vnitřní střed, klid, vnitřní i venkovní mír. Cesta ovšem není jednoduchá, jednoznačná a lehká. Je to pouze potenciál, který může být buď dobře využitý, nebo zneužitý. Božská moudrost nebo chaos. Člověk jako jedinec a Evropa jako celek, mají společný cíl. Sjednocení. Sjednocení obou energií, té racionální i té emoční, se nalézá v srdci. Jmenuje se láska. Vesmírné energie, které k tomu potřebujeme, nám pomáhají. Důvěřujme jim a děkujme. Myslíte, že to dokážeme?

Jana Muroňová, astroložka