Pochmurná úvaha o vaøení, jídle a nadhmotnosti
Jídlo je v øebøíèku lidských radovánek na druhém místì a tak není divu, ¾e vaøení zajímá lidi u¾ mnoho let. Kolik pøesnì, nevíme. Vladimír Poštulka ve své knize "Labu¾níkovy historky" uvádí, ¾e první písemná zmínka o jídle pochází z øíše krále Šalamouna z roku 968 pøed našim letopoètem, ale dá se pøedpokládat, ¾e lidé jedli dávno pøedtím, aèkoliv byli ještì negramotní. Myslím, ¾e vaøení bylo vìtšinou doménou ¾en, aspoò autoøi kreslených vtipù nám vytrvale pøedvádìjí pravìkou ¾enu, kuchtící v jeskyni guláš z mamuta, zatím co její cho» se vìnuje èinnosti dùstojné pravého neandrtálce, toti¾ lovu. Náš významný historik labu¾nictví Achille Gregor popsal ve svém témìø vìdeckém díle "Mu¾ v zástìøe" poèátky vaøení, ale nedoèetla jsem se tam, jak lidé objevovali, co k jídlu je a co, naopak, není. Myslím, ¾e èasto pou¾ívali ryze vìdecký postup "pokus a omyl" (proto se taky ka¾dou chvíli najde nìjaké pravìké pohøebištì), ale jistì bylo dùle¾ité i pozorování, èím se ¾iví zvíøata. Tato metoda pøinesla tehdy mnoho cenných poznatkù, ovšem dnes ji pova¾ujeme za kontroverzní a nemù¾eme ji doporuèovat. Znám chovatele akvarijních rybièek, jeho¾ favoritem je tlamovec, ryba škaredá jako trestní oznámení, nudná, nezajímavá. Proè právì tlamovce ten pán tak obdivuje jsem se dozvìdìla, a¾ kdy¾ se pøesvìdèil, ¾e dveøe do kuchynì, kde jeho ¾ena vaøila kávu, jsou bezpeènì zavøené. Potom zašeptal: "U¾ jsem tomu sameèkovi koupil tøetí man¾elku za úèelem zalo¾ení rodiny. A on ka¾dou se¾ral!"
Za mého mládí byla situace v podstatì stejná, jako v pravìku: vaøily ¾eny. Z mu¾ù jenom profesionálové a Fritz Brenner v detektivkách o Neru Wolfovi. Mu¾, který by rád vaøil, by byl tenkrát asi pova¾ován za podivína a kamarádi by trochu váhali, ne¾ by ho pozvali na pivo. Prùmìrný mu¾ umìl uvaøit èaj a pøipálit veèeøi v kastrùlku na kamnech, ale i k tìmto èinnostem se uchyloval jenom v pøípadech pøírodních katastrof, jakými jsou výbuch sopky, man¾elka v porodnici, anebo "den poté", kdy se vrátil velmi,velmi pozdì domù z hospody. Na druhé stranì musíme pøiznat, ¾e všichni významní gastronomové, šéfkuchaøi a pøíslušníci "haute cuisine" byli chlapského rodu, tak¾e to pøedstírání neschopnosti cokoliv uvaøit byla jenom kouøová clona. Prostì se jim nechtìlo.
Potom ale dìjiny pøešly lehkonohým dupotem o pár desítek let dál a vaøení pøišlo do módy u všech pohlaví. Zaèalo pøibývat knih, èasopisù, filmù a jiných výdobytkù kultury, týkajících se jídla. Ka¾dý, kdo chtìl být poèítán mezi celebrity, musel vydat kuchaøku se svými vlastními recepty, vyzkoušenými a osvìdèenými. Mnohé z nich zlidovìly, napøíklad tøená bábovka z manga, soté z krokodýlích jater, kmínová zmrzlina...
Hodnì táhly kuchaøky memoárové: Jak jsem vaøil sultánovi (zajímavé, o Tyrlovi jsem neèetla nic), Dalajláma a já v kuchyni, Co snídával Jára Cimrman ve ètvrtek...
Kuchaøských knih zaèalo pøibývat jako komárù po povodni. Kuchaøky pro fotbalisty, pro chovatele jezevèíkù, pro staré mládence, pro babièky, bratrance, pro ruèitele na pùjèku…
Obèas se trápím myšlenkou, co se stane, kdy¾ po specializované kuchaøce sáhne nesprávný èlovìk? Jídlo se mu pøipálí, zkysne, neudìlá se kùrèièka, nýbr¾ se udìlají ¾molky?
Vrchol vlny popularity gastronomie pøinesly televizní show. Vaøí celebrity, nìkteré starší, trochu okoukané, aby se ještì pøipomenuly, jiné novìjší, ale k tìm se tì¾ko vyjádøím, mohou to být hodní lidé, ale já jsem je nikdy v ¾ivotì nevidìla a nechápu, v èem spoèívá jejich „celebritizmus“. Vaøí profesionální mistøi kulináøského umìní a musejí svoji èinnost komentovat tak, aby udr¾eli diváka v dramatickém napìtí, co¾ tøeba pøi strouhání mrkve není tak docela snadné. Nìkterým to jde hladce, jiným obrace, proto si rùznì pomáhají, nìkteøí jazykem tak lidovým, ¾e takový jazyk málokterý lid pou¾ívá, jiní nì¾nùstkami (øízeèek, špetièka, stehýnko, víneèko), a jsou i zoufalci, kteøí prostì doufají, ¾e televizní diváci nikdy nevaøili, nebyli v kuchyni, nevidìli cibuli ani èesnek... a tøeba jim vypadne obraz, tak¾e budou ještì rádi aspoò poslouchat napínavé vyprávìní: "...do pánve nalejeme dvì polévkové l¾íce oleje a mírnì zahøejeme..." Znám paní, která se do tohoto vzrušujícího dìje tak v¾ila, ¾e ji od nìho odtrhli a¾ hasièi, pøivolaní sousedy pro dým, který se valil z trouby její vlastní kuchynì.
V televizi ukazují svoje kulináøské umìní i øadoví obèané. Prý je o vaøení v rùzných relacích stejný zájem, jako o zvolení do parlamentu anebo o výmìnu kyèelního kloubu.
Já bych všechny ty gastronomické relace v televizi zakázala. Anebo by se mìly aspoò oznaèovat hvìzdièkou – záva¾íèkem (?) s údajem, do kolika kilogramù hmotnosti je program pro diváka vhodný.
Jsou XXXL diváci s vùlí køehkou jako štrúdlové tìsto a ti by mìli být pøinejmenším varováni, ¾e pøi sledování programu nesmìjí mít v lednièce nic kromì tvoøítka na led... Ale kdo má tak pevný charakter? Já rozhodnì ne!
Teï bych mìla odboèit na návod, jak na to, abychom byli štíhlí jako proutek vrbový, vìtrem zmítaný...
Zaruèených rad, co pro to dìlat, jsou stovky. Ale kdy¾ je na nìjakou nemoc mnoho lékù, znamená to, ¾e ¾ádný není ten pravý. Já jsem se pro zaèátek vybrala cestou všeobecnì doporuèovanou: mrkev, pár lístkù salátu, nízkotuèný tvaroh, na obìd netuèná ryba... a utøela jsem prach v knihovnì, co¾ odpovídá tøem tvrdým hodinám ve fitness-centru.
Docela mi to šlo a¾ do veèera a ten den jsem byla se sebou velmi spokojená. Shodila jsem osm deka a zpychla jsem.
U¾ jsem se chystala, jak popíšu svoje zkušenosti ve svìtovém odborném tisku a pochopitelnì i na SeniorTipu, ale potom jsem psychicky ztroskotala na koncovce...
S veèerem na mne toti¾ padl takový nìjaký melancholický pocit... Byla to touha po modravých dálkách? Byl to stesk po láskách dávno ztracených? Anebo pocit obèanské zodpovìdnosti za stav elektrospotøebièù? Nevím, ale jako Smolíèek-Pacholíèek, vábený tajemnou mocí zvìdavosti, jsem neodolala a otevøela dvíøka lednièky. Jenom na uzounkou škvíru... a zašmátrala jsem na polièce dvìma prstíèky...
Za jedinou minutu veèera jsem znièila celodenní úsilí...
Kdy¾ jsem v psaní tohoto ponurého èlánku dospìla sem, zaznìl zvonek a pøišla moje kamarádka Judita. Taky jí chybí ètyøicet centimetrù do pøimìøené hmotnosti. Pøeèetla si mùj ještì horký pøíspìvek na monitoru, opovr¾livì odfrkla a øekla, ¾e ona zná zaruèený prostøedek na celo¾ivotní štíhlou linii - bez diety. Promluvila ovšem, a¾ kdy¾ jsem ji podplatila tiramisovou zmrzlinou, která se mi do mrazáku vplí¾ila naprosto bez mého vìdomí. (Zaèínám vìøit politikùm, ¾e nemají tušení, jak se do jejich trezoru vloudilo pár milionù korun a nìkolik kil zlata). Po poslední l¾ièce se nadechla a prozradila ohromující, úplnì nový návod na štíhlou linii:
"Musíš si vybrat pøedky s vhodnými geny!"
Zaèala jsem uva¾ovat, kolik mù¾e vyfasovat dáma v mých letech za ublí¾ení na tìle a jaké jsou vyhlídky na amnestii. Naštìstí zvonek zaznìl podruhé a pøišla kamarádka Naïa. Okam¾itì jsme ji vtáhly do dìje a vychrlily na ni sacharidy, spalování tukù, DNA, jógu, estrogen a jiné hormony, nordic walking, èokoládu, zázraèný magnetický pás, dietu dìlenou, hollywoodskou, rý¾ovou, rychlost metabolizmu... a Judita, která musí mít poslední slovo, zvolala zoufale:
"Tak co máme vlastnì dìlat?"
Naïa se krátce zamyslela a shrnula všechny zatím známé poznatky obezitologie do jediného slovesa: "Ne¾---!"
Ale proto¾e ji vychovali za dámu, uprostøed se zarazila a tišeji dodala:
"Ne¾ tloustnout, holky, radìji míò jíst a víc se hýbat!"
Blanka Burjanová
***
Zobrazit všechny èlánky autorky