Ka¾dý rok si dávám pøedsevzetí, ¾e budu lépe hospodaøit s èasem a ka¾dý rok zjiš»uji, ¾e k velké nelibosti mojí sestry v ordinaci i mojí rodiny a pøátel, stále obtí¾nìji hledám skulinku v diáøi.
A tak, kdy¾ jsem si právì nedávno opìt chystal s tu¾kou v ruce nìjakou tu skulinku vyrobit, zaujalo mnì èasové rozlo¾ení nìkterých událostí. Den seniorù, Gerontologické dny…, to vše v mìsíci, který hraje barvami a èasto navzdory pøedpovìdím meteorologù pøekvapí teplem jedineènou koøenìnou vùní, listí a odcházející síly zrání. Je to náhoda?
Mám rád ¾ivot, tudí¾ i ka¾dé z roèních období, ale na pøelomu léta a podzimu, a zvláštì pak v øíjnu, kdy mù¾eme zachytit skuteènì poslední paprsek letošního slunce obzvláštì lituji ka¾dého dne, kdy nemám èas sednout si na zahradu nebo vyrazit ven do lesa. Naèerpat energii z ticha, ale tøeba i z drobných, náhodných setkání…
Vím, ¾e poslouchat cizí hovory se nemá, ale sami jistì znáte tu situaci, kdy nìco vyøèeného jednoduše pøeslechnout nelze.
Kochal jsem se pohledem z okna autobusu témìø impresionistickým zbarvením lesa a pøemýšlel, proè právì babí se jmenuje tato èást léta, kdy¾ ke mnì dolehl zarputilý hlásek dívenky sedící po boku sportovnì vyhlí¾ející zralé ¾eny.
„No to mi neøíkej babi, ¾e televize byla jako rádio a jenom èernobílá, nemìla jsi mobil, dývýdýèko, poèítaè ani diskmena! Tak co jste teda s kámoškama celé dny dìlaly?“
Zcela nespoleèensky jsem se otoèil a s napìtím oèekával výsledek milého slovního souboje generací. Odpovìï:„®ili jsme, dítì moje...“ mnì vrátila zpìt k zázraku okolní pøírody.
Nic nemù¾e trefnìji vystihnout atmosféru sluneèního dne na pøelomu léta a podzimu, plného barev a pohody, ne¾ právì oznaèení „babí léto“. Je tolik podobné zralé kráse rámované vtipem a nadhledem láskyplných babièek...