Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

V hlavní roli monoskop

(Vzpomínání k oslavám televize)

V září 1958 přišla na svět naše prvorozená dcera Martina. Na Valašsku dostávala rodička za odměnu látku na šaty. Pobývali jsme spolu v Trojanovicích u mých rodičů a když jsme se v mlhavém listopadu nastěhovali do Ostravy, překvapil mě můj muž jiným dárkem, vlastně darem. V našem obývacím pokoji v rohu doslova trůnil televizor.

Nový host k nám přišel v čase nejpříhodnějším. V listopadu už byly večery pořádně dlouhé a já jsem se na ně vždy těšila. Těšila jsem se hlavně na společnost, protože jsem byla celý den sama, a s malou holčičkou se toho tolik namluvit nedalo. Nemohla jsem se dočkat, až ji večer vykoupu, nakrmím a uložím ke spánku a pak zasednu k oné kouzelné bedýnce, která byla ještě tenkrát skutečně vzácností. Vysílalo se jenom večer a v pondělí byla technická pauza. Jak mi tenkrát to nevysílání vadilo!

Blížil se pomalu konec roku a v našem bytě už byla televize samozřejmostí. Opak byl u našich kamarádů, a tak jsem se domluvili, že na Silvestra k nám přijdou nejen oni, ale i jejich rodiče, kteří na tu neobvyklou podívanou přijeli až z Frenštátu.

Hlavní program začínal ve dvacet hodin. Nachystala jsem pohoštění tak, abych vše měla na stole a nemusela od televizoru odbíhat. Přes ten dlouhý čas který od onoho večera uplynul, si pamatuji, že na stole byly i višně naložené v rumu.

Vše bylo připraveno, hosté usazeni co nejpohodlněji a čekali jsme na silvestrovský program. Ale ouha! Netrvalo dlouho a něco se stalo. Na obrazovku naskočil monoskop a milý hlas našeho kamaráda a tenkrát hlasatele Ivana Šedivého nás prosil, abychom omluvili poruchu. Cítili jsme se za ni velmi provinile. Pozvali jsme hosty a vysílá se jenom monoskop. A přitom na vysílač by jeden kamenem dohodil. Doufejme, že to nepotrvá dlouho.

Bylo to v dobách, kdy se ještě lidé dokázali bavit bez mediálních berliček. I v našem středu se rozproudila zábava. Jenže byla taková nemastná, neslaná, protože šest párů očí neustále sledovalo, kdy se onen monoskop změní v tak dychtivě očekávaný silvestrovský program. Byli jsme trpěliví. Naše neuspořádané povídání bylo občas přerušeno medovým hlasem Ivana Šedivého. Z počátku nám dodával naději, ale protože text byl neustále stejný, došlo nám, že ani on nás nemůže pobavit aspoň mimo obraz (byl to báječný vypravěč) a že nám nezbývá nic jiného než čekat, protože jeho hlas je natočen na magnetofonovém pásku.

Čekali jsme. Vytrvale jsme studovali podrobnosti monoskopu.

Mnohokrát jsme vyslechli Ivanovo hlášení, mnohokrát jsme přerušili povídání s očekáváním, že se poruchu podaří odstranit a přece jenom se dočkáme. Nedočkali jsme se a po výměně gratulací jsme se s našimi hosty rozloučili s omluvou. Měli jsme pocit, že jsme to zavinili my.

Netrvalo to ani rok a já jsem se v ostravské televizi usadila na třicet let. A mnohokrát jsem zažila ty okamžiky, kdy uprostřed programu jsme museli „nasadit“ hlasatelku či diapozitiv s omluvou poruchy a poznala jsem, co to pro techniku znamená. Pracovala jsem s těmi, kteří měli onoho Silvestra 1958 službu, a nikdy mi nenapadlo položit jim otázku, co že se to tenkrát vlastně stalo.

Pro televizi to byly časy předškolního věku a na příklad tak zvané „obracení trasy“ z Ostravy na Prahu nebo obráceně trvalo tenkrát dvacet minut.
A ejhle jak technika pokročila. Na Silvestra 2000 jsme byli v jeden čas napojeni na celý svět.

Hana Juračáková