Historky obrozenecké

Vlastenecký udavač

Když jsem začínal psát seriál obrozeneckých historek, sliboval jsem sobě i čtenářům, že to budou pohledy vlídné, někdy i humorné. Teď si uvědomuji, že toho humoru v nich moc není, snad alespoň ten vlídný pohled zůstává.

Hodně vlídnosti a chápavosti budu já i čtenáři potřebovat pro osobnost Karla Sabiny (1813 – 1877), který si vysloužil „hrdý“ titul prvního výrazného českého konfidenta. Po právu, ale přiznejme si, neměl to v životě vůbec lehké.

Narodil se jako nemanželský syn, otce snad nikdy nepoznal, vychovávala ho pěstounská rodina pradleny a zedníka, řemeslu otčíma se snad i vyučil. Projevoval se ale jako mladík mimořádně nadaný, a tak se díky řadě šťastných náhod dostal ke studiu gymnázia, později i filozofie a práv, ovšem juristická studia nedokončil. Zdá se, že sklony fabulovat (pro někoho lhát) měl od mládí. Tvrdil prý o sobě rád, že je nemanželským dítětem polského šlechtice.

Do literárního Parnasu se zapsal i jako přítel a později obhájce a propagátor Máchův. Zdá se, že měl od mládí sklony k radikalismu. Málo se ví, že mladí čeští revolucionáři byli dost těsně napojení na legendárního Bakunina, kterého po zatčení drželi v temných vězeních přikovaného skoro všechny evropské mocnosti. Pochopitelně postupně, předávali si ho a vypráví se, že dozorci v Rusku se ho báli i přikovaného. Zdá se, že Sabina patřil k radikálům výrazným, v revolučních létech 1848-9 snad dokonce požadoval smrt Palackého, pro jeho váhavost.

Nebudu tady podrobně líčit osudy Májového povstání. Je to dost složitá kapitola našeho revolucionářství. Sabina byl za účast na něm zatčen, dost krutě vyslýchán a odsouzen k trestu smrti. Ten mu posléze změnili na 18 let těžkého žaláře, který si odpykával v poměrně krutých podmínkách pevnostních věznic. Podmínky pobytu popsal ve své asi nejlepší knize Oživené hroby. Kdysi jsem ji četl, není to opravdu čtení radostné.

Když slábnul Bachův absolutismus, dočkal se Sabina v roce 1857 amnestie a měl snahu se znovu zapojit do českého vlasteneckého života. Neměl to ale vůbec jednoduché, zapojoval se postupně a patrně i hmotná nouze, možná spolu se zkušeností z pevnostních věznic, způsobila, že Sabina přistoupil na spolupráci se státní policií. Zdá se, že pracoval za pevný jidášský groš skoro patnáct let. Zároveň stihl napsat třeba libreta ke dvěma Smetanovým operám, Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, byl aktivní a činný jako novinář, jako skvělý řečník často zapáleně a vlastenecky promlouval na různých shromážděních. Smutným důkazem jeho usilovného práskačství je fakt, že udával i na svého zetě, který se účastnil setkání panslavistů v Rusku. Prostě se zdá, že udávání pro něj už bylo trochu i potěšení.

Kruté probuzení přišlo pro Sabinu v roce 1872. Informace o jeho udavačství prosakovaly už dříve, ale v tom roce se sešel čestný soud osobností, sdružených kolem Národních listů. Jména účastníků si připomeňme: Julius a Eduard Grégrové, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Josef Václav Sládek, Josef Barák a Švagrovský s Tonnerem. Sabina se bez velkých okolků přiznal, hájil se hmotnou nouzí, strádáním po návratu z vězení. Protože měl pověst velkého vlastence, čestný soud rozhodl, že celou záležitost neotevře a Sabinovi dá možnost odjet do ciziny a dožít s jakous takous ctí.

V Čechách se ale vykecá všechno a tak, když se Sabina vrátil po krátkém pobytu v cizině domů, dožíval doslova jako psanec. Z talentovaného a zapáleného bojovníka a vlastence zbyla troska, nikdo jistě nepochybuje o tom, že nejvíc na něj láli ti, kteří sami léta nadávali pod duchnami. Smutnou pravdou je, že když se po vzniku samostatné republiky zpřístupnily archivy říše, ukázalo se, že Sabina intenzivně udával od roku 1859.

Tak až někdy zajdete s dětmi či vnoučaty na Prodanou nevěstu a zabroukáte si „proč bychom se netěšili…“ vzpomeňte, že libreto k té národní opeře napsal Čech, stíhaný osudem snad až neúnosně.

Josef Hejna

Další články autora