Ivan Kolařík: Krátká úvaha o depce

Jako většina důchodců, tak i já mám moře volného času. Ačkoliv se mi žena Máňa snaží namluvit, že jím mrhám koukáním do prázdna a sekýrováním, není tomu tak. Často totiž čas trávím bloumáním v létě příjemně vychlazených, v zimě útulně vyhřátých obchodních střediscích, pohroužen v myšlenkách. A výsledek je, že se začnu trápit. Přichází na mě depka díky tomu, co okolo sebe vidím, jak věci vnímám. Tak nám pro změnu zase potají zdražili pivo. A k tomu navíc ještě elektřinu, plyn, vstup do kina, benzin a téměř všechno, co člověk potřebuje ke každodennímu životu. Ještě štěstí, že nekouřím. To bych si asi musel najít nějakou vedlejší práci. Ano, na penzistu přišly krušné chvíle. Avšak čert vem zdražování! Tomu se člověk holt přizpůsobí tím, že místo deseti piv denně jich vyžunkne jenom pět. A hned ušetří peníz na zdraženou uzenku.

Co mě trápí daleko víc, jsou lidské vztahy. Ty tam jsou korektně a inteligentně vedené politické debaty v parlamentu. Ty již před několika lety byly nahrazeny plytkostí, nevraživostí a průměrností. Naši představitelé využívají parlamentní půdy k nekonečnému vzájemnému osobnímu osočování a napadání. Lidé se nestačí divit, do jakého bahna parlamentární debaty zabředly. Zrovna tak člověk kroutí hlavou a říká si, co si asi o naší parlamentární demokracii myslí žáčci, kteří v rámci výuky jdou do parlamentu poslouchat naše představitele - a obě komory zejí prázdnotou! Trochu zde samozřejmě přeháním, protože se třeba v Senátu najde popřípadě i pět senátorů, kteří se snaží jeden druhého překřičet. Politika již delší dobu nepřitahuje občany, kteří by mysleli na blaho národa. Jde o získání pomíjivé moci a některým pomatencům i o popularitu. V tomto případě ovšem nepochodí, jak nám dokazují výsledky průzkumu veřejného mínění. Podle nich zaujímají politici spolu s vykutálenými prodavači aut poslední místa v žebříčku populárních zaměstnání. Hnáni představou pohodlného života na tučné penzi, kterou politici z nějakého záhadného důvodu po dvou obdobích v parlamentu dostanou, se tito lidé zuby nehty drží svých pozic a vzájemně si podrážejí nohy. Šílené nápady, se kterými často přicházejí, ženou zemi do bankrotu nebo narušují její samotnou demokratickou základnu. Přitom se nám snaží namluvit, že činí společnosti prospěšná rozhodnutí! Našinec trpce nazve politiky parazity a svoločí a bohužel má ve většině případech svatou pravdu. Zdá se, že se politici mezi sebou opravdu nenávidí. Kdysi šlo o jakousi gentlemanskou hru, kdy převládala chytrá polemika vedená v mezích slušnosti. Ano, opozice pokaždé kritizovala vládu. Vždyť to je také její zaměření, hlavní úkol, upozorňovat na nedostatky či přečiny vlády. Ale nikdy se nejednalo o do extrémů zabíhající politickou taktiku, která se předvádí před televizními obrazovkami nebo mikrofony rozhlasových reportérů. V parlamentní restauraci nebo v oblíbené hospůdce si pak politici různých stran popili svého oblíbeného moku a přátelsky poklábosili o fotbale či o nezdarech kriketového týmu. Ano, bohužel kamarádství, dobrosrdečnost, ten krásný a sympatický australský‚ mateship‘ jaksi zmizel. Tak tomu je u nás v Austrálii. O chování politiků v Česku raději nemluvím. Stačí říct, že nezávidím depku penzistům českým, která je opravdu na nahození mašle.

Podobnou změnu v chování lidí pozoruji i v každodenním osobním životě. Kam se poděly ty doby, kdy jsme měli moře kamarádů, společně jsme se stýkali, pořádali dýchánky, vzájemně jsme si pomáhali a měli legraci? Kamarádský duch, který kdysi převládal, byl jaksi nahrazen nedostatkem času způsobeným pravděpodobně honbou za materiálními statky, starostí o vnoučata nebo prostě vytříbením vlastních hodnot. A stárnutím. Jen pošetilec má v sedmdesáti letech touhu se opít do němoty nebo jít na kutě po půlnoci. Náhle zjišťujeme, že nám opravdu nesedne člověk, jehož myšlení a skutky se diametrálně liší od našeho způsobu myšlení.

S přibývajícím věkem mi stále víc vadí jak politická, tak náboženská netolerantnost, povýšenost, nadutost, chytráctví, nečestnost, tupost a vůbec věci, které obecně představují morální a mravní úpadek současné společnosti. Je neuvěřitelné, kolik lidí v myšlení ustrnulo, kolik lidí vidí věci a komplexní společensko-politické situace v černo-bílém, protože se jim prostě zastavil čas.

Austrálie je zemí přistěhovalců. Přesto je mnoho z nás náhle neschopno uvažovat lidsky, jako bychom ze dne na den zapomněli na své osudy a počáteční krůčky v nové zemi, která nás jako politické uprchlíky přivítala s otevřenou náručí a nabídla nám pomocnou ruku, když nám bylo nejhůř. Nepamatuji se, že by Australané kritizovali vládu, která se nám všemožně snažila pomoci, abychom úspěšně zapustili kořeny v nové zemi a v co možná nejkratší době překlenuli počáteční obtíže. Těmi musí projít každý nový přistěhovalec, my tehdy stejně jako ti noví dnes. Netřeba připomínat, že to stálo daňové poplatníky pěkné peníze. Ti nás neodsuzovali, že jsme zpočátku zápolili s řečí, vyhledávali přátele výhradně z naší menšiny, nebo měli přednostní právo dostat stipendium a studovat.

Proto mně stále více vadí ti lidé, kteří zaujímají příkré a často neinformované a kritické stanovisko vůči politickým uprchlíkům a přistěhovalcům dnešní doby. Lidé, se kterými nelze argumentovat, protože jsou zaslepeni svým neomylným postojem. Náhle zjišťuji, že je pro mne stále těžší komunikovat s lidmi, kteří mě zasypávají rasisticky zaměřenými emaily, lidé, kteří druhého arogantně odsoudí a zesměšní, pokud má náhodou odlišný politický názor. Často jsou to titíž lidé, našinci, kteří si v temných dobách bolševické normalizace upravovali s tehdejším režimem vztahy, aby mohli rodnou zemi navštěvovat, a někteří ne pouze proto, aby viděli nemocnou maminku.

Mnoho z nás, kteří žijeme v zahraničí, nechápe, že povážlivě mnoha občanům v Česku nevadí jejich celkem nedávná komunistická minulost, že komunisté mají opět slovo. Zdá se, že lidé až příliš rychle zapomněli na to, jakou měrou se dřívější režim podepsal na osudech nevinných lidí, na zdevastované hospodářství a morálku země. Mrazí mě, že stále více lidí zklamaných tím, jak se situace po Sametové revoluci v zemi vyvinula, minulý režim nostalgicky opěvuje a komunisty opět volí.

Přátelé mně vysvětlují, že moje smýšlení je dané tím, že stárnu a nabádají, abych byl více tolerantní, abych už konečně zapomněl na to, co bylo. Shledávám to však zatraceně těžké, a když si uvědomím, kam „tohle zapomnění“, tahle tlustá čára vedla v naší vlasti, nevím, zda je to vůbec správné.

A depka se jenom prohlubuje…

***

Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora