Historky obrozenecké

Dcera národa

Slíbil jsem, že ten volný triptych o c. a k. disidentovi zakončím vzpomínkou na neradostný osud „dcery národa“, na kterou pasovali Havlíčkovu dceru vlastencové čeští. Především tedy vlastencové mladočeští, kterým posloužila i jako nástroj v politickém boji se staročechy. Také jsem ovšem varoval, že to nebude čtení dvakrát veselé.

Zdenka přišla na svět v revolučním roce 1848 do poměrně zámožné měšťanské rodiny v Praze. Otec slušně vydělával jako redaktor, dědeček byl zámožný kupec. Porod prý proběhl hladce, prostě docela radostné perspektivy. Brzy ale přišel poměrně rychlý sešup. Otec byl deportován do Brixenu, ale tam rodina nijak nestrádala, Zdenka tam žila s matkou i otcem dva šťastné roky spokojeně, v hmotném dostatku. To horší mělo teprve přijít. Těžce nemocná matka se vrátila domů a v roce 1855 zemřela. Na stejnou nemoc jako matka, tuberkulózu, za rok odešel i otec a Zdena zůstala v osmi letech sama, bez rodičů.

Zpočátku měla osiřelá dívka štěstí na výchovu v rodině své tety, u Jarošů. Strýcův podnik šel sice od deseti k pěti, přesto se zdá, že tam Zdena žila v chudé, ale soudržné rodině, šťastná. Ovšem Havlíčkův kult rostl a bobtnal, a tak se začaly pořádat různé sbírky, včetně loterie ve prospěch dcery národa. Sehnalo se přes 30.000 zlatých, což byla na tu dobu částka opravdu slušná. Nebudu se příliš zabývat celým osudem té sbírky, pravdou ale je, že Zdenčin poručník, známý pražský advokát Brauner (otec malířky Zdenky Braunerové), měl s vyúčtováním jisté potíže.

Zdenka byla patrně slečna inteligentní, podle dobových fotografií nepříliš krásná, ale příjemná a společenská. Zdá se, že po otci zdědila jak vynikající intelekt, tak jistou neústupnost. Pomalu se jí začala zapalovat lýtka a byla ve společnosti brána jako dobrá partie. Nálepka dcera národa mohla ale plaché ctitele svazovat. Navíc patrně každá česká domovnice, která přispěla krejcarem na loterii ve prospěch Zdeňky, si byla jistá, že je oprávněná zasahovat do jejího života. Blesk sice tenkrát nevycházel, ale Praha byla velká drbárna a různé pověsti se zveličené šířily městem.

A tak víme, že ke Zdenčiným velkým nápadníkům patřil i hrabě Václav Kounic, který později skončil ve svazku manželském s Josefínou Čermákovou, velkou láskou Antonína Dvořáka.

Romantický, ale smutný byl Zdenčin románek s polským šlechticem a císařským důstojníkem Quido Battagliou, poručíkem pražské posádky. Tam city plály oboustranně, ale považte, dcera národa a cizák z Polska. Zdá se dokonce, že poručník Brauner měl na Poláky alergii, a tak zasáhla milostivá paní Braunerová, odsunula Zdeňku k příbuzným do Rakovníka. Romantický milenec se stáhl bez odmluv, ze svazku vycouval a později našel manželský přístav úplně jinde. Ovšem náhlý a kvapný odjezd Zdenky z Prahy dal munici do blátometů drben, a tak bylo město záhy plné zaručených zpráv, že dcera národa neodcestovala jenom s ostudou, ale i s „outěžkem“.

Život té nechtěné národní světice se završil přesně v duchu smutné tradice celé rodiny. Vypadalo to na klidnou svatbu se zámožným statkářem, ale tuberkulóza si vybrala svou daň a Zdenka se v nedožitých čtyřiadvaceti odebrala do českého nebe za milovanými rodiči. Možná o jejím smutném životě napoví víc citát z jejího dopisu kamarádce:

„Bojím se, aby mne kdo viděl veselou, bojím se, aby mne kdo viděl smutnou a ze samé takové bázně především nemohu se nijak vpravit v tento život.“

Josef Hejna

Související články:

C. a k. disident - 1

C. a k. disident - 2 

Další články autora