Blanka Kubešová: Aby se nezapomnìlo (1/3)
(vypravìní podle pamìtníka)
Sousedka Zpodmostu
Celý den z okna kanceláøe ustaranì pozorovala nebe, ale bylo to stále stejné, prostì na spadnutí. Odpoledne skuteènì pár kapek spadlo, ale nestálo to za øeè, a kdy¾ se k veèeru bytová referentka Pavla Pekárková blí¾ila k domovu obtì¾kána v obou rukách nákupem, nebylo u¾ ani poznat, ¾e sprchlo. Napadlo ji, ¾e to hlavní pøijde a¾ v noci, pustila to z hlavy a rychle probírala, zda nìco nezapomnìla - a hlavnì, co všechno zase nedostala.
Obligátní otázku mu¾e, co bude dobrého k veèeøi, nechala ráno bez odpovìdi, teï se k ní vrátila. No co by, to, co bude! utrhla se v duchu ani ne tak na mu¾e, jako na øezníka, který lepší vìci hned ráno ulil pro známé a po zbytek dne pak stavìl na odiv prázdné háky. Jídelníèek u¾ dávno nezále¾el na chuti a výmìnný obchod bylo to jediné, co ještì fungovalo. Nìkteré zbo¾í bylo prakticky nedostupné, a kdo nemìl potøebné kontakty, mìl prostì smùlu!
Sotva¾e zahnula za roh k mostu, ovanul ji podivný chlad. Od øeky to nebylo, tahle tì¾ká vùnì s pachem rybiny se pøed deštìm nesla a¾ do oken kanceláøí, znala ji a¾ pøíliš dobøe... tak odkud? Jako by na ni sáhla smrt, tak ten chlad zalézal do duše. Pochopila po nìkolika krocích, hned jak pøed mostem zahlédla popeláøský vùz. To, co do nìj právì nakládali, byly zbytky pozùstalosti po sousedce Zpodmostu. Ve skuteènosti se jmenovala Dlouhá a pøišla sem pøed lety odnìkud z okresu, kde byl její starý po pøevratu velkým zvíøetem, ale nakonec se ucho utrhlo a došlo i na nìj, tak jak to bývá. Mìsto si s ní nevìdìlo rady a nastìhovalo ji i s dcerou provizornì do domu urèeného k demolici do jedné vlhké sklepní místnosti. Na to se u¾ pamatoval málokdo, a kdyby Pekárková nepracovala na bytovém podniku, nepamatovala by se ani ona. Z provizoria se vyklubal rok, pak druhý a tøetí, a Dlouhá ji pak do nekoneèna chodila obtì¾ovat stí¾nostmi a ¾ádostmi. Pøed lety, kdy¾ podnik napadlo poslední oblouk starého mostu zazdít a pøedìlat na bytové prostory, dostala koneènì nový byt a s ním i nové jméno. Zpodmostu, prostì ¾enská Zpodmostu!
Bylo to z bláta do lou¾e, ale u¾ to má za sebou, pomyslela si Pekárková a v duchu poèítala. V pondìlí ne, to vypadaly krámy po víkendu poka¾dé jako po náletu, ale ve støedu, kdy¾ projí¾dìla mìstem i pojízdná prodejna, to se ještì vidìly. To znamenalo, ¾e ji to muselo trefit sotva pøed týdnem...
Rozhlédla se a letmo se pokøi¾ovala. Vzápìtí sebou trhla, to právì s tì¾kým ¾uchnutím pøistál na chodník ošoupaný otoman a hned za ním nìkolik plstìných kobereèkù. Zastavila se, proto¾e jí bylo nepøíjemné kolem tìch vìcí projít jen tak bez povšimnutí, a to i pøesto, ¾e Dlouhou znala jen z tìch stí¾ností v kanceláøi, nejdøív na suterén a pozdìji na vlhkost, která do mostního oblouku zalézala.
Kdybyste chtìla, urèitì by se nìco pro nás našlo, vyèítala jí poka¾dé Dlouhá. Jinak toho spolu nikdy moc nenamluvily, nanejvýš pár slov nebo spíš povzdechù nad tím, co zase není k mání, vedle volných bytù také jogurty a olejovky a dokonce u¾ i toaletní papír, a mléko bylo jen ráno do osmi, kdo se opozdil, našel u¾ jen prázdné chladicí boxy. Všechno jde na Slovensko a do Prahy, ta je zásobená, notovaly si závistivì, my v menších mìstech mù¾eme sušit hubu!
Nìco na tom bylo, poptávka drtivì pøevyšovala nabídku, obèas nìkterý ménì sna¾ivý obchod nedostal vùbec nic a fronta pøed ním se loudavì rozcházela a¾ k poledni, kdy¾ lidem došlo, ¾e tak to prostì je.
– Na rohu dostali sáèkovaný èaj, mám celou krabièku, – sdìlila jí tehdy Dlouhá šeptem. Pekárkové se teï pøíèilo nazvat ji pøízviskem, jako by na tom bylo nìco hanlivého. Pokývala hlavou a našpulila ústa, vypadalo to, ¾e rozhovor vede teï a ne... Kdy vlastnì? Jo, rozhodnì minulou... nejvýš pøedminulou støedu.
– Mám velkou chu» na poøádnou roštìnku, kdy¾ si pospíšíte... – Dlouhá tajemnì, jen na vteøinku, jen co se ukázalo nìco krvavého v kusu novinového papíru, pootevøela odøenou nákupní tašku. – Bude urèitì jako podešev, ale kdy¾ si ji udìláme s holkou na cibuli a na èesneku...
Kdepak by ji napadlo, ¾e spolu mluví naposled! Pekárková trpce pokývala hlavou. V hlavì jí hovor uvízl nejspíš proto, ¾e ji pøekvapilo, ¾e tak stará a ještì má takové chutì! Jen¾e poèkat, neøekla udìláme si ji s holkou? Tak to musí být tahleta...
Pekárková rychle uhnula oèima, aby se nemusely setkat se ¾enou, která právì s kamennou tváøí hodila cosi na hromadu a hned zase zmizela v bytì pod mostem. Chystala se co nejrychleji projít, ale nìco ji dr¾elo na místì. Automaticky se sehnula pro pošpinìnou, umáèenou obálku na chodníku a s rukou napøa¾enou do prázdna k pootevøené zásuvce plné krámù zùstala nechápavì stát, ale to u¾ se jí mu¾i v dlouhé igelitové zástìøe chopili a neúèastnì vhodili do nena¾raných útrob vozu. Pekárková tak stála ještì i tehdy, kdy¾ mladá ¾ena znovu vyšla z domu, v rukách štítivì nata¾ených pøed sebou nesla prodøený papírový kufr s vyztu¾enými rohy. Zámky nedovíraly a z kufru na všechny strany èouhaly staré dopisy a pohlednice, které Dlouhá nejspíš celý ¾ivot poctivì schraòovala.
Tak takový jsou dìti! ušklíbla se referentka Pekárková hoøce a dál se u¾ nezdr¾ovala. Roštìná, to by pane bylo nìco jiného ne¾ šunkafleky bez šunky! To by jí její Ludvík líbal ruce. Øezník se nejspíš bude cenit za vy¾raným pultem, maso, a dost mo¾ná i párky dávno smìnil za vajíèka nebo pøednostní ošetøení u doktora, ale za pokus to stojí!
Roštìná! Udìlám ji Ludvíkovi na cibuli a na èesneku, broukala si v duchu a u¾ bez jediného pohledu se obrátila od mostu nazpìt ulicí vzhùru.
Na cibuli... Je to ale mamlas! Dneska ji mìli dovézt, vzpomnìla si, kdy¾ míjela kiosek se zeleninou a ovocem, kde se v bednách válely brambory plné hlíny, tak jak je vytáhli minulého podzimu z brázdy. Asi nebyla sama, kdo se o cibuli doslechl, proto¾e pøed obchodem se u¾ stavìla fronta.
– Co chcete? – Zelináø s rukama v bok se nehýbal ze dveøí.
– Cibuli, – mruèeli.
– Cibule není, dovezli mi jen dva pytle, a ty musím nejdøív pøebrat, pøevá¾it a taky nemám cenu, snad zítra... Banda jedna, rozkradla by èlovìku zbo¾í pod rukama, – mruèel a bez dalších øeèí se otoèil a zamkl za sebou. Ten jeden dva pytle, co dostal, u¾ dávno slíbil známým a øezník, aby si to pojistil, mu dal dokonce pìkný kousek jater pøedem.
Tohle mu neprojde, pomyslela si Pekárková, kdy¾ vidìla pøicházet z køi¾ovatky statnou postavu soudruha SNB ve švestkovì modré uniformì, jinak bývalého spolu¾áka a vìèného repetenta Lojzu, a s chutí se zaøadila.
– Tak co se dìje? – Otázku pronesenou bodrým tónem provázel i široký, dobromyslný úsmìv, ale lidé se pøesto uctivì rozestupovali. – Poèkejte, já to vyøídím! – prohlásil pøíslušník Sboru národní bezpeènosti dùle¾itì a zmizel v krámku. Trvalo to ale sotva pár minut a byl z nìj venku.
– Lidi, nebláznìte! Dneska se prodávat nemù¾e… prostì nemù¾e! Tady soudruh zelináø musí zbo¾í nejdøív øádnì pøevzít, pøebrat, pøevá¾it a taky nemá vyhozenou cenu, ale zaøídil jsem, ¾e urèitì zítra... Pøijïte ráno!
Ve frontì to nepøátelsky zahuèelo.
– Rozejdìte se! Jménem zákona! Dneska se u¾ prodávat nebude! – dodal teï komisnì a na pomoc vytáhl i bílou píš»alku. Lidé ještì chvíli potichu reptali a pak se neradi, ale pøece jen zaèali rozcházet. Vida, co zmù¾e uniforma! Pekárková se v duchu usmála a køepce vykroèila k domovu.
Asi za hodinku se Lojza objevil znovu, byl v civilu a jeho statná postava se zdála menší a zavalitìjší.
– Poveèeøíš s námi? – zeptala se Pekárková rozpaèitì a honem odvazovala zástìru.
– Upozoròuju, ¾e jsou zase bez šunky. Jsi zvyklej na lepší... – zavrèel z kuchynì mu¾ s významným pohledem do hrnce.
– Nene, nebudu ujídat! – S tìmi slovy vytáhl bývalý spolu¾ák z tašky nìco krvavého v kusu novinového papíru. – Podívej, slyšel jsem, ¾e se pod mostem uvolnil byt... – Odkašlal si a rozpaèitì se ošil.
– Po tý Zpodmostu? Mo¾ná by se pro tebe dalo najít nìco lepšího, – dovtípila se Pekárková.
– Nene, pro sebe to nechci, ale znáš to... Lidi si maj pomáhat... –
– Svatá pravda, uvidím, co se dá dìlat, – souhlasila bytová referentka Pekárková a kdy¾ zahlédla mu¾ùv významný pohled, rychle dodala: – U¾ jako by se stalo, – a u¾ taky sahala po klepaèce na maso. – Neøíkej, ¾e to jsou roštìnky, jak jsi je splašil? –
– Pøece normálnì. Masa je dost a v brzku bude ještì víc, i smetana bude, staèí ménì fámy a víc dùvìry... –
To promluvil soudruh pøíslušník. Spolu¾ák a repetent Lojza se z té dlouhé vìty celý zpotil. Pekárková nerozhodnì kývla, ale pak se radostnì ohnala palièkou.
– A zelináøi jsi øek - co? – rozpomnìla se na frontu pøed krámem a Lojza se radostí celý vypnul.
– No coby! Pravdu! ®e to s lidma vyøídím, a» mi to zatím navá¾í a pak si pøijdu pro dvì kila. Dneska si lidi musej pøece pomáhat, ne? –
– No jasnì, – souhlasil Ludvík a nalil pøíteli borovièku. – Vidíš, takový styky si máš pìstovat! – radoval se, kdy¾ posedìli, popili a vyprovodili bývalého spolu¾áka Lojzu do pusté mìsíèní noci.
Oknem doléhalo huèení øeky a Pekárková se pøevalovala jako na vlnách.
– Neøíkej, ¾e by se pro mì nìco nenašlo, – vyèítala jí Dlouhá v tom snu.
– Lidi si maj pomáhat, – káral ji Lojza ve švìstkovì modré uniformì a jeho tváø byla odulá a brunátná vztekem. –V¾dy» tohle není byt, to je šachta... krápníková jeskynì,– køièel a bouchal jí do stolu tak dlouho, ne¾ se probudila. Nìco pro nìj rozhodnì musí najít, hned zítra to nastíní pøedsedovi, umiòovala si a šourala se do pøedsínì.
– Abych nezapomnìla! – mumlala, kdy¾ sahala do kapsy pláštì, aby si udìlala uzel na kapesníku. Ale v kapse bylo ještì nìco, a tak teï civìla na obálku s lety zašlým a notnì ušmudlaným kusem papíru, který sebrala naveèer u mostu...
Nejdøív chtìla papír vyhodit, ale nakonec ho uhladila a uschovala k dokladùm do kredence.
– Aby se nezapomnìlo! – povzdychla si.
* * *
Kolá¾e pro SeniorTip.cz © Marie Zieglerová